Duchovný boj XXI. Jak nutno říditi smysly a jak jich užívati k nazírání věcí božských.

KAPITOLA XXI.

Jak nutno říditi smysly a jak jich užívati k nazírání věcí božských.

Jest zajisté třeba jedinečné bdělosti a stálého cvičení, abychom ovládali své vnější smysly a vhodně je řídili; jestliže se totiž žádostivost jakožto vůdce a náčelník pokažené přirozenosti žene prudce za rozkoší a hledáním požitků a nemůže jich sama dojiti, používá smyslů jako svých vojínů a přirozených nástrojů, aby se zmocnila jejich předmětů, jejichž vidiny si vyvolává, strhuje k sobě a vrývá hluboko v duši; a odtud později prýští se rozkoš, jež se pro příbuznost duše a těla šíří všemi těmi smysly, které dovedou tuto rozkoš vnímati; odtud šíří se společná nákaza do duše i do těla, celé je porušujíc.
Vidíš tu chybu, hledej tedy proti ní lék!

Bedlivě dbej a chraň se toho, abys nenechala své smysly příliš volně těkati a zabíhati tam, kam chtějí, a neužívej jich tam, kde je pouhý požitek a nepřivádí tě k tomu nějaký správný cíl nebo užitečnost nebo nutnost; a jestliže se, aniž jsi to pozorovala, příliš daleko zatoulaly, stáhni je zpět a ovládej a řiď je tak, aby, kdežto před tím se stávaly bídně zajatci marných rozkoší, aby z jednotlivých předmětů odnášely si nějaký zvláštní prospěch a uložily jej v duši; ta pak ať rozepne křídla svých schopností až do nebe k uvažování o Bohu. A to budeš moci dokázati tímto způsobem:

Když se některému z tvých vnějších smyslů namane nějaký předmět, odděl ve svých myšlenkách od věci stvořené ducha na ní spočívajícího a uvažuj, že sama od sebe nemá nic z toho, co svými smysly poznáváš, nýbrž že všecko to je dílem Boha, jenž svým neviditelným Duchem jí dává ono bytí, dobrotu, krásu a vše dobré v ní obsažené; a zde se vskutku máš radovati, že jediné Bůh je příčinou a počátkem tolika různých dokonalostí, jež se jeví ve věcech, a že je všecky v sobě obsahuje měrou nekonečnou; neboť dokonalosti tvorů nejsou ničím jiným leč méně než nejnižším stupněm nekonečných dokonalostí Božích.

Když si všimneš, že se zabýváš pozorováním věcí, v nichž září vznešená Bytost, uvaž ve svých myšlenkách nicotnost tvora a zdvihni svůj duševní zrak ke svrchovanému Stvořiteli, který je tam přítomen a udělil jim ono bytí, a pouze v Něm hledej rozkoš a pronášej takováto slova: „O božská podstato, nejvyšší předměte všech tužeb! Jak se vskutku raduji, že ty jediná jsi nekonečným původcem všech stvořených bytostí!"

Stejně, když pozoruješ stromy, byliny a jiné věci toho druhu, rozpomeň se, že svůj život nemají samy od sebe, nýbrž od neviditelného Ducha, jenž samojediný je oživuje, a povzdychni: „Ejhle pravý život, z něhož a jímž vše žije a roste. Ó živá radosti mého srdce!“

Rovněž tak, když vidíš zvířata, pozdvihni mysl k Bohu, jenž je obdařil schopností vnímání a pohybu, s těmito slovy: „Ó první původce pohybu, jenž vše v pohyb uvádíš a máš sílu hybnou sám od sebe! Jak velice se raduji ze tvé stálosti a pevnosti!“

Když tě uvádí v podiv ušlechtilost tvorů, odmysli si to, co vidíš, od neviditelného Ducha, a pomysli, že všechna vnější nádhera pochází jediné od neviditelného Ducha, který ten vnější vzhled uspořádal, a s radostí asi takto zvolej: „Ejhle prameny nestvořeného zřídla! Ejhle kapky nekonečného moře všeho dobra! Jak plesá mé srdce, když mi tane na mysli ona věčná a nezměrná krása, původ a příčina veškeré krásy stvořené!“

Také když poznáváš šlechetnost, moudrost, spravedlnost a jiné dobré vlastnosti u různých lidí, učiň totéž odlišení a řekni svému Bohu: „Ó nejbohatší poklade všech ctností! Jakou mám nyní rozkoš z toho, že všechno dobro jen v Tobě má svůj původ a jen od Tebe přichází, a že vše, co se přirovnává ke Tvým božským dokonalostem, je jako nic! Děkuji Ti, Pane, za toto i každé jiné dobro, jímž jsi obdařil mého bližního. Rozpomeň se, Pane, na moji bídu a na to, jak velice potřebuji ctnosti... (té a té).“

Když se pouštíš do nějaké práce, uvědom si, že první příčinou oné činnosti je Bůh a ty že jsi pouze jeho živým nástrojem, a s myslí k Němu obrácenou zaúpěj těmito slovy: „Jak ráda slyším a v duchu plesám, nejvyšší Pane všehomíra, že sama bez Tebe nic nemohu vykonati a že Ty jsi prvním a hlavním tvůrcem všech věcí!“

„Požívajíc nějakého pokrmu nebo nápoje, pomni, že jejich chuť dal jim Bůh a v něm jediné se radujíc takto promluv: „Blahopřej si, duše má, poněvadž, jako není mimo Boha pravé radosti, tak pouze v Něm můžeš se nade vším radovati.“

Cítíš-li líbeznou vůni, nezůstaň při tom požitku, nýbrž obrať mysl svou k Bohu, jenž je původcem oné vůně, a jásajíc vnitřní radostí řekni: „Hle, Pane, učiň, jako se převelice raduji, že všecka líbeznost od Tebe pochází, tak aby duše má zbavena a prosta vší pozemské rozkoše vystoupila do nebe a požívala s Tebou líbezné Tvé vůně.“

Když ti doléhá k uším nějaký harmonický zvuk nebo zpěv, tu prones s myslí k Bohu pozdviženou: „Jak se raduji, Pane můj a Bože můj, z nekonečných Tvých dokonalostí, které působí nejen v Tobě samém více než nebeskou harmonii, nýbrž i v andělích a v nebesích a ve všech tvorech tvoří podivuhodný souzvuk!“