Peklo - svedectvá I.

 

Pozoruhodně výstižný je zde výrok jistého kněze: „Nejúspěšnějším trikem ďábla je tvrzení, že ďábel neexistuje!”

A skutečně, není snad dnešní svět doslova plný ďáb­lových služebníků, kteří se horečně snaží přesvědčovat věřící v Boha o pravdě své ne­pravdy, a je lhostejné, zda vystupují otevřeně nebo se skrývají v nejrůznějších organi­zacích, spolcích, stranách, zednářských lóžích, sektách, atd. Každý jejich dílčí úspěch jen znamená další „bod” pro Satana, propadnutí takové duše věčným útrapám pekla. Proto je nezbytné položit si zásadní otázku: Co je to hřích a co věčný trest? Nejlépe to říká sám autor v dogmatickém zdůvodnění:

„Co je potom hřích jiného, než dobrovolné zřeknutí se bohatství, která nám byla svěřena, milující Boží přítomnosti v našich duších, tedy dobrovolné zničení Božího života v našich duších, duchovní sebevražda? Hřích jako takový je podle své povahy definitivní odloučení od Boha. Avšak Bůh se může k duši vrátit a slo­učit ji se sebou. Duše ovšem nemá vždy a jaksi samozřejmě ve své moci nabýt znovu Boha, když jej již jednou ztratila. Hříšník si obvykle přeje, aby jeho hřích nebyl věčný; hodlá lítostí a pokáním dosáhnout odpuštění a smíření s Bohem, a tím doufá znovu nabýt bohatství, které odhodil, přátelství, jímž pohrdl, i života, jež zničil.

 

– Je to však oprávněná naděje nebo opovážlivost? – Uvažme pozorně takovou otázku! Mohu namítnout: Jakmile jsme se dopustili hříchu, máme povin­nost doufat v milost pokání, pokud o ní prosíme, a doufat v prominutí hříchu, jestliže jej skutečně litujeme. Avšak Bůh nám žádný čas k pokání nepřislíbil, ani my sami si nemůžeme být jisti, že o řečenou milost budeme prosit, stejně jako že uposlechneme Boží domluvy, která nás k pokání vyzývá. Pokud po hříchu své obrácení odkládáme v důvěře, že je nám jistě ponechán čas a milosti pokání se nám dostane později, potom se již proviňujeme troufalostí. Rovněž tak jednáme opovážlivě, když se ještě před obrácením osmělujeme dalšího hřešení jen proto, že Bůh je milosrdný a hříšníkovi odpouští. Není vždy snadné rozlišovat mezi na­dějí, která může existovat zároveň s hříchem, a opovážlivostí, navádějící ke hří­chu. V každém případě je třeba se obávat, že mnozí hřeší z opovážlivosti bezuzd­ným oddáváním se hříchu, protože Bůh je milosrdný, a proto tím snadněji do něj znovu upadají, jelikož jim Bůh již prokázal svou blahosklonnost. Kdo již jednou delší dobu setrval v hříchu nebo do něj po odpuštění znovu upadl, měl by se nad tím svědomitě zamyslet. Zjistí-li, že šlo o opovážlivost, pak by se z ní měl vyzpo­vídat jako ze zvláštního provinění.”

 

Jak často slyšíme namítat: „Ale vždyť Bůh je samo dobro. Proč by měl někoho za­tracovat?” Na to je jediná odpověď:

„To není Bůh, kdo zatracuje; hříšník se zatracuje sám. Takže nikoli Boží dob­rota je příčinou zatracení člověka, nýbrž pouze jeho svatost a spravedlivost. Bůh je stejně tak svatý jako dobrotivý, a jeho spravedlivost je stejně nekonečná jako peklo, tak jako je nekonečné Jeho milosrdenství a dobrota v nebesích. Neurážej Boží spravedlivost a můžeš si být jistý, že nebudeš zatracen. Zatracenec má jen to, co si dobrovolně a navzdory Boží milosti zvolil. Zvolil si zlo, a zlo je jeho údělem. Řečené zlo se na věčnosti nazývá peklem. Jestliže zvolil dobro, bude na něm mít podíl, a to rovněž navěky. – To všechno je správné a důsledné. A ja­ko všude, souhlasí i zde víra plně s požadavky zdravého rozumu a jeho schvá­lení.”

 

O věčném utrpení zatracených v pekle autor říká:

„Jejich zoufalství jim jen násobí utrpení. Nakonec to vidíme již u člověka na tomto světě, když propadne zoufalství. Nikdo mu nemůže pomoci, nikdo jej utě­šit ani napravit. Je podobný přízraku pekla. Běsní a zuří jako ohavný Satan. Chce se probodnout, otrávit nebo oběsit, ničí a rozbíjí všechno, co se mu dostane do ruky, pustoší a proklíná všechno živé. Stejně tak se chovají i zavrženci ve svém zoufalství, čímž trýzní sami sebe ještě víc, než je mučí démoni. Křičí a skučí, rouhají se a proklínají, běsní a zuří, ba nechovají se jinak, než jako kdyby sami byli démony.

Vztekle se navzájem napadají jako nejhorší nepřátelé, ba používají všeho mož­ného, aby se sami rdousili v zuřivosti zoufalství. Avšak marně! Tím vším nedo­sáhnou nic jiného než znásobení vlastního utrpení a stávají se sami sobě katem.”

 

Není snad právě toto přesná diagnóza duchovní choroby tolika lidí naší zbloudilé, ateistické doby, není to vysvětlením epidemie nesmyslného násilí, brutality, nejistoty, zmatků i válek, pro které čistě materialistická „věda” marně hledá vysvětlení a ještě marněji nějaký lék? V pozemském životě nemůže duše samu sebe uspokojit žádným smyslovým, duševním nebo společenským požitkem, ani vyplnit prázdnotu, kterou za­nechává ztráta Boha. Naopak duše může být snadno oklamána požitky, jež se na zemi stvořením nabízejí.

A ještě smrtelně vážně míněná výstraha katolíkům, kteří následují falešného vábení pokoncilní vatikánské sekty a utěšují si svědomí výmluvou, že veškerá odpovědnost je na „papeži” a „kurii”, které oni jen poslušně následují. To je ovšem hrozný omyl! Podle Evangelia je povinností každého katolíka zkoumat duchy: „Milovaní, nevěřte každému duchu, nýbrž zkoumejte je, jsou-li z Boha, neboť mnoho nepravých proroků vyšlo na svět” (1 J 4,1), a porovnávat jejich slova s tradičním učením Církve. Pokud je tam rozpor, nejde a nemůže jít o slovo Boží! Trest za takový alibismus je nepředsta­vitelně strašný.

 

A nespoléhejme ani na to, že samotný křest (navíc v pokoncilní sektě neplatný!) bez skutečně křesťanského života nás uchrání před peklem. Opak je prav­dou:

„My pohani, kteří jsme Boha neznali, se těšíme jistému milosrdenství v po­rovnání s těmi, kteří jako křesťané Boha poznali, zapřeli jej a nekonali podle jeho vůle… pohani i křesťani jsou trestáni rozdílně. Křesťani výrazně tvrději, protože odmítli Boží milosť’

A jak správně říká autor v předmluvě, čtenář by měl o tomto spisku soudit až po je­ho důkladném přečtení.

Předmluva

„Ve všech svých skutcích pamatuj na poslední své věci, a na věky nezhřešíš” (Sir. 7,40). Poslušný nabádavého hlasu Ducha svatého předkládám veřejnosti v 16. svazeč-cích své knihy soubor varovných příkladů a smrtelně vážných vyprávění.

Také podle napomenutí sv. Bernharda máme po celý svůj život v duchu, v myšlen­kách sestupovat do pekla, abychom tam po smrti nemuseli přijít. Měj proto stále před očima hrůzostrašná muka pekla a prchej před lákáním libovůle. Pomni: Čím mi pro­spívá svět, kde bych sice mohl dělat, co se mi zlíbí, ale musel bych pak věčně trpět?

Čtenář by měl o tomto spisku soudit až po jeho důkladném přečtení. Nechť nás boží milosrdenství ochrání před věčným soužením pekla!

 

Gottenheim u Freiburgu, na Velký pátek 1889.

 

Dr.K.