IV. Podvrátenie katolíckej Cirkvi - Kronika 1903-1963: Reakcia. Pius X. uštedril ťažkú ranu vzmáhajúcemu sa modernizmu

Reakce 

Giorgio a Giuditta Montiniovi, rodiče pozdějšího papeže Pavla VI., už asi se spěšným nahrazením státního tajemníka Rampolly benátským patriarchou Giuseppe Sartem po sensačním přerušení konkláve, neměli co dělat jako kdokoli jiný. Při svých častých zajížďkách do Vatikánu mohl Montini dávat najevo zálibu své rodiny pro Sarta, tedy jisté nadržování, které tak dělalo zmateným a zklamaným volitelům Rampollu snesitelnějším. Montinim vedené skupiny byly ve svém úsilí po založení katolické politické strany ve spojení s benátským patriarchou Sartem, když tam zakládal kluby volného času pro nádeníky. Je to muž, který smýšlí jako my, měl údajně prohlásit Montini. A právě proto, že Sarto (Pius X.) byl mužem upřímné pokory a prostoty, mohl jej rovněž doporučit jako náhradu za Rampollu. A skutečně také když pak bylo zase zahájeno konkláve a Sartovo zvolení se již zdálo být jisté, byl slyšen, jak protestuje kardinálu Gibbonsovi: Ale vždyť já světským záležitostem nerozumím!, na což Američan odvětil: Tím lépe! 

S kým ani volitelé, ani vatikánská elita nepočítali, byl msgre Rafael Merry del Val, muž, který naopak mnoha světským záležitostem rozuměl dobře. Tento devětatřicetiletý kněz irsko-španělského původu, vychovaný v Anglii a Irsku, tehdy jako blesk z čistého nebe (či přinejmenším z jiného světa než byl Rampollův) hned první měsíc nového pontifikátu udělal ohromný skok z postavení diplomatického kurýra k úřadu kardinála-státního tajemníka. Společně s Guiseppe Sartem jako novým papežem Piem X. se mladý Merry del Val pustil do boje. Již do papežské volby roku 1903 kolovalo zarážející množství tezí, určených k přeměně Církve v následujících šedesáti letech, k odchylování od pravověrného učení, které bylo staré jako křesťanství a zasahovalo i do tak vzdálené budoucnosti, jakou je Jan Pavel II. 

Především ve Francii, ale rovněž i v Anglii, Itálii a Belgii se v seminářích, na univerzitách i řečnických tribunách, v knihách i časopisech začal postupně objevovat nový postoj vůči náboženství. Co bylo zakrátko označováno modernismem, bylo už zde tak říkajíc na cestě. Hnutí nemělo ani zakladatele, ani program. Vyznačovalo se pouze řadou společných postojů, které v sobě spojovaly odmítání učení svatého Tomáše Akvinského jako středověkého, a dále názor, že náboženství musí mít svůj pramen v osobním prožitku, jehož může být dogma pouze výrazem, nikoli však zárukou. 

Z početných setkání stoupenců tohoto odchylného druhu katolictví to bylo právě shromáždění delegátů z Francie, Itálie a Švýcarska v italském Subiacu, které je sjednotilo k vyjádření pocitu, že musí rozlomit okovy, tísnící a rdousící Církev. Ve chvíli nezřízené euforie byl vyjádřen společný pocit všech přítomných, že Kristus v současné době uvádí prostřednictvím proroků a světců do pohybu mohutnou přestavbu. Na rozdíl od úchylkářů šestnáctého století si tito novotáři nepřáli opustit Církev. Naopak ji doufali zevnitř obnovit. Nadšení z příchodu nového století i vzrušení neobvyklými iniciativami v historickém a přírodovědeckém bádání zjevně přispělo také k rostoucímu tlaku na otevírání nových cest víry. 

V devadesátých letech svého života a s kardinálem Rampollou po boku nebyl papež Lev mužem, který by podnikl pokus o utlumení vlny teologických spekulací. Neudělal ovšem také ani to nejmenší, aby ji povzbudil. Kdyby se na počátku dvacátého století dočkaly náboženské novoty takového druhu vatikánské podpory, jaké se těšily teologické novoty v letech padesátých, dostala by velká přestavba svoji podobu jistě již před II. světovou válkou. Lze předpokládat, že se právě taková podpora očekávala právě od zvolení Mariana Rampolly. Jestliže byly nové naděje spojovány s volbou Giuseppa Sarta, pak se brzy zmařily. Místo, aby se tak říkajíc otevřel novému, utvrdil staré, nebo jak to jednou formuloval důvěrný přítel papeže Pavla, kardinál Pignedoli, z našeho pohledu vrhl Pius X. Církev na půlstoletí do zpátečnictví a tmářství. V dnešním Římě už probíhají opravdu neuvěřitelně právnické procesy s cílem zrušit svatořečení tohoto mimořádného papeže, který byl jen několik desetiletí po své smrti k této poctě pozdvižen. Pravověrní katolíci pohlížejí na Pia X. jako na velikého obránce pravé víry, a kněží, vysvěcení tradicionalistickým arcibiskupem Lefebvrem, po něm pojmenovali svoji společnost. 

Je však pravděpodobné, že během jedenácti let Sartova pontifikátu byl skutečnou hnací silou Merry del Val. Jako internacionálně vychovaný syn diplomata čelil vatikánským problémům s novým smyslem pro realitu. Jestliže zpočátku papež zmocnil Montiniho k tisku brožur pro novou lidovou stranu ve vatikánské tiskárně, upozornil kardinál papeže na to, že Montiniho skupina se svým plánovaným otevřením se levici má organizační spojení se Socialistickou internacionálou. Když potom Pius X. k velkému šoku italských katolíků Lidovou stranu (předchůdkyni Křesťanskodemokratické strany) prohlásil za zakázanou, nedal se od svého rozhodnutí odvrátit ani naléhavými prosbami msgre Radini-Tedeschiho. 

Ať už Merry del Val naléhal či nenaléhal na papeže, aby oba dlouholeté souputníky kardinála Rampolly z jejich úřadů odstranil, jisté je tolik, že teprve roku 1907, kdy byl Radini-Tedeschi vysvěcen na biskupa v Bergamu a Della Chiesa se stal boloňským biskupem, sáhl Pius X. po vůbec prvním větším opatření proti rostoucímu chaosu v katolických intelektuálních kruzích. Zatímco na jedné straně vyjmenoval pozoruhodný počet šedesáti sedmi úchylek od tradiční věrouky, na něž se naráželo v tehdy obíhajících náboženských časopisech, pranýřoval současně i výraz modernismus a uveřejnil dvě jeho jasná a výslovná odsouzení pastýřský list s úvodním slovem Lamentabili, a encykliku, začínající slovem Pascendi. 

V obou dokumentech připojil závěrem dlouhou a zevrubnou přísahu proti modernismu, kterou pak nadále museli skládat představení všech řádů, vedoucí seminářů i každý kněz v rámci svého svěcení. Na nepokojný a nerozhodný klérus působila přísaha jako osvěživý a posilující lék. Ve zhruba pěti stech pádných a jasných slovech přísahy papež definoval, v co musí katolíci věřit. Počínaje samotným Bohem, kterého lze s jistotou poznat a tedy i dokázat přirozeným světlem rozumu ze stvořených věcí, definuje pak vznik i další vývoj Církve jako ustanovený samým, skutečným a historickým Kristem, když dlel mezi námi... 

Existencialismu, rozšiřovaném mezi snílky o novém náboženství, pak papežova přísaha zasahuje tvrdý úder, kde se říká: Neochvějně uznávám a upřímně vyznávám, že víra není slepým náboženským citem..., nýbrž skutečným rozumovým přisvědčením, přijatým zevně slyšením a dále naprosto zavrhuji heretickou smyšlenku o vývoji dogmat jako vykazujících postupně se měnící smysl. 

Tato protimodernistická přísaha byla vyžadována jen do poloviny šedesátých let. Pak už teologická spekulace zbloudila do té míry, že se její skládání rovnalo útoku na samotný II. vatikánský koncil. 

Roku 1907 však rozhodný postup Pia X. přinesl okamžitý účinek. Modernismus se jako hnutí rozpadl. Jeho rychlému úpadku děkujeme z dnešního pohledu skutečnosti, že jím zastávané teorie byly připraveny o vatikánské tepny k věřícím. Následkem toho zůstal tehdy modernismus čistě akademickým fenoménem. Průměrný laik měl sotva jen tušení o tom, že věroučné omyly, ba dokonce hned šedesát pět z nich tvořily uzavřený kruh. Kdyby však papežův zásah nepřišel, nepochybně by se ze seminářů vycházející mladí kněží v jisté míře vyslovili pro nové koncepty a projekty. Aby je však bylo možné zanést mezi farníky, musely by nejdříve projít přes biskupy, a to by znamenalo účast Vatikánu. Za papežů Lva XIII. a Pia X. však taková účast byla nemyslitelná. Jestliže byla Rampollova skupina ve Vatikánu, na ústavu Capriana a v Bergamu i Boloni zpočátku povzbuzena rozkvětem modernismu, pak se vzhledem k jeho pozdějšímu úpadku musela cítit zklamána. 

Svým odmítáním veřejně mu projevit i jen nepatrnou podporu bezesporu prokázala nejvyšší formu rafinovanosti. U vědomí si skutečnosti, že nová učení mohou proniknout do Církve pouze jejich přijetím a podnětem ze strany papeže, čekala trpělivě na svůj čas. Od zveřejnění Lamentabili, Pascendi i antimodernistické přísahy jí k tomu stačilo pouhých sedm let.