Peklo svedectvá XX.

92. Neodkládej své obrácení!

Neodkládej na zítra, co můžeš učinit dnes. Jak víš, zda pro tebe ještě nějaké „zítra” bude? Znal jsem chudého muže v malé vesnici Normandie, který ještě před sňatkem, tedy před svým třicátým rokem, se natolik věnoval svému malému obchůdku a bohužel také mnoho hodin trávil v hostincích, až naprosto zapomněl na službu Bohu. Přitom ne­patřil k těm, kdo chtějí Boha opravdu těžce urážet. Několik pokusů otevřít mu oči jím sice trochu zatřáslo, ale nakonec se nepodařilo vrátit jej k povinnosti vůči Stvořiteli.

Nadcházely Velikonoce. Jednou večer našeho muže potkal farář a vážně jej napomínal, aby se vyzpovídal a přijal velikonoční svátost oltářní. „Pane faráři,” odpověděl mu, „děkuji vám srdečně za vaši dobrotivost. Budu na vaše slova myslet a slibuji, že pokud tím nebudu obtěžovat, v několika dnech vás navštívím a můžeme si o věci dál promluvit.”

Následujícího dne byla mrtvola ubohého muže nalezena v blízké říčce. Když ji přejížděl, byl raněn mrtvicí a utopil se.

Před dvěma lety žil v Paříži třiadvacetiletý student a od svého příchodu, tedy po čtyři roky, se s celou svou nespoutaností mládí oddával všem pochybným potěšením, k nimž život ve velkoměstě nabízí tolik příležitostí. Jednoho dne jej navštívil jeden z jeho kamarádů, který nebyl o mnoho lepší než on. Byl to jeho krajan a přinesl mu zprávy z domova. Po kratší rozmluvě host odešel, ale brzy postřehl, že u přítele zapomněl knihu a rychle se pro ni vrátil. Klepal na dveře a zvonil, ale nikdo se neozýval. Zevnitř však byl v zámku klíč. Po dalším marném klepání zkusil otevřít dveře, vešel dovnitř a našel svého druha mrtvého na podlaze. Neuplynula ani čtvrthodina, co jej opustil živého a čilého. Jak se zdá, praskla mu nějaká důležitá céva. V jeho stole se našly nechutné dopisy a chudičkou knihovnu tvořily spisy nejhoršího druhu.

Bylo by možné vyprávět nesčetné podobné případy, nemluvě ani o tisících nehod, které si téměř každodenně vyžádají lidský život na železnici, na lovu, při jízdě na koni nebo plavbě po moři a lépe než nejvýmluvnější kazatel nám ukazují, že je třeba být kdykoli připraven objevit se před Bohem, že si s Jeho věčností nelze zahrávat, a také že člověk ve stavu smrtelného hříchu, který nepomýšlí na okamžité usmíření s Bohem lítostí, pokáním a zpovědí, je zaslepený pošetilec, potácející se na okraji propasti. Svatý Tomáš Akvinský říká: „Nechápu, jak se člověk ve stavu smrtelného hříchu ještě může smát. Vystavuje se tím nebezpečí, že sám na sobě pozná slova Písma svatého: ,”Je hrozné upadnout v ruce živoucího Boha”

93. Starý setník ze Saint-Cyru

Před několika lety se ve vojenské škole v Saint-Cyru udal následující příběh. Ve škole byl tehdy domácí duchovní jménem Rigolot, muž nadaný duchem i talentem. Chovance školy vedl k duchovním cvičením a za tím účelem je každý večer shromažďoval v kapli.

Když kněz jednoho večera skončil přednášku, v níž velice výstižně mluvil o trestech pekla a poté dokončil bohoslužbu, chtěl právě se svíčkou v ruce odejít do svého pokoje v jiném křídle budovy, kde byly byty důstojníků. Když otvíral dveře svého bytu, slyšel volat kohosi, kdo šel za ním po schodech. Byl to starý setník se šedivým knírem a ne právě jemného vzhledu.

„Promiňte, pane aumoniere,” řekl trochu výsměšným tónem, „kázal jste tak pěkně o pekle. Jen jste nám zapomněl říci, zda se na pekelném ohni restuje, peče nebo vaří. Nemohl byste mi to povědět?” – Kněz, který dobře věděl, s kým má co dělat, se mu ostře podíval do očí, přidržel mu hořící svíci před obličejem a klidně řekl: „To uvidíte sám, pane setníku.” – A zavřel za sebou dveře, přičemž se mimoděk usmál jeho zaraženému výrazu. Dále na věc nemyslel, ale od té doby pozoroval, že se mu setník vyhýbá, sotva jej zdálky spatří.

Vypukla červencová revoluce. Vojenské duchovní všude odstranili a abbé Rigolot byl pařížským arcibiskupem vybrán pro jiné, neméně ctihodné postavení.

Asi o dvacet let později byl kněz právě v salonu s početnou společností, když k ně­mu přistoupil starý voják s bílým knírem, pozdravil a zeptal se, zda je abbé Rigolot, který kdysi zastával úřad zpovědníka. Když přisvědčil, voják s viditelným pohnutím pokračoval: „Ach, pane abbé, potom mi dovolte stisknout vám ruku a poděkovat, protože jste mne zachránil.” – „Já, a jakpak?” – „Což mě nepoznáváte? Nevzpomínáte si na starého setníka, učitele na vojenské škole, který vám jednou večer po vašem kázání o pekle položil pošetilou otázku, na kterou jste mi odpověděl přidržením hořící svíce pod nosem a slovy: ,To uvidíte sám, pane setníku.’ Ten setník jsem já. Od té doby mne vaše slova všude pronásledují. Nemohl jsem se zbavit myšlenky, že jednou přijdu do pekla a budu tam na věky hořet. Deset let jsem s tím bojoval, ale nakonec jsem se musel vzdát. Vyzpovídal jsem se a stal řádným křesťanem. Vám tedy děkuji za své štěstí a mám radost z našeho setkání, že jsem vám to mohl říci.’

Když i ty, milý čtenáři, musíš někdy vyslechnout ošklivá a pohrdavá slova o pekelném ohni, kdykoli je ti položena otázka jako tehdy setníkem ze Saint-Cyru, odpověz stejně jako abbé Rigolot: „To poznáte sám, milý příteli, sám uvidíte.” Ručím za to, že nikdo nebude mít chuť poznat něco takového z vlastní zkušenosti.

94. Dva francouzští šlechtici

Švédský hrabě Oxenstierna mladší vypráví: Dva francouzští šlechtici uzavřeli během akademických studií nejtěsnější přátelství, ale poté se na dlouhý čas navzájem ztratili z očí.

Jeden z nich, důstojník královské osobní stráže a kromě toho nejen elegantní světák, nýbrž i tzv. skvělý duch, šel jednou v Paříži po Novém mostě, když potkal dva kapucínské mnichy, z nichž mladší plně upoutal jeho pozornost. Přistoupil k nim a zeptal se na jméno, které měl ve světě před vstupem do kláštera. A vida, pokorný učedník svatého Františka byl jeho přítel z mládí, oblíbený spolužák. Přestože radost ze setkání byla upřímná, nedokázal se důstojník zdržet výsměšné poznámky. Chvíli soucitně hle­děl na jeho chudobný řádový oděv, hrubou látku a řemínkové sandály, a pak řekl:

„Ubohý příteli! Jakou to oběť jsi přinesl a jak budeš litovat v případě zklamaného očekávání, jestli není ráj, není žádné nebe blaženosti!”

Kapucín, který ihned prohlédl smýšlení svého lehkomyslného přítele, mu nezůstal dlužen odpověď: „Co se mne týče,” řekl klidně, „tak pokud znám svět, nijak příliš jsem v něm neztratil. Jestli by však mělo být nebe a tím i peklo, jak mnoho potom budeš oplakávat ty, drahý příteli!”

Podobně kdysi řekl ateista křesťanovi: „Ubohý křesťane! Jak jsi podveden, jestli je nebe jen bajka.” „Ubohý ateisto,” odpověděl vážně křesťan, , jak hrozně jsi podveden, pokud peklo není žádná bajka.”