Peklo svedectvá XXI. Príbehy a podobenstvá

95. Jak se patriarcha s ohledem na zasloužené pekelné tresty kál a trpělivě snášel utrpení

Patriarcha se v poušti po mnoho let horlivě oddával osamělosti a duchovním cvičením. Několik bratrů, kteří za ním přišli, obdivovalo jeho vytrvalost: „Otče, jak jsi mohl vydržet v tak vyprahlém a špinavém místě.” – Odpověděl: „Všechna lopota mého zdejšího pobytu není ani zdaleka tolik jako jediná hodina zasloužených útrap pekla. Proto musíme v tomto životě ustavičně pracovat a umrtvovat náruživosti těla, abychom v budoucím životě našli věčný pokoj bez konce.”

96. Přísný kajícník Thaläus

Theodoret vypráví, že jistý Thaläus, který byl vysoké postavy, si za obydlí vybral prostou bednu. Byla pouze dva lokte vysoká a široká a muž v ní nemohl ani stát, ani rovně ležet. A přesto tam vydržel deset let. Když se jej Theodoret tázal, proč se tak trýzní, odpověděl: „Jsem velký hříšník a dopustil jsem se mnoha těžkých zločinů. Slyšel jsem však také, jak těžké tresty čekají nekajícníky na onom světě. Proto jsem se rozhodl na tomto světě trestat své smysly poměrně nepatrným trýzněním, abych ušel nevýslovným a věčným trestům.”

97. Zbožný trpitel Olympius

Opata Olympia se kdysi ptali, jak dokáže bydlet v tak těsné jeskyni, snášet ustavičné štípance komárů a jiného hmyzu, i hrozné horko poledního slunce. S úsměvem vždy odpovídal: „Omezenost mé jeskyně mi připomíná žalář zavržených. Při bodáni krvežíznivého hmyzu myslím na červa, který nikdy nezmírá, a palčivý sluneční žár je slabým odrazem ohně, který Boží všemohoucnost zapaluje a spravedlnost nechává věčně hořet. Všech světských utrpení si všímám velmi málo proto, že se obávám věčných.”

98. Pohled na démony v pekle je hrozný

Umírající řádový duchovní děsivým hlasem zvolal: „Prokleta budiž hodina, kdy jsem oblékl posvátný řádový hábit!” – Pak již víc nepromluvil. Po nějaké době však se šťastným výrazem řekl: „Požehnána buď hodina, kdy jsem vstoupil do řádu, a požehnána buď Nejsvětější Panna Maria, kterou jsem vždy miloval.” – Poté se znovu odmlčel. Později se vyznal, že se mu zjevil strašlivý ďábel, takže úděsem proklel svůj řádový oděv. „A kdyby zde byl sirný oheň s roztavenou rudou a měl bych volbu projít jím od jednoho konce světa na druhý nebo znovu spatřit ďábla, rozhodl bych se pro první trýzeň. Přišla mi však na pomoc Královna nebes a zahnala pekelný přízrak; proto jsem se tak radostně usmíval.”

99. O spásu duší horlivý P. Jakob Brydaine

Proslulý misionář Jakob Brydaine měl přirozenou výmluvnost, plnou ducha, fantazie a síly. Když jednou kázal o smrti, zvolal mocným a znělým hlasem, takže mu pod širým nebem dobře rozumělo deset tisíc lidí: „Na čem spočívá vaše přesvědčení, milí bratři, že váš konec je ještě daleko? Na vašem mládí? Ano, říkáte si, je mi teprve dvacet, je mi jen třicet. Běda! Myslíte si, že je vám dvacet nebo třicet, ale je to smrt, která je u jednoho dvacet, u jiného třicet let stará. Dávejte si proto pozor. Již máte na čele napsáno, že pro vás nastal osudný čas věčnosti. A víte také, co je to věčnost? Kyvadlo, které v obou směrech ustavičně opakuje jen tatáž slova hrobu: Navždy, již navždy! A když se zatracenec ptá: Co je čas? Druhý odpovídá: Věčnost!”

Při misiích horlivého P. Brydaineho v Aix se udála následující příhoda: Páter právě usedl ke stolu, když tu do jídelny vpadl viditelně rozrušený starý důstojník a žádal rozhovor s misionářem. „Pojďte za mnou,” řekl mu velitelským tónem Brydaine, „rád bych vám důvěrně pověděl několik slov.” – Pak jej vzal za ruku a vedl do vedlejší místnosti. Důstojník za sebou zavřel dveře, odhodil čapku a tasil kord. Misionář se nejprve trochu vylekal, ale pak se zbavil obav, když se mu důstojník se slzami v očích vrhl k nohám a vzlykal: „Otče Brydaine, rád bych se vyzpovídal, ale hned, jinak nevím, co se mnou bude. Urazil jsem cestou již sedmadvacet mil a srdce mi puká. Od té doby, co jsme vyslechl vaše kázání o pekle, to už nemohu dál vydržet. Moje svědomí je mučitel, který mi nedá pokoje ani ve dne, ani v noci. Dobře poslouchejte: Neopustíme tuto místnost dříve, než mi sejmete tu tíži ze srdce.” – Misionář, silně pohnutý tím výjevem, objal kajícníka, vyslechl ihned jeho zpověď a usmířil jej s Bohem. Při rozloučení prosil důstojník zpovědníka o prominutí, že jej tak vylekal: „Třásl jsem se strachy, že by mě smrt zastihla v takovém stavu a pohltilo mě peklo. Věřte mi, že když máte v patách takové nepřátele s kamenným srdcem, kteří se již po vás rozhlížejí, nelze zůstat klidným.” – Po šesti měsících přísného pokání a upřímné lítosti opustil obrácený důstojník tento svět potěšující smrtí.”