Duchovný boj XIII. O spôsobe boja proti hnutiu zmyslov

KAPITOLA XIII.

O způsobu boje proti hnutí smyslovému. Jaké úkony vzbuzovati musí vůle, aby nabyla trvalého stavu ctností.

Kdykoli o tvou vůli rozumovou zápasí hned vůle citová a hned Boží vůle, ježto obě se snaží zvítěziti, je nutno, aby ses vícero způsoby cvičila, aby nad tebou zcela zvítězila vůle Boží.

Předně když tě napadnou a útočí na tebe smyslová hnutí, musíš jim co nejvýbojněji odporovati a vynasnažiti se, aby jim vyšší vůle nedala svého souhlasu.
Potom jakmile hnutí tohoto druhu ustala, znovu je v sobě vyvolej, abys je s větší ještě rychlostí a silou potlačila.

Potom je po třetí vyzvi k zápasu, v němž si zvykni s opovržením a hrůzou je odháněti.2
Tohoto dvojího vyzvání k boji nutno užíti při všech nezřízených žádostech, vyjímajíc ovšem žádosti tělesné, o nichž promluvíme později.

Posléze proti každé své vášni vzbuzuj úkony opačných ctností.Celá ta věc objasní se více tímto příkladem. Jsi snad pokoušena hnutím netrpělivosti; jestliže se obrátíš do svého nitra a dáš dobrý pozor, poznáš, že toto pokušení neustále otřásá vůlí rozumovou, aby mu dopřála sluchu a souhlasu.

Tu pro první cvičení každému hnutí opět a opět odporuj a ze všech sil se vynasnaž, aby se tvá vůle za nic na světě nevzdala. A neustávej nikdy od tohoto boje, dokud nezpozoruješ, že tvůj nepřítel se zničenými již silami a téměř mrtev přiznává svou porážku.

Avšak dej pozor, milá duše, na ďáblovu prohnanost! Jakmile zpozoruje, že se statečně bráníme hnutí nějaké vášně, nejen přestává v nás je rozněcovati, nýbrž dokonce, bylo-li rozníceno, snaží se je utišiti, abychom takovým cvičením nezískali trvale proti té vášni opačné ctnosti a abychom se mimo to zapletli do osidel marné slávy a pýchy, když nám s neobyčejnou obratností namlouvá, že jsme jakožto slavní bojovníci velmi lehce přemohli své nepřátele.

Protož obnov boj a myšlenky, jež jsi měla v netrpělivosti, v mysli opakuj a rozněcuj je v sobě, až pocítíš, že jsi jimi dotčena ve smyslové žádostivosti; tu však ihned četnějšími úkony vůle s větším úsilím ona hnutí potlač.

A poněvadž jest nebezpečí, třebas jsme nepřátele odrazili a poznali, že jednáme správně a bohumile, avšak přece jsme k nim nepojali dokonalé nenávisti, poněvadž tedy je nebezpečí, abychom jimi někdy nebyli přemoženi, proto právě jdi proti nim, uspořádej trojí útok a zaženeš je daleko od sebe, vzbuzujíc při tom nejen úkony odporu, nýbrž i opovržení, až k nim pojmeš nenávist a ošklivost.

Abys posléze vyzdobila a zvelebila svou duši ctnostnými návyky, musíš nutně vzbuditi vnitřní úkony, jež přímo odporují nezřízeným vášním.

Chceš na příklad dojiti úplně trvalého stavu trpělivosti; tu nejvíce, když ti někdo svým opovržením k tobě dává příčinu k netrpělivosti, není nikterak zbytečné, že ses byla cvičila v onom trojím druhu boje, nýbrž nad to ještě máš si toho pohrdání přáti a je milovati, toužíc, aby tebou týž člověk týmž způsobem opět a opět pohrdal, máš ještě horší věci nejen očekávati, nýbrž i chtíti je snášeti.

Proto však je nám třeba těchto úkonů k dosažení dokonalé ctnosti, ježto jiné úkony, jakkoli četné a silné, nikterak nestačí k vytrhání kořenů, z nichž vyráží zárodek neřesti.
Pročež (abychom pokračovali v témž příkladě), třebas ani dosti málo se nepoddáme hnutí netrpělivosti, když se nám dostává pohrdání, ba dokonce proti němu bojujeme trojím zápasem, jak jsem právě vysvětlil, přece, nenaučíme-li se četnými a opětovanými úkony ono pohrdání milovati a z něho se radovati, přece se nebudeme moci nikdy vskutku zbaviti choroby netrpělivosti; příčinou toho jest hrůza, již pociťujeme z onoho opovržení, ježto si příliš mnoho zakládáme na své vážnosti a proslulosti.

A dokud onen nezdravý kořen žije, bují den ze dne tak dlouho, až ctnost ochabne, ba leckdy ji přímo udusí a působí nám pak stálé nebezpečí, že tolikrát klesneme, kolikrát vyskytne se nám příležitost.

Z toho je zajisté zřejmo, že bez úkonů opačných ctností, jež, jak jsem pravil, nutno vzbuzovati, nikdy nemůžeme nabýti vskutku trvalé ctnosti.

Mimo to buďme si vědomi toho, že je třeba, aby tyto úkony byly tak četné a časté, aby mohly zcela odstraniti zlý návyk, který se zmocnil našeho srdce po mnohých činech hříšných a proto se z něho nedá odstraniti jen po několika úkonech opačných, aby se tam posléze mohl zakořeniti ctnostný návyk. Avšak já říkám ještě více: k získání ctnostného návyku je třeba více dobrých skutků než zlých k utvoření návyku hříšného; neboť úkony ctnostné nenacházejí opory v přirozenosti hříchem pokažené jako skutky hříšné.

Ku předchozímu přidávám ještě to, že jest mimo to nutno, vyžaduje-li toho ctnost, v níž se právě cvičíš, abys vzbuzovala vnější úkony souhlasné s vnitřními, abys měla slova plná vlídnosti a lásky (abychom zůstali při témž příkladě) a při příležitosti abys posloužila tomu, kdo ti jakýmkoli způsobem připravil nepříjemnost a protivenství.
A třeba tyto úkony ať vnitřní či vnější skutečně byly nebo by se ti zdálo, že byly vykonány s takovým duševním chladem, že se ti zdá, že je konáš proti veškeré své vůli, přece v nich nesmíš nikterak ustati; neboť nechť si jsou sebe slabší, činí tě přece silnou a neochvějnou v boji a připravují ti pomalu cestu k vítězství.

Svědomitě tedy dbej a vynalož všecko úsilí, abys potlačila i slabá a mírná, neřku-li silná a prudká hnutí jakékoli vášně; neboť ona první připravují pád do prudších, druhá pak v nás tvoří hříšný návyk.

A poněvadž někteří nedbali o vykořenění i lehčích hnutí vášní ze svých srdcí, jakmile překonali silná hnutí téže vášně, stalo se jim, že byli neočekávaně ještě prudčeji od téhož nepřítele napadeni a nebezpečněji než před tím přemoženi.
Mimo to snaž se utlumiti a zlomiti své touhy po věcech, jež jsou sice dovoleny, avšak nejsou nutné; neboť tím získáš mnoho dobrého: staneš se den ze dne schopnější a ráznější k sebezáporu v ostatních věcech; staneš se statečnou a obratnou v boji proti pokušení; překonáš různé nástrahy ďáblovy a vykonáš tím skutek Bohu velmi příjemný. Duše křesťanská, mluvím přímo a otevřeně. Budeš-li tímto způsobem ráda konati tato důkladná a posvátná cvičení ke svému přetvoření, dobře věz že ve krátkém čase skutečně velice pokročíš v duchovním životě; avšak buď přesvědčena, že žádným jiným způsobem a jinými cvičeními, třebas by byla podle tvého mínění velmi dobrá a tvé zálibě tolik vyhovovala, že by se ti zdálo, že konáním jich se úžeji spojuješ se svým Bohem a že s ním překrásně rozmlouváš, nenabudeš žádné ctnosti ani pravého ducha dokonalosti. Neboť (jak jsem pravil v první kapitole) ani nezáleží ani nemá původ ve cvičeních příjemných a naší přirozenosti lahodících, nýbrž v těch, která ji všemi jejími projevy křižují a člověka takto obnoveného skutečnými ctnostmi podle evangelia důvěrně spojují s ukřižovaným Kristem a Stvořitelem.

Jako se však hříšné návyky vytvářejí četnými a častými úkony, jež koná vyšší vůle, kdykoli podlehne žádostem smyslovým, tak naproti tomu každý uznává, že trvalý stav evangelických ctností se získává tehdy, když velmi často vzbuzujeme úkony souhlasné s Boží vůlí, jež nás volá hned k té hned k oné ctnosti.

Jako tedy naše vůle nemůže nikdy zcela býti oddána hříchu a věcem pozemským, třebaže je hříchem a nižší stránkou napadána, dokud nepodlehne a jí se nenakloní, tak nebude nikdy ani schopna ctnosti ani spojena s Bohem, třebaže jest velmi mocně volána a dotčena vlivem a milostí Boží, nepřizpůsobí-li se sama náležitě vůli Boží úkony vnitřními, ba, bude-li třeba, i vnějšími.