II. Podvrátenie katolíckej Cirkvi - Premena Cirkvi začala dávno pred koncilom

I. PROMĚNA

Hodiny před svítáním v Římě nejsou ani v létě příliš teplé. Byly svatodušní svátky a již téměř polovina léta (velké pohyblivé svátky přišly roku 1971 poněkud později), když zhruba čtyři tisíce mužů a žen ze všech částí světa klečely po celou noc na chladných kamenných deskách při úpatí schodiště svatopetrského dómu. V obrovském kruhu náměstí, jen spoře osvíceném mihotavým světlem měsíce a několika žárovkami na prstenci Berniniho kolonády, se tito lidé i přes svůj počet museli jevit pozorovateli se shora jako malý hlouček stínů. Jako by bylo předmětem jejich modliteb, spočívajíc na osmatřiceti stupních, zdvihalo před nimi už po čtyři staletí mohutné průčelí chrámu své obdivuhodné kvádry jako důstojné nástupce oněch nevzhledných kamenů, o nichž se traduje, že kryly tělesné pozůstatky galilejského rybáře Šimona, řečeného Petr. 

Právě zde se nachází srdce křesťanství, skála a hmatatelné znamení jeho stálosti. Předjitřní temno pak klečícím poutníkům jen ještě umocňovalo rozměry a působivost mohutného masivu zdí baziliky, jejíž průčelí stálo v cestě nejen brzy už nastávajícímu svítání, ale zdálo se i odolávat všem bludným učením světa. Možná i proto si nikdo z lidí před dómem nebyl vědom, že tato mohutná fasáda je již více než po půl století zevnitř nahlodávána, že se rozpadá její pevnost a samotná podstata, že katolická Církev je podvrácená, podminovaná. Všichni věděli, že tu něco nesouhlasí, jinak by se pravděpodobně k pouti neodhodlali. Ve Francii, Německu, Anglii, Argentině i ve Spojených státech, každý byl ve své vlastní farnosti zaskočen náhlou změnou, nařízením o podivném způsobu bohoslužby. Téměř polovina z našich poutníků byli Francouzi, kteří cestovali z Paříže zvláštním vlakem, a všichni do jednoho přišli do Říma poprosit Svatého Otce, aby jim vrátil pravou mši i svátosti a jejich dětem katechismus. Kdyby se někteří z nich podívali vzhůru vpravo nad mohutné sloupy, spatřili by okna papežského obydlí, zakrytá okenicemi. Spal papež? A mohl by spát, kdyby věděl, že jsou zde? Tam, kde ležel na lůžku, nemohlo přitlumené přeříkávání Ave a Otčenášů patnáctého desátku růžence doléhat hlasitěji než tiché šumění starých fontán na náměstí. 

Jeden francouzský kněz předříkal první desátek růžence latinsky, pak právník z Kanady druhý, a bavorský rolník třetí. Kolem půlnoci se všichni zdvihli, aby se vydali na křížovou cestu. Procesí se zapálenými svícemi v rukou vrhalo mezi mohutnými sloupy dlouhé stíny. Protože neměli před sebou obrazy, naslouchali alespoň, jak nejprve jeden mladý muž a po něm další popisovali v jazyku svých krajanů každé zastavení. Když se noční vzduch ještě více ochladil, poutníci připravili kotle s horkou kávou. Někteří z nich odnesli několik šálků policistům, kteří je z diskrétní vzdálenosti pozorovali ze svého fiatu. Okenice, za nimiž spal nebo bděl Pavel VI., zůstaly zavřené. O několik měsíců později už bylo známo, že biskup, který byl pozván ke svatodušní noční hlídce, aby jí svou přítomností dodal patřičný důraz, nabídku odmítl. Msgre Marcel Lefebvre, misijní biskup pro francouzskou Afriku, nebyl v létě 1971 ještě připraven k veřejnému vyjevení svého stanoviska.

Žádné podobné váhání však nebylo na straně papeže Pavla VI. Jeho neoblomné odmítnutí přijmout tradicionalistické poutníky v týdnu, kdy jako obvykle poskytl celou řadu soukromých audiencí, bylo tedy postojem, kterému nikdo nemohl neporozumět. Stalo se to o pět nebo šest let dříve, kdy zhruba sedm set milionů katolíků po celém světě pocítilo první šok z podivné změny. Jednu neděli koncem šedesátých let (přesné datum kolísá podle jednotlivých zemí) šli jako obvykle do kostela, aby tam zjistili, že oltář, liturgie, řeč a ritus doznaly totální proměny. Už dříve začaly kolovat pověsti a brzy pak téměř každý katolík od farníků na Long Islandu až po účastníky bohoslužeb v dřevěné kapli kdesi v Kongu věděl, že se v Římě konalo setkání na vysoké úrovni. Avšak žádná z informací, která se k nim dostala jen z doslechu, je nepřipravila na to, co nalezli ono nedělní ráno ve svém kostele. V následujících měsících se jejich ohromení a zděšení postupně měnilo v rezignaci a velice ojediněle i v satisfakci. Tu a tam se ovšem rovněž ozvaly hlasité úzkostné výkřiky, jako když například italský romanopisec Tito Casini veřejně obvinil svého biskupa, kardinála Lercara z Boloně (který mimochodem také řídil papežskou komisi pro liturgii), těmito slovy: Učinili jste to, čeho by se nikdy neodvážili ani římští vojáci u paty Kříže. 

Roztrhli jste nádherné roucho, přervali jste pouto mezi věřícími v Krista minulosti, současnosti a budoucnosti, a udělali jste ze všeho jen bezcenné cáry. Casiniho otevřený dopis se pak v tuctech překladů dostal do celého světa. Německý historik Reinhardt Raffalt napsal: Pro příslušníky bezmála všech křesťanských vyznání, která jsou partnery katolíků v rozhovorech, bylo úděsné sledovat, jak sama římská Církev prohlásila svůj vlastní ctihodný ritus za nedobový a nemoderní, a že nadále už nechce nic vědět o tom, že tento ritus kdysi vznikl proto, aby nevysvětlitelné tajemství křesťanské víry oděl do hávu nadčasové nádhery. Z Anglie přišla vášnivá, bezmála hněvivá žádost k papeži Pavlu VI., aby vrátil katolíkům mši, jež nachází svůj velkolepý výraz v latině, mši, která mj. inspirovala nespočetná díla mystiky, malířství, básnictví, sochařství i hudby, mši, která patří nejen katolické Církvi a jejím věřícím, nýbrž i kultuře celého světa. Žádost podepsala řada londýnských spisovatelů, filosofů a hudebníků, mezi nimi např. také Yehudi Menuhin, Agatha Christie, Andres Segovia, Robert Graves, Jorge Luis Borges, Robert Lowell, Iris Murdoch a Vladimir Askenazy. Očekávané stranění se věřících oficiální církve začalo v intelektuálních kruzích Francie. Jean Madiran, vydavatel malého, ale značně vlivného časopisu Itinéraires, si již během prvních koncilních zasedání povšiml odklonu od pravé víry. 

Národohospodář Louis Salleron se v jeho listu tázal, zda snad nemá Církev v úmyslu stát se ariánskou, což byla zřejmá narážka na velkou vlnu kacířství ve čtvrtém století, protože mu v právě zveřejňovaných francouzských překladech koncilních textů bylo nápadné soustavné snižování Krista. Krátce nato se spojili filosofové Etienne Gilson a Gustave Thibon se spisovatelem Françoisem Mauriacem, aby tuto otázku předložili v otevřeném dopisu francouzským biskupům. Díky tomu se značná část francouzské veřejnosti dozvěděla o rozsahu přeměn ještě dříve, než skončil II. vatikánský koncil. Mladý kněz Georges de Nantes začal s publikováním oběžníku, který nesl dosti smělý titul Katolická protireforma. 

Madiranovo Kacířství dvacátého století a Salleronův Převrat v liturgii vyšly současně s obsáhlým dílem belgického filosofa Marcela de Corteho. Posledně jmenovaný definoval nové směry jako hluboké duchovní zlehčování a snižování, tedy jako cosi, co již Církev v historii postihlo, jako rakovinu, při níž chorobné buňky překotně bují, aby zničily všechno, co v mystickém těle Církve ještě zůstalo zdravé, a nazval to úsilím o přeměnu království Božího v říši člověka, o nahrazení služby Bohu konsekrující Církve církví, zasvěcené kultu humanity, tedy vůbec nejstrašlivějšímu ze všech kacířství. Louis Coache, vesnický farář z Burgundska a držitel akademického titulu v oboru církevního práva, začal postupně vydávat velice kritický časopis, který nazval Listy duchovního. Usiloval v něm o znovuoživení již dávno opuštěného obyčeje veřejných procesí Božího těla. Z celé Francie přicházeli lidé po stovkách do malého městečka Monjavoult v úrodné zemědělské oblasti Burgundska, aby zde za zpěvu slavnostně kráčeli za Nejsvětější svátostí v pozdvižené zářící monstranci, kterou ministranti okuřovali kadidlem a malá děvčátka sypala na cestu čerstvé květy. Po třetím procesí už měl diecézní biskup (podobně jako v případě svaté Johanky z Arku to byl biskup z Beauvais) tak říkajíc dost kritické žurnalistiky abbého Coache i staromódních forem zbožnosti. Nařídil ukončení slavností a abbého suspendoval a divins. Tímto církevním trestem se duchovním zakazuje vykonávat své kněžské funkce. Nebojácný abbé Coache však nejenže pokračoval v sloužení mší, ale navíc i v blízkém městě Flavigny založil dům pro duchovní cvičení. 

Francouzská účast na římské pouti děkovala za svou existenci v rozhodující míře právě úsilí abbého Coache, a byl to znovu on, kdo o pět let později přemluvil stařičkého msgra Ducaud-Bourgeta a jeho houfec k dramatickému obsazení pařížského chrámu St. Nicolas-du-Chardonnet. Již koncem šedesátých let se jasně etablovala revoluce, dosud dlouho skrytá pod povrchem. Díky skutečnosti, že nebyla prováděna vyhlášenými nepřáteli Církve, nýbrž jejími předstíranými přáteli, šlo jistým způsobem o šetrnou a poklidnou operaci. Na rozdíl od téměř zdařilého pokusu o uchvácení moci v šestnáctém století s jeho divokým voláním po zhroucení a zkáze byl náhlý obrat dvacátého století proveden v poměrném klidu uprostřed hromadících se stohů dobře uspořádaných situačních zpráv, konferenčních zasedacích řádů a učebních projektů, které všechny procházely výbory, komisemi, pracovními skupinami, studijními zasedáními a diskusemi. Po zahájení II. vatikánského koncilu pak změny doslova jen pršely z nespočetných statí, tiskových konferencí, interview, napomínání, výzev i encyklik; všechno to samozřejmě v ovzduší typické církevní chytrosti, důvtipnosti a diskrétnosti. Když koncil skončil, přišli na řadu komentátoři. S udivující rychlostí pak začaly v Evropě a Americe vycházet článek za článkem, kniha za knihou, které se všechny pokoušely vysvětlit, co se událo. Podivuhodně detailního vylíčení každého z jednotlivých koncilních zasedání bylo užito k vytčení přesného okamžiku, v němž se dosáhlo jednotlivých změn. 

Největší část těchto písemností pocházela od liberálních teologů a laiků, nadšeně velebících to, čemu říkali velké dílo otevření Církve světu. Dokonce i konzervativci, kteří akceptovali zákonnost II. vatikánského koncilu, se pokoušeli ukázat, jak byly jeho ctihodné a poctivé úmysly zfalšovány a chybně podávány. Tito autoři sočili na to, co sami nazývali rýnskou aliancí, tj. část liberálně smýšlejících kardinálů, biskupů a jejich periti, pocházejících většinou ze severní Evropy, kteří opanovali všechny debaty, obrátili na sebe pozornost všech médií a nakonec ovlivnili mlčenlivou většinu koncilních otců do té míry, že ti pak odsouhlasili jejich progresivní myšlenky. Komentátoři, označovaní za tradicionalisty, se klonili k odmítnutí koncilu jako celku a prohlašovali, že v něm spatřují pokus o zničení Církve. Ve všech těchto spisech byl hlavním aktérem II. vatikánský koncil, který nazývali koncilem papeže Jana. Co se mezi říjnem 1962 a prosincem 1965 odehrálo v zasedacím sále svatopetrského chrámu, bylo doslova událostí. Sám Vatikán tuto myšlenku vyznamenával svou přízní a dodnes v jejím podporování pokračuje tím, že o každém vzniklém problému soudí ve shodě s koncilem, ba mluví tu a tam o pokoncilní Církvi. Ve zcela reálném smyslu jsou dokumenty II. vatikánského koncilu povýšeny na nové Písmo svaté. Je to právě toto umělé nafukování významu II. vatikánského koncilu, kvůli němuž jsou předkládány studie pisatelů na levici i na pravici, stejně jako tomu slouží všechna zastírání Vatikánu. 

Jak napsal v L Osservatore Romano dobrý přítel papeže Pavla VI., francouzský literát Jean Guitton, bylo to již dávno před koncilem, co byly předloženy nové formy spirituality, mise, katechese, liturgického jazyka, studia Bible a ekumenismu, kdy se zrodil nový duch v Církvi. Ve skutečnosti tomu ovšem bylo ještě mnohem dříve. Bez ohledu na svůj šokující účinek byl opticky i akusticky nový druh bohoslužby, který stejnou měrou vyděsil koncem šedesátých letech katolíky i nekatolíky, už jen pobřežní vlnou vzdálené exploze, k níž došlo o čtvrtstoletí dříve. Jezuitští teologové odkazují na 29. červen 1943 jako na den velkého třesku. Redaktor pro náboženské záležitosti římského deníku Il Tempo, Virgilio Rotondi SJ, prohlásil s důrazem: Všichni ctihodní a inteligentní lidé, kteří jsou čestní, uznávají, že zveřejnění encykliky Mystici Corporis papeže Pia XII. bylo revolucí. Tehdy se položil základ nového věku, z něhož se pak vynořil II. vatikánský koncil. Jezuita Avery Dulles vysvětluje povahu exploze: Až do června 1943 byl právní a společenský model Církve nesporný, ale pak byl náhle nahrazen konceptem mystického těla. Toto označení nebylo zcela nové. Již o sedmdesát let dříve bylo předloženo otcům I. vatikánského koncilu, kteří jej však tehdy odmítli s odůvodněním, že je zmatené, dvojznačné, neurčité a nevhodně biologické. A skutečně to tehdy bylo neustále přibývající bujení mlhavých teologických konceptů a projektů, které v první řadě přimělo Pia IX. ke svolání koncilu. Poté, co zahájili svá zasedání, předložili biskupové r svůj soud o povaze a charakteru Církve těmito jasnými slovy: Učíme a prohlašujeme, že Církev nese všechny známky skutečné společnosti. 

Kristus nám tuto společnost nezanechal bez jasně vytýčené formy, naopak On sám jejímu bytí a vůli určil vlastní ústavu. Církev není součástí nebo členem žádné jiné společnosti. Je v sobě samé tak úplná, že se od ostatních společností odlišuje a stojí vysoko nad nimi. Robert Bellarmin, nejbrilantnější z raných společníků Ignáce z Loyoly, to formuloval takto: Pravá Církev je společenstvím lidí, kteří se shodují ve vyznávání týchž svátostí pod vládou zákonitých pastýřů a obzvláště Kristova zástupce na Zemi, papeže. Muž, který vládl Církvi v roce 1943, mluvil jiným jazykem. Nedokázal, jak řekl, najít žádný ušlechtilejší a vznešenější výraz než obrat mystické tělo Kristovo. Katolíci s tím byli srozuměni. Samotný výraz, používaný v pastoračním, nikoli právnickém smyslu, je však možno vysledovat zpět až ke sv. Pavlovi. Dnešními progresivními teology považován za beznadějně zastaralý, zůstává však konzervativním katolíkům milý a drahý. Označením jako hodnotné, jasné a ušlechtilé ovšem uchází hlubší význam Pacelliho novoty. Samotný výraz tělo Kristovo najdeme v katolickém písemnictví jen zřídka, a jako symbol a představu Církve v liturgii vůbec ne; u svatého Pavla znamená jednoduše křesťany té doby. 

Svatý Augustinus pak použil o tři století později tohoto Pavlova termínu, přičemž k němu dodal spravedlivým od Ábela, zatímco pro svatého Tomáše Akvinského se tato slova vztahovala na všechny katolíky ve stavu milosti. Co patrně přimělo Pia XII., aby jim propůjčil jakoby kanonický status tím, že je povýšil na mystické tělo, to byly spisy jeho současníka Emile Mersche. Bez ohledu na zásadní námitky, vznesené I. vatikánským koncilem, předložil tento belgický jezuita zcela nový koncept, jistý druh analogické identifikace katolické Církve s tělem člověka a stejně jako později i encyklika sloučil v jedno dvě osoby Nejsvětější Trojice. V této analogii je Kristus hlavou, papeži a biskupové jsou kostmi a šlachami, a Duch svatý je životní silou. Ačkoliv už dnes na příslušnou literaturu tak snadno nenarazíme, existovaly zde ve čtyřicátých letech protesty ze strany těch teologů, kteří znovu poukázali na námitky koncilu z roku 1870, když rovněž vytýkali nepřípustný odklon od skutečnosti zbožšťováním Církve a upozorňovali na nevhodné biologické zřetele. Je možno prakticky zcela vyloučit, že by průměrný kněz nebo laik čtyřicátých let viděl v uveřejnění encykliky Mystici Corporis nějaký pro Církev neobyčejný proces. V normálních dobách bývají papežské encykliky studovány teology, čteny omezeným počtem biskupů a kněží, a obvykle zběžně prolistovány abonenty náboženských časopisů. Rok 1943 takovým normálním rokem nebyl, představoval asi nejstrašnější období II. světové války. V každém případě tedy papežské zdůrazňování obratu připadalo čtoucímu průměrnému katolíkovi zcela přirozeně tak, jako by patřilo do jedné řady s tolik ctihodnými označeními, jakými jsou Beránek Boží, Srdce Ježíšovo nebo s kterýmkoli jiným vznešeným titulem, jež jsou připisovány v liturgii Panně Marii. Žádnému z nich jistě ani nepřišlo na mysl, že tato dvě slova by byla schopna otřást pradávnou loďkou svatého Petra.

Každému opravdovému studentovi teologie však bylo jasné, že obrat mystické tělo ve smyslu papeže Pia XII. jde daleko za pouhé bohabojné pojmenování. Užito tak jako v jeho encyklice, odtrhává Církev od bezmála dvoutisíciletého institucionálního charakteru a odsouvá stranou její dřívější identitu ve prospěch budoucího výboje. Tak říkajíc téměř z místa nechává encyklika papeže Pacelliho vzniknout nové vědecké disciplíně, ekklesiologii. Slovo ekklesiologie, jímž se až do r označovalo studium archeologie a architektury církevních staveb, nyní obdrželo význam výzkumu sebepochopení Církve. Po více než devatenáct století nebylo pro takový badatelský obor žádné jméno. Římsko-katolická Církev vždy věděla, čím je, a hierarchie, klérus i věřící to věděli rovněž. Vzhledem k encyklikou naznačeným novým představám se najednou zdálo být naléhavé vyslovit otázku, co si Církev skutečně o sobě samé myslí. Prakticky přes noc musel být vynalezen nový druh teologie, ekklesiologie, a instalován v seminářích, univerzitách i redakcích katolických časopisů. 

Tito noví učenci velice rychle shledali, že mají víc než dost co dělat. Ukázalo se totiž, že náhlá změna od úplné a dokonalé společnosti k mystickému tělu byla jen pouhým začátkem. Netrvalo to dlouho, než se tento posun vzorů paradigmatický posun, abychom použili žargonu ekklesiologů dále rozšířil. Velice brzy, psal Otec Dulles SJ, se ekklesiologové začali ptát: Je mystické tělo pouhým společenstvím milosti, nebo je viditelné? Nebylo by snad vhodnější označení lid Boží? Dulles pak dále uvádí, že sotva byl pojem lid Boží akceptován (jakožto favorit II. vatikánského koncilu), upozornil vlivný francouzský dominikán Yves Congar na jeho slabiny: Nezní to egoisticky, monopolisticky? Není to, jako by Církev mluvila o nějakém tajemství? V tu chvíli se Otec (nyní kardinál) Lubac z Gregoriany začal přimlouvat za označení Církve jako svátosti. Jeho zdůvodnění návrhu? Je-li Kristus svátostí Boží, potom je Církev svátostí Kristovou. 

Zřejmě mu nesejde na tom, že už od nepaměti byli katolíci učeni o existenci přesně sedmi svátostí, a že ani Církev, ani Kristus nejsou jednou z nich. Rovněž nekatolíci začali hrát paradigmatickou hru. Karl Barth, švýcarský kalvinista, na něhož jednou Pius XII. odkázal jako na svého oblíbeného teologa, navrhl, že by katolíci měli svou Církev nazývat heroldem světa, zatímco radikální protestanti Harvey Cox a Dietrich Bonhoeffer doporučovali označovat římskou Církev za služebníka. Byli zalarmováni jezuité, kteří se obvykle nenechávali vyvést z klidu. Jejich ekklesiologové nemohli ve Svatém písmu najít žádný precedenční případ pro obraz Církve jako služebníka. Nehledě k tomu, namítali, že spoluvýznam servility je dvojsečný. Opravdu, od skutečné společnosti, stojící vysoko nad všemi ostatními, až k Církvi jako služebníkovi urazili teologové notný kus cesty, a jak již Otcové I. vatikánského koncilu předpovídali, v tomto procesu pak z celé identity římskokatolické Církve nezůstalo nic. Avery Dulles připouští: Současná Církev je silně trýzněna paradigmatickými posuny, takže běžně narážíme na fenomény jako je polarizace, vzájemné neporozumění, neschopnost komunikace, frustrace a malomyslnost. Jakmile je zde paradigma, lidé jedním rázem ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Nedokáží začít mluvit novou řečí, aniž by přijali za své celou řadu hodnot, které jim jsou značně proti mysli. 

Důsledkem toho pak cítí věc jako vážné ohrožení svého duchovního zdraví. Dulles se zde obrací jako kněz na kněze. Zatímco podrobnosti tohoto spletitého a matoucího posunu asi jen stěží proniknou až k mužům a ženám v kostelních lavicích, přinejmenším ne do té doby, než poslední nastoupí na místo prvního, jsou si řadoví věřící pouze bolestně vědomi toho, co se může stát s důstojným klidem jejich faráře, sledují-li všeobecný a překotný odpad kléru. Odhaduje se, že jenom ve Spojených státech se svého poslání vzdalo deset tisíc kněží a na padesát tisíc mužských i ženských řeholníků. Polovina ze zhruba pěti set seminářů byla uzavřena a průměrný věk kleriků se pohybuje nad šedesáti lety. Celosvětový odpad kněží obnáší zhruba čtyři tisíce ročně. Ve Francii s dřívějším průměrem jednoho tisíce kněžských svěcení ročně je to nyní již méně než stovka. Jak ustupuje důstojnost a klid duchovních, stejnou měrou mizí také z kostelů věřící. V Paříži poklesla účast při nedělních mších na pouhých dvanáct procent obyvatelstva. Dokonce i v kdysi tak katolickém Španělsku se jen dvacet procent populace zúčastňuje nedělní bohoslužby, a pouhá tři procenta kněží jsou mladší třiceti let. 

Podle chicagského Národního centra pro výzkum veřejného mínění představuje úbytek praktikujících katolíků v letech 1972 a 1973 asi vůbec nejdramatičtější úpadek zbožnosti v celých dějinách křesťanství. Prodejní a dobře placení bulvární žurnalisté znají příčiny. Podle nich spočívá odpad kněží v setrvávání Vatikánu na požadavku povinnosti celibátu, a úbytek laiků pak ve vatikánském zákazu umělého přerušování těhotenství. V případě konfrontace se skutečně katolickými postoji sice přiznávají, že tato omezení byla po staletí neodmyslitelnou součástí katolického životního slohu, avšak odporují tvrzením, že prý moderní člověk a dokonce i katolík již dosáhl tak vysokého stavu sebevědomí, že už nějaké omezování své svobody nejen nemůže, ale nesmí trpět. Tato teorie je chatrná a vzdálená od reality. 

Skuteční věřící na sebe berou každou uloženou povinnost a disciplinu. Historie ukazuje, že dokáží vzdorovat i nedostatku kostelů, kněží a svátostí, že je pronásledování posiluje a umějí pohlédnout do očí i mučednictví. Nemohou se však vyrovnat se ztrátou duchovních jistot. Popichování a úsměšky ze strany okolí mohou jejich víru posílit, jakmile však výsměch a pochybnosti přicházejí zevnitř, začíná jejich víra a tedy i pevnost postojů kolísat. Který seminarista by se při prvních známkách nejistoty na straně svého učitele nezačal ptát, zda vůbec má takový druh víry, jaký je nezbytný k podpoře a posilování kněžského života? Strasti a zkoušky celibátu mu pak pochopitelně začínají připadat příliš těžké. Co však nejvíce zapůsobilo na pokřivení a ztrátu tradic katolíků, bylo odcizení Církve jako instituce, mocně semknutého útvaru, na jehož podporu se při choulostivých záležitostech víry a těžkých úkolech života jako katolíci spoléhali. Proto se cítí opuštěni nikoli kvůli ukládaným omezením, nýbrž právě naopak pro jejich neexistenci. Muži a ženy, kteří se toho roku 1971 přišli do Říma modlit po celou noc před svatopetrským dómem, úpěnlivě prosili právě o to, aby semknutý církevní útvar držel spolu, a aby jeho jednotu oslabující závěry II. vatikánského koncilu byly odvolány. 

Stejně jako autoři tehdy vydávaných knih a článků, věřili i tito mužové a ženy, že celý problém spočívá v koncilu. Pouhá představa, že dobrým duchovním stavem celosvětově otřásla o osmadvacet let dříve publikovaná encyklika a že jejím autorem byl papež, jehož ctili více než kteréhokoli jiného, by jim tehdy připadala zcela neuvěřitelná. V naději udělat zdánlivě neuvěřitelné nejen hodnověrným, nýbrž evidentním, je ponechávána mimo zřetel předložená práce II. vatikánského koncilu jako příčina, a všechno je považováno za nevyhnutelné působení jasně zaměřené a jednomyslné řady akcí, která se dala do pohybu už celá desetiletí před shromážděním světového episkopátu prostřednictvím Jana XXIII. Pravý smysl papežova svolání koncilu je mnohem spíše spatřován v pouhém odevzdání podpisů, než ve výzvě ke skutečným poradám. Vzhledem ke skutečnosti, že mnohé přestavby již byly etablovány a ostatní pak v písemné formě pečlivě vypracovány, vyhlížela úvodní zdravice papeže Jana k dlouhému procesí prelátů v mitrách onoho říjnového rána 1962 spíše jako naplnění pradávného snu. 

Při zpětném pohledu skutečně koncil vypadá tak, jakoby jeho úloha pozůstávala v následujícím: Dostat preláty do Říma, ukázat jim, co už se odehrálo, dát jim pocit zadostiučinění ve velmi omezeném stupni vlastní účasti a vykonat na ně tak silný morální nátlak, aby dali svůj podpis na libovolný dokument, který vyjde z velice obratně řízených porad. Podpisy prelátů měly v tomto případě nejvyšší důležitost, protože jak se později také stalo dodaly všem koncilním změnám důvěryhodnosti a ulehčily jednotlivým biskupům, aby se pak po svém návratu z Říma s plnými zavazadly novot vůbec mohli podívat do očí svým ovečkám. Je srozumitelné, proč pro tolik komentátorů představuje II. vatikánský koncil počátek a východisko. Přestože by jim pohled na události předcházejících let ulehčil pochopení červené niti přeměn v Církvi, přinesl by ovšem současně také nezbytnost postavit se nepředpojatě k osobě Eugena Pacelliho, což je pro liberály i konzervativce dosti stísňující představa. 

Pro levici se Pacelli stával čím dál více, ne-li dokonce celoživotně, žalostně neosvíceným a pravděpodobně i antisemitským ultrakonzervativcem. Pro pravici je s dnešním časovým odstupem světcem. V obou případech jsou však jeho život a dílo přeplněny zbožnými i méně zbožnými mýty. Sotva který jiný papež v dějinách se dočkal tak chybného pochopení. Byl uctíván i haněn, milován i nenáviděn pro totéž, co nikdy neudělal a čím nikdy nebyl. Žádný papež v historii neudělal tolik pro to, aby Církev změnil, ale konzervativní katolíci na něj pohlížejí jako na poslední pilíř pravověrnosti. Žádný papež v dějinách neudělal tolik pro Židy, avšak židovští autoři jej neustále obviňují ze lhostejnosti k jejich osudu. Žádný papež neprokázal tolik služeb marxistům, ale na Západě je slaven jako hrdina studené války. Dlouhými roky ve vatikánské diplomatické službě, během nichž připravil a zahájil to, co se později nazývalo východní politikou, desetiletím činnosti ve funkci státního tajemník Pia XI., i svým téměř dvacetiletým pontifikátem a jeho prodloužením v osobě svého chráněnce a designovaného dědice Giovanni Battisty Montiniho tedy dílo Pia XII. zahrnuje bezmála celé jedno století.

Pokud jde o čestné vydání počtu ze skutečností přestavby Církve, pak by jeho podstatnou část musela tvořit fakta z příslušné činnosti Pacelliho. K dispozici je zde opravdu obsáhlý materiál. Protože II. světová válka již dávno skončila, jsou americké i německé archivy z větší části otevřeny a memoáry jejích současníků připraveny k publikování. Vatikánské tajnůstkářství však může být nekonečné a často také skutečně je. Teprve obžaloby Pia XII. z údajné lhostejnosti vůči osudu Židů daly podnět k otevření redukované části vatikánských archívů jezuitským vědcům v sedmdesátých letech. Navíc je mezitím i nezávisle na vatikánské spolupráci k dispozici hojnost dalších Pacelliho materiálů, rozhodně dost k tomu, aby se už jen zuřivci jako dříve upínali ke starým mýtům. Přísluší-li Eugenio Pacellimu přívlastek obr mezi papeži a víme-li, že období jeho činnosti bylo neobyčejně dlouhé, můžeme se jistě ptát, co má papež co dělat s revolucí. V případě římsko-katolické Církve všechno! Když se objevilo guerillové hnutí, ať už jde o italské Rudé brigády nebo peruánskou Světlou stezku, které nebyly inspirovány a řízeny univerzitními studenty a profesory, bylo jasné, že v Církvi s její nehybnou strukturou k tomu není dostatečně vysoká intelektuální rovina, v níž se pohybují teologové. Každá změna v učení i praxi musí vyjít ze samého vrcholku, ze samotného papežství. Jiná cesta není. I když byl Eugenio Pacelli dominující postavou podvratného procesu, rozhodně zde nestál sám. 

Na jeho podniku se podíleli čtyři další Italové. Giachomo Della Chiesa, Angelo Roncalli a Giovanni Battista Montini byli papežové, zatímco Pietro Gasparri coby státní tajemník prováděl své operace tak, jakoby byl on sám jedním z nich. Co tihle lidé dokázali, nebyla žádná maličkost. Šlo totiž o přetvoření největší náboženské jednoty světa, jednoty, která zde beze změny přetrvávala téměř dva tisíce let. Beze změny přestála velké odštěpení před čtyřmi sty roky, a následkem této nešťastné rány dokonce z donucení dosáhla obnovy vymezení své vlastní identity. Protestantský šok byl jistým druhem zdravého rozdělení. Co se však stalo v našich dnech, nebyl žádný přelom, nýbrž mnohem spíše vnitřní převrat, něco zcela drastického. Poměřováno tím, co bylo po devatenáct století nahlíženo jako katolická identita, je dnešní podvrácení Církve čímsi zcela novým. 

Zatímco se vnější struktury jejího zmenšeného rozsahu upevnily, došlo na druhé straně k narušení téměř všech starých pravd, na nichž spočíval její život. Podvrácení, vysvětluje slovník, znamená skryté odbourání základů a podstaty. Pokud jde o průměrné katolíky a jejich vzdalování Církvi, pak jí byli skutečně vzdáleni nenápadně a skrytě, přestože toto utajování nebylo vždy úmyslné. Změny, prováděné pod papežovým vedením kruhem klerikálních zasvěcenců, nebyly věřícím jednoduše sdělovány. Ti potom, postupně připravováni o teologickou výuku a poučení, se v rostoucí míře z nezbytí uchýlili k vlastní představě zbožnosti. Když pak sdělovací média začala přinášet první zprávy o koncilních zasedáních, průměrné katolíky následkem toho ani nenapadlo, že probíhá revoluce. Jejich přirozená reakce na zavedení nové mše svaté spočívala v přijetí faktu, že koncil věci prostě změnil.

V následujících dvanácti episodách chronologie šesti desetiletí se pokusíme sestavit jednotlivé články řetězu částečně tajných, částečně veřejně vyhlášených vatikánských zásahů a opatření, jejichž výsledkem jsou podivní noví katolíci a prazvláštní nová katolická církev.