Buď si katolík alebo nie si - Buď-alebo! VIII. Mrazivá pravda o modernej Cirkvi - polovičatý katolicizmus - MLČME!!!

Polovičatý katolicizmus!

Za onoho času přišli modernisté k papeži Piovi. A jeden z nich, vysokoškolský učitel, tázal se ho, aby ho pokoušel: Svatý Otče, které jest nejmodernější přikázání v zákoně? Pius k němu pravil: Milovati budes Pána Boha svého z celého srdce svého, ze vší mysli své a ze vší síly své. To jest nejnaléhavější a nejmodernější přikázání.

I odešli modernisté velmi smutni domů, každý do své vlasti. Neboť věděli, že papež nesmlouvá, že u něho politika Kříže zatlačuje do pozadí všechny úvahy lidské diplomacie. Neznám ničeho v Písmě svatém, co by na pohled znělo tak nevinně, ve skutečnosti pak tak neúprosně, jako přikázání lásky, z něhož, jak se zdá, znají mnozí křesťané jen vybledlý překlad konečné věty. Neznám, co by s tím, co se nazývá modernismem a co jest příměřím a spojenectvím s duchem času, stálo v ostřejším rozporu, než přikázání o naprosté lásce.

Co praví poloviční katolicismus?

Mlčme!

Nemluvme pořád o našich tvrdých pravdách, o našich neúprosných přikázáních, o našich nesympatických zařízeních, o našich osobitých právech. Pomlčme o utrpěném bezpráví, o vyloupených klášteřích, o vypuzených řeholích, o zakázaných průvodech, o církevním státu a o znovuzřízení neodvislosti a svobody pro nejvyšší hlavu Církve.

Mlčme, když jsme odstrkováni ve státě, ve škole a v společnosti. Mlčme k dějepisným lžím učitelů, k útokům tisku, nepřístojnostem v úřadě a dílně! Nevytáčejme se! Jsme v minoritě. A stavovskou ctnost menšin, kterou si lidé zasluhují ochoty, jest skromnost, povznešenost.
A mluvíme-li, mluvme jen při slavnostních příležitostech, abychom alespoň někdy zdůraznili své stanovisko. Nemluvme všude, ne mnoho a ne příliš nahlas!!

Jsme také katolíci! Tak dobří jako jiní. Chceme jimi zůstati. Ale uznáváme katolicismus spíše tichý, skromný, snášenlivý, uctivý než hlučně vystupující, rázné vyzývající. Přijdeme dále. Dosáhneme více. Mlčme!

Co jest důsledkem této taktiky? Nejdříve se mluví tiše, a pak tu a tam se ustoupí a pak již vždy. Pak se na pravdu a právo zapomene, pak se vydá ve psí, konečně se popírá. Děti již o nich nic neslyší. Vyrůstá pokolení, kterému určité pravdy budou cizí, zaostalé, zbytečné. Mlčící katolicismus stane se spícím, spící umírajícím, umírající mrtvým.

Co praví polovičatý katolicismus?

Čekejme!

Polovičatý katolicismus mluví mnoho o příznivých chvílích, vhodných momentech, o přihlížení k poměrům. Promarňuje drahocenný čas zkoumáním, uvažováním, znovu promýšlením, neukvapováním, vrácením věcí všelijakým komisím, a jak se ta všechna krásná slova pomalých a pomaloučkých jmenují.

A to se děje v době, ve které se všechny základy otřásají, všechny hráze praskají, všechny závory lámou. Zatím co se všech koutů plameny šlehají, sedíme na pohovce a trpělivě vyčkáváme lepších dnů, v nichž protestantismus nebude již protestovati, svobodní zednáři budou humanitou oplývati, socialisté budou autoritu, rodinu, soukromé vlastnictví uznávati, tedy až špatné nebude již špatným a nepravé nebude již nepravým. Jak jsme dětinští!

Vše má svůj čas. Každá hodina se nehodí pro každé dílo. Ale něco jiného jest, odsunouti čas k útoku, něco jiného, potřebné přípravy k útoku zanedbati. Pro vojenskou pohotovost není nikdy dosti času. Tajemstvím úspěchu jest býti pět minut dříve připraven, než boj započne. Obyčejně však boj začíná dříve, nežli se tuší.

Jest také bláhové očekávati od budoucnosti, že nám bez práce setřese do klína ovoce úspěchů. Protivníci nám vždy dají jen to, co musí, t. j. co si my nebo okolnosti na nich vynutíme. Nemůžeme proto nikdy věřiti v spravedlnost svých nepřátel. Buď jsou naši nepřátelé nespravedliví, protože jsou našimi nepřáteli, anebo se stanou spravedlivými a proto i našimi přáteli.

Proto nečekejme! Čas spěchá. Konejme povinnosti, které na nás vyžadují křest a biřmování!
Co praví polovičatý katolicismus?

Jednejme společně!

Rozpusťte fronty! Zničte zbraně! Zbořte pevnosti! Heslem budiž: jednati vedle sebe a společně, místo proti sobě. Všichni, kteří jsou dobré vůle — a svět jest jich plný — mají si podati ruce k jednotné frontě strany pořádku.

Tedy interkonfesionalismus místo konfesionalismu, doba společného postupu místo odděleného postupování. Vyloučení náboženství z politiky, z hospodářství, školy, vědy, umění!

Není většího nebezpečí pro Církev než vyloučení jejího vlivu ze všech takzvaných neutrálních oborů, jak se to krásné slovo jmenuje. Jen tak pokračujte. Jen při všem buďte a všude ustupujte z neutrálních oborů, vy polovičatí! Ale pak musíte slyšeti pravdu, kterou vám napsal do památníku velký Prus:

Vyloučíme-li náboženství z jediné činnosti života, na příklad z hospodářského snažení, bude brzo vyloučeno také z ostatních otázek praktický život sledujících. A tak se brzo a nejkratší cestou dospěje k popření všeho náboženství.

Co praví polovičatý katolicismus?

Vycházejme vstříc!

Kateřina Emmerichová viděla jednou ve zjevení Církev jako majestátní dóm. Před hlavním vchodem zela hluboká propast. Na druhé straně propasti netrpělivě čekal veliký zástup lidstva, který by byl rád vstoupil do svatyně, jen kdyby ho propast neoddělovala.
Ale kněží si věděli rady. Šli do chrámu, lámali kus po kuse z hlavního oltáře a házeli tím získané mramorové balvany do propasti, až se naplnila.

Nyní bylo vyhráno. Propast překlenuta. Čekající se vyřítili s jásotem přes vyrovnanou propast, pozdravujíce kněze jako přátele lidu, obě strany si padly do náručí a plakaly láskou a radostí, neboť zmizely protiklady. V triumfu se táhlo do svatyně.

Když však se přihlédlo blíže, hle, scházel svatostánek. Co plátno jest býti smířlivým, vydá měli při tom všanc sami sebe? Přestáváme-li býti tím, čím jsme? Velký papež míru Lev XIII. jednou pravil:

„Nic neuškodilo Církvi tak velice, jako toto věčné vycházení vstříc." Prohráváme při tom vždy my.

Co praví celý katolicismus?

Co praví Kristus? Milovati budeš Pána Boha svého z celé duše své, z celého srdce svého, ze vší síly své To jest první. To jest největší.

Ať tomu říkají přehánění, přepjatost, jednostrannost. Jest to hlavní přikázání křesťanské. Celé srdce, celou inteligenci jednomu a jedinému. Jsi Boží. To jest účel tvého života. Státník, průmyslník, bankéř, sedlák, dělník může a smí míti jen tuto jedinou životní úlohu.

Veškeré moderní vědy, veškeren moderní průmysl, veškerá moderní politika, jakmile na toto zapomene, bloudí. Proto nikdy nebudeme mlčeti, kde se na toto „jediné" zapomíná. Nebudeme nikdy čekati, kde se toto „jediné" musí říci. Nebudeme nikdy spolupracovati tam, kde toto „jediné" není středem. Nebudeme nikdy smířliví tam, kde z toho jen čárečka jest obětována.
Jsme lidé. Budeme proto vždy za svými ideály pokulhávati. Ale naproti rozplizlému, zbabělému katolicismu aspoň víme, co náboženství jest, a pravíme s P. de Lagarde: Jest všude, nebo nikde. Jest vše aneb nic. Jest císařem neb žebrákem. Jest duší neb mrtvolou.
Pryč se zákolníkem a brzdou! Jedeme-li vzhůru,nepotřebujeme jich. Evangelium a ctnost — jí neznají.