III. Podvrátenie katolíckej Cirkvi - Kronika 1903-1963: Vytvorenie spolku

Kronika 1903-1963

Vytvoření spolku 

Jestliže se katolická revoluce nezrodila na zasedáních II. vatikánského koncilu, lze navzdory P. Rotondimu stejně tak málo tvrdit, že povstala roku 1943 s encyklikou Mystici Corporis. Zatímco se Církev již od Velké francouzské revoluce nacházela v pravém smyslu slova ve stavu obležení, nechají se vystopovat zpět až k přelomu století první impulsy, které konečně papeže Pia XII. podnítily k vyhlášení svých velkých paradigmatických posunů. Bylo to období, v němž svět vypadal být až přehnaně hrdý sám na sebe. Relativní mír a blahobyt trval již po delší dobu, než jakou si kdy lidé pamatovali. Po světě se rozprostřela mohutná impéria a fungovala více méně uspokojivě, zatímco mužové vědy předkládali pro budoucnost jeden velkorysý příslib za druhým. 

Zavraždění amerického prezidenta, rakouské císařovny a italského krále jistě bylo pronikavým signálem blížící se tragédie, ale Vladimír Iljič Lenin stále ještě zadumaně vysedával v curyšské kavárně nad odpoledními novinami, ovdovělý císař každé ráno poklekal ke mši v Hofburgu a jeho věrní Vídeňáci klidně tančili své oblíbené Straussovy valčíky. I přes tvrdý antiklerikalismus vlád Itálie a Francie byla první léta začínajícího dvacátého století pro katolickou Církev poměrně příznivá. Zatímco misijní práce francouzských a belgických řádů v Africe teprve sotva začínala, dosáhl počet členů Církve v ostatním světě přibližně dnešního stavu. Přestože papež Lev XIII. stejně jako jeho předchůdce Pius IX. trval z protestu proti obsazení církevního státu odbojnou Itálií na tom, že je vatikánský vězeň, dožil se během svého pozoruhodně plodného pontifikátu požehnaného věku devadesáti let, aniž by mu status vězně nějak viditelně uškodil. Energicky prosadil program reformy seminářů, zpřístupnil vatikánskou knihovnu vědcům, založil Ústav pro biblická studia a také vydal na padesát encyklik. Z nich vynikají zvláště Humanum Genus, v níž znamenitě pranýřuje zednářstvo, a Rerum Novarum, kde podal postoj Církve k dělnické otázce. 

Nejlepšímu zdraví se ovšem na počátku nového století těšilo také pět Italů, kteří v průběhu dalších desetiletí měli na sebe převzít úlohu přebudování Církve. Nejstarší z nich, osmačtyřicetiletý Neapolitán Pietro Gasparri, se měl později stát státním sekretářem Benedikta XV. i Pia XI. Janovský rodák Giachomo Della Chiesa, pozdější papež Benedikt XV., měl na přelomu století čtyřicet šest let. Čtyřiadvacetiletý Eugenio Pacelli, právě na kněžství vysvěcený Říman, se později stal Piem XII. A pak zde byli ještě dva Lombarďané, Angelo Roncalli, budoucí papež Jan XXIII., a tehdy teprve tříletý Giovanni Battista Montini, pozdější Pavel VI. Již samotné životní osudy těchto čtyř mužů a jednoho dítěte byly (prostřednictvím svých rodičů) vzájemně svázány. Průběhem let se rovněž i jejich kariéry proplétaly způsobem, který by bylo možno označit za jistý druh týmové práce, což mělo později značný praktický význam pro jejich neobvyklý podnik. Lze jej nazvat spiknutím? Toto slovo je svým melodramatickým podtónem asi až příliš přívětivé a zjednodušující vzhledem k pojmové neschopnosti přihlédnout ke skutečnosti, že každý z těchto mužů pocházel z jiné rodiny, dostalo se mu odlišně speciální výchovy a byl vystaven neobvyklým vlivům a přesto jako zázrakem nemohl jednat jinak, než jak skutečně jednal. 

Konstatujme proto jednoduše, že všichni měli stejné vidění, a že to bylo vidění o novém rázu katolické Církve. Nebyli sice jedinými muži své doby, kteří měli takové vidění, ale právě oni to byli, kdo je na základě vlastní moci měli proměnit ve skutek. Jeden za druhým přicházeli aby zpočátku pomalu viděli, jak jejich představa nabývá postupně tvářnosti. Urychlený vývoj a růst této představy je pevně držel po více než půl století až do posledních let života, kdy nakonec začaly statistiky ukazovat, že jejich sen se mění v děsivou noční můru. Papež Montini, neschopný dále nést takové břímě, se nakonec zoufale rozplakal. Největší tlak spočíval na Montinim, nejslabším z naší pětice, a na Pacellim jako na nejsilnějším. Biografický materiál vykazuje až udivující paralelu z mladších let obou těchto mužů. 

Oba byli svými rodiči a jejich mocnými rodinami ve Vatikánu vybráni, vychováváni a podporováni, aby se stali papeži tak jistě, jako bývá připravován korunní princ na královskou korunu. Rodiny Pacelliho a Montiniho byly již dávno spojeny s vatikánskými záležitostmi. Eugeniův dědeček Marcantonio přišel začátkem čtyřicátých let minulého století do Říma z provincie Viterbo, právě když jeho bratr Ernesto, člen Rothschildovy banky, převzal na sebe usnadnění realizace rozsáhlé půjčky Papežského státu pod papežem Řehořem XVI. Ernesto zůstal v Římě, aby zřídil první kancelář Banco di Roma, zatímco Marcantonio se stal důvěrným právním poradcem jak papeže Řehoře, tak i jeho nástupce Pia IX., kterého nakonec i provázel do exilu v pobřežním městě Gaetě, když politické nepokoje v Římě už začaly být nebezpečné. 

Podněcování nepokojů v církevním státě musí být připsáno na vrub vůdcům italského zednářstva. Stejně jako protestanti šestnáctého století, byli i oni exkatolíky, kteří si byli jisti, že objevili lepší způsob bohoslužby. Takovými exkatolíky byli i zednáři, kteří se v katolických zemích po celé devatenácté století zabývali antiklerikálním hnutím a vládami. I oni byli přesvědčeni, že objevili lepší způsob života a metody řízení společnosti. V katolických zemích, především v Itálii a Francii, nebyly hranice vždy zcela jasné. Je známo, že v době Francouzské revoluce připojovaly stovky Francouzů ke svému kněžskému slibu i zednářskou přísahu, a že podle spolehlivých zednářských pramenů byl r ve věku 46 let přijat do palermské lóže Eterna Catena kněz Mastai-Ferretti, který se stal později papežem Piem IX. O deset let později už jako papež udělil generální amnestii nejrevolučnějšímu ze všech bratrstev, karbonářům, aby tak pozastavil práci francouzského jezuity Jacquese Crétineau-Jolyho, jehož Řehoř XVI. pověřil probádáním zednářských aktivit v církevním státě. Co se pak událo v mysli Pia IX. během jeho dvouletého exilu, stačilo k tomu, aby se vrátil do Vatikánu zcela proměněn. Napříště se už téměř výhradně věnoval obraně Církve proti jejím nepřátelům a svého státu proti převratu. Páter Crétineau-Joly byl rehabilitován. Pio Nono, jak jej Italové láskyplně nazývali, svolal koncil, který pak byl označován za První vatikánský. Při návratu z Gaety opustil Pacelli okolí papeže, aby se připojil k zakladatelům vatikánských novin L Osservatore Romano. 

Stejně tak jako v případě dítka rodiny Montini o léta později, nebylo dovoleno navštěvovat veřejnou školu ani Eugeniovi, vnukovi Marcantonia. Jako údajně příliš citlivý (což by se stejně dobře mohlo tvrdit i o malém Montinim) byl až do svých posledních gymnasiálních let vyučován doma. Poté obdržel vysvědčení na odchodnou ze školy Liceo Visconti, tedy ústavu, který byl Římanům velice dobře znám svým Církvi nejvíce nepřátelským postojem ze všech tamějších škol, vydržovaných státem. Eugenio Pacelli měl teprve dva roky, když ho otec zavedl k úmrtnímu loži papeže Pia IX., který údajně měl říci: Učte řádně tohoto malého chlapce, aby mohl jednou sloužit Svatému stolci. 

Nástupce Pia IX., Lev XIII., pokračoval v tradici Pacelliů jako vatikánské rodiny, přijal k sobě abiturienta Eugenia a svěřil ho obzvláštní péči státního sekretáře kardinála Rampolly. Udělejte z něj dobrého diplomata, zněl papežův příkaz. Ani doba mládí tedy nedovolila Eugeniovi vést běžný studentský život, i jeho kněžská výchova probíhala až na poslední dva roky studia privátně. Kardinál Rampolla pak u rektora Instituto Capranica prosadil, aby jeho chráněnce akceptoval jako externího studenta. Jestliže už samotná volba ústavu Liceo Visconti rodinou Pacelli byla podivná, pak rozhodnutí pro Instituto Capranica bylo doslova zarážející. 

V posledním desetiletí 19. století byl seminář po celé Itálii znám jako hlavní stan toho druhu teologického radikalismu, jemuž se už brzy mělo dostat nálepky modernismus. Tuto pověst si škola udržela až do dnešních dnů. Vzývala rudého opata Franzoniho po jeho suspendování a divins v sedmdesátých letech, jako i Ivana Illiche z CIDOC, a lidé v okolí školy si neustále stěžovali na celonoční hlučné oslavy, které se v přilehlých temných uličkách ozývaly při každém větším triumfu levice, počínajíc třeba interrupčním vítězstvím v italském parlamentu a volebními výsledky v Chile konče. 

Jestliže koncem 19. století šlo všechno ještě poměrně klidně, chybějící pravověrnost výuky už hrozila nejtěžšími následky. O obsahu soukromého vyučování, jehož se dostalo pozdějšímu Piovi XII., se nedozvíme, avšak izolovaně nabyté školní vzdělání a revoluční sklony na jím později navštěvovaných institutech se nakonec sečetly ve zvláštní a neobyčejnou přípravu k jeho životní dráze v katolické hierarchii. I jako papež zůstal věrný Instituto Capranica a jednoho ze svých řídkých výletů mimo Vatikán v roce 1957 využil k osobní dohlídce renovačních prací na hlavních budovách školy, které sám nařídil. 

Jestliže se nyní dostáváme ke jménu muže, jehož papež Lev pověřil dohledem na vzdělávání mladého Pacelliho, pak už je skutečně těžké vyhnout se výrazu spiknutí, a to třeba jen proto, že sicilský šlechtic Rampolla je jednou z nejrozpornějších postav v dějinách katolické Církve. Poté, co byl po šestnáct roků druhou nejdůležitější postavou šestadvacetiletého pontifikátu Lva XIII., považovalo se jaksi za samozřejmé, že kardinál Rampolla by mohl být příštím papežem. Když pak Lev XIII. skutečně zemřel, bylo svoláno konkláve a při obou volebních kolech vzrůstal počet hlasů pro Rampollu, povstal náhle k úžasu všech oprávněných volitelů krakovský kardinál-metropolita a přerušil volební akt oznámením, které obletělo celý svět. Jako mluvčí Jeho Císařského Veličenstva Františka Josefa I. vyslovil polský primas veto proti zvolení kardinála Rampolly. 

Stejnou měrou rozhněvaní jako užaslí Otcové se ovšem brzy přesvědčili, že podle dávno zapomenuté klausule jedné dohody mezi Vídní a Vatikánem je primasova intervence z hlediska církevního práva platná a závazná. Pro vznesené veto nebylo udáno žádné zdůvodnění, i když lze za ním tušit politické pozadí. Je zde totiž předpoklad, že Rakousko mohlo být rozladěno určitým Rampollovým profrancouzským postojem. Během let ovšem vyšlo mezitím najevo, že francouzský kněz msgre Jouin, který se věnoval odhalování zednářstva se stejnou horlivostí, jako později Simon Wiesenthal stíhání nacistů, měl podle vlastního sdělení k dispozici nezvratné dokumenty, že kardinál Rampolla byl nejen členem zednářského bratrstva, nýbrž dokonce i velmistrem jeho zvláštní okultní sekty s názvem Ordo Templi Orientis, do níž byl o několik let dříve přijat ve Švýcarsku. 

Jouinovu snahu uvědomit o těchto informacích papeže Lva XIII. přirozeně Rampolla za pomoci své kamarily a přátel ve státní kanceláři překazil. Ve snaze o zveřejnění faktů ještě před nadcházející konkláve navázal tedy msgre Jouin spojení s rakouským dvorem a byl tam zřejmě vyslyšen. V jedné novější studii zachází italský historik Giovanni Vanoni ohledně řádu Ordo Templi Orientis (známého jako OTO) trochu do podrobností. Nazývá jej nejvíce znepokojujícím ze všech tehdy existujících tajných společností. Řád byl založen jen několik let před zmíněným pochybným konkláve jistým bohatým Vídeňanem, jehož časté cesty na Dálný východ z něj udělaly adepta technik sexuální magie, jíž se naučil od jogínů. Spoluzakladateli řádu byli dva Němci, Theodor Reuss, který byl současně příslušníkem v Anglii zdomácnělého tzv. Memphiského ritu, a lékař Franz Hartmann, jenž se během svého dlouholetého pobytu ve Spojených státech dostal do kontaktu s Teosofickou společností madame Blavatské. 

Mezi pozdějšími stoupenci OTO se nachází také Rudolf Steiner, jehož učení sehrálo tak důležitou roli v životě Angela Roncalliho, a mělo být důvodem jeho propuštění z fakulty Lateránského semináře. Asi nejznámějším členem OTO byl Aleister Crowley, jehož zvěčnil Somerset Maugham ve svém prvním úspěšném románu Mág. Když byl Crowley zvolen velmistrem řádu, prohlásil se za osobnost, stojící pod vedením vyšší inteligence, která mu vnukla otevření bran nové éry, určené k překonání křesťanského věku, nacházejícího se již ve smrtelné agónii. Jaký druh závazku Mariano Rampolla del Tindaro vůči OTO skutečně měl, vyplývá možná i z okolnosti, že poslední Vatikánem zveřejněná encyklika, jasně odsuzující zednářstvo, Humanum Genus, byla napsána r. 1884, tedy jen o tři léta dříve, než papež Lev jmenoval Rampollu státním tajemníkem. 

Ještě zajímavější je sledovat Rampollovy vztahy k našim pěti mužům, kteří měli přivést katolickou Církev do nové éry. Giachomo Della Chiesa, pozdější papež Benedikt XV., byl absolventem institutu Capranica, a Rampolla si jej vyvolil za svého osobního tajemníka na madridské nunciatuře. Šlo o spojení, které mělo přetrvat dvacet let. Jako státní tajemník Rampolla také povolal Pietra Gasparriho z Katolického institutu v Paříži do Říma a jmenoval svým hlavním asistentem. Ve stínu trůnu Pia IX. se pak Gasparri stal skutečnou mocností. Mladý Don Pacelli, který byl už po léta pod Rampollovou přímou ochranou, se stal jeho soukromým tajemníkem a pravidelným společníkem na důležitých diplomatických misích. 

Tak se např. společně zúčastnili pohřbu britské královny Viktorie. Tou dobou přibližně pětadvacetiletý Pacelli měl následkem toho jako minutante ve státní kanceláři přístup ke všem důležitým jednáním ve Vatikánu. Dveřmi kanceláře státního tajemníka Rampolly procházel v oněch časech také otec budoucího papeže Pavla VI., novinář a politik Giorgio Montini, jehož myšlenka Církví podporované politické strany se těšila Rampollově pozornosti. Lev XIII. se jí ovšem nedal přesvědčit. 

Pokud jde o budoucího papeže Jana, jeho životní dráha byla rovněž těsně spojena s kardinálem Rampollou prostřednictvím jeho přítele a důvěrníka msgre Radini-Tedeschiho, dlouholetého kolegy Della Chiesy ve státní kanceláři. Angelo Roncalli, pocházející z chudé rolnické rodiny, děkoval právě Radini-Tedeschimu za své vzdělání i vzestup k biskupské hodnosti. Byl jeho osobním tajemníkem a po Tedeschiho smrti se chystal napsat jeho biografii. Vzhledem k nepochybné síle osobního kouzla sicilského kardinála Rampolly a směru, jímž se pravděpodobně jeho úloha ubírala, jsou tradici věrní katolíci kdykoli ochotni mluvit o Rampollově klice, ba dokonce o Rampollově mafii. 

To je asi přehnané, ale jistý spolek tu nepochybně byl. V oslavném úvodníku ke zvolení kardinála Roncalliho papežem vatikánský Osservatore Romano dokonce připustil: Byl to Benedikt XV. (Giachomo Della Chiesa), který stejně jako v případě Achille Rattiho (Pia XI.) a Eugenia Pacelliho postavil na první příčku žebříku, vedoucího k Petrovu stolci, i střevíc kardinála Angela Roncalliho, jehož nyní známe jako Jana XXIII.