V. Podvrátenie katolíckej Cirkvi - Po smrti Pia X. znovu od začiatku. Varí sa jed ekumenizmu!

Znovu od začátku 

Papež Pius X. zemřel přesně osmnáct dní po propuknutí I. světové války. Jedenáct let jeho pracovitého a mravně čistého pontifikátu zůstavilo katolickou Církev v obnoveném vědomí své identity, zatímco rozhodné utvrzení starých jistot vzbudilo horlivost a novou obětavost. Současně představuje Sartova éra úder blouznivcům o novém druhu katolictví. Vždyť pouze zpětné dosažení slibného vývoje, který v sobě začátek dvacátého století obsahoval, by si vyžadovalo léta, ne-li desetiletí. Bylo by sice zajištěno jisté znovuoživení, kdyby se uskutečnilo očekávané zvolení Giachoma Della Chiesy, dlouholetého tajemníka kardinála Rampolly, ale přesto by šly věci následkem okolností dopředu jen velice pomalu. Vzhledem k nově nabyté ostražitosti věřících vůči úchylkám od původního učení by musel být každý další krok směrem k Církvi budoucnosti dělán velice opatrně a navíc skrýván do co možná nejpobožnějšího výraziva. 

Boloňský arcibiskup della Chiesa se stal r. 1914 papežem a přijal jméno Benedikt XV., zatímco další Rampollův chráněnec, Pietro Gasparri, dosáhl dřívějšího postavení Merry del Vala jako státní tajemník. Je otázka, zda stařičký rakouskouherský císař, klesající navíc pod jednou tragédií za druhou, si byl dva roky před smrtí vůbec vědom okolnosti, že sicilský kardinál, jehož zvolení císař svým vetem zabránil, přesto nakonec na papežský stolec usedl byť i jenom v osobách svých dvou nejbližších pomocníků. I když zde hrozí jisté nebezpečí paušalizování, důkladný pohled na katolickou Církev přesto dovoluje jisté všeobecné charakterizování. 

Historicky nahlíženo, existovali snad tehdy jiní misionáři než právě Francouzi, kteří by se vyrovnali dávným Španělům, mučedníci srovnatelní s Angličany, nebo tak v dobrém i špatném nadaní náboženští myslitelé? Pokud nový papež doufal v opětovný vzrůst liberalismu, pak musel začít u nich. Obzvláštním terčem Benedikta XV. se tedy logicky stalo seskupení, které samo sebe nazývalo Sodalitium Pianum. Šlo o sdružení laiků a několika kněží, kteří se věnovali úloze bdít nad projevy kacířství v učení, kázáních i publicistice, a ve své činnosti se řídili normami, stanovenými Piem X. Přestože myšlenka takového sdružení měla svůj původ v hlavách Merry del Vala, i kněze a novináře v jeho kanceláři msgre Benigniho, byla to nakonec Francie, kde jejich projekt vzkvétal a ani po smrti Pia X. neukazoval sebemenší známky ochabování. Svým požadavkem hlásit přímo do Říma všechna zjištěná věroučná uchýlení bylo Sodalitium papeži Benediktovi a jeho státnímu tajemníkovi velice nepříjemné. 

O léta později, kdy už proces svatořečení Giuseppa Sarta značně postoupil, vyslovil kardinál Gasparri své rozhořčení, v němž Pia X. veřejně obvinil, že připustil a podporoval existenci tajných společností nad hierarchií, které se v zásadě věnovaly špionáži a dohledem i na vysoce postavené kardinály. Krátce řečeno tvrdil, že papež požehnal jistému druhu zednářstva uvnitř Církve. Ve své první encyklice mířil papež Benedikt na Sodalitium, ale činil tak umírněným tónem, tedy přibližně stejně, jako když v pozdějších letech mířil papež Pacelli na evoluční teorie, zastávané Pierrem Teilhardem de Chardin. Nebyla vyslovena žádná konkrétní jména. Encyklika Ad Beatissimi byla domněle obhajobou světového míru vzhledem k rychle se šířící velké válce. Požadovala konec svárů a různic ve prospěch nového smyslu pro bratrství. Přestože encykliku odhlédneme-li od předáků Sodalitia četlo jen málo laiků, dala všem učitelům a kazatelům na srozuměnou, že válka mezi Vatikánem a modernisty už přešla. Marc Sangnier, vůdčí osobnost již dávno rozpuštěného společenství Sillon (v poznámke), hlavního terče encykliky Lamentabili Pia X., obdržel tuto radostnou zvěst již dříve v srdečném osobním dopisu z pera nového papeže, v němž Benedikt XV. vyjádřil své vysoké ocenění. 

Poznámka - Sillon: Le Sillon = brázda, sdružení mladých katolíků, založené roku 1893 v Collége Stanislas. Jako svůj první tiskový orgán vydávalo sdružení Bulletin de la Crypte, později od 1. 10. 1894 také měsíčník Sillon, podle nějž bylo hnutí nazváno. Od roku 1905 se katolický a náboženský charakter hnutí stále více stíral a nakonec přímo popíral, spojení s církevní autoritou bylo přerušeno, z řízení vylučováni duchovní, a sledovány nejasné ideje i cíle, demokracie prohlášena za jedině oprávněnou společenskou formu, všechna státní moc odvozována z lidu a usilováno o ideální stát s naprostou sociální a občanskou rovností. Roztržka s vlastní minulosti i Církví byla úplná, když Marc Sangnier v únoru 1907 prohlásil za cíl Sillonu zrušení stavovských rozdílů a v Plus grand Sillon (= větším Sillonu) z něj vytvořil sdružení katolíků, protestantů, volnomyšlenkářů atd. V apoštolském listu francouzským biskupům Notre charge Apostolique papež Pius X. zavrhl zvrácené názory a snahy Sillonu, a vyzval organizaci k rozpuštění a přeměně na katolické diecézní skupiny pod vedením biskupů. Marc Sangnier se podrobil, ale zůstal politicky činný vydáváním deníku Democratie, založeného teprve r. 1909.

Jestliže dnes čteme dílo tohoto francouzského úchylkáře, je těžké uvěřit, že nebylo psáno pro kněžskou juntu Daniela Ortegy v Nikaragui: Myšlenky revoluce jsou staré devatenáct století a pocházejí přímo z evangelia. Proto se Církev musí otevřít novému trendu a připojit k hnutí, které se chystá vybudovat nový svět. Jak měl později naznačit kardinál Gasparri, dospěla bádání nepohodlných francouzských laiků až do nepříjemné blízkosti vysoko postavených kardinálů. Dokonce již nepříjemně dotírali i na protiklerikální vládu Francie, až v posledním roce Benediktova pontifikátu 1921 tlak z Quai D Orsay 5 v kombinaci se soustavnými žalobami Gasparriho papeži umožnil nařídit rozpuštění Sodalitia. Připustíme-li, že kardinálem Rampollou zformovaní muži se již v mocenských strukturách Vatikánu etablovali dostatečně pevně, aby mohli určovat směr papežské volby, lze pak také vyjít z toho, že smrt papeže Della Chiesy ve věku šedesáti osmi let je postavila před nepříjemné dilema. Kdyby se byl dožil běžně vysokého věku církevních hodnostářů, přišla by jeho smrt až o jedno desetiletí později a Eugenio Pacelli by byl ve správném věku k nastoupení na Petrův stolec. Avšak ve svých pouhých čtyřiceti osmi letech by se mohl pro toto důstojenství zdát věřícím jako příliš mladý. 

Byl zde přirozeně ještě Gasparri, ale ten, jak se zdálo, dával přednost zůstat ve svém úřadu státního tajemníka. V každém případě však napomáhal zvolení milánského arcibiskupa Achille Rattiho, jehož kandidatura byla téměř bez vyhlídek na úspěch. Kněz a knihovník až do svých dvaašedesáti let, teprve tři roky biskup, z toho dva roky jako diplomat ve vzdáleném a válkou poničeném Polsku, byl tou dobou Ratti právě sedm měsíců kardinálem-biskupem v Itálii. 

Mimoitalští volitelé o něm sotva co věděli, a o jeho postavení v samotné Itálii také jen velice málo. Ze strany jeho příznivců, jak jimi rozumíme Rampollovu skupinu a Gasparriho, muselo jít o mimořádně taktickou obratnost, aby důstojné kardinály z nichž mnozí měli osobní několikadesetileté zkušenosti s biskupským úřadem přesvědčili, že tento málo známý Ratti je jejich mužem. Každopádně měly jejich snahy úspěch a po následujících sedmnáct let měli jeho příznivci všechny důvody přát si, aby neselhal. Achille Ratti, který jako papež přijal jméno Pius XI., byl nejučenějším z novodobých papežů. Na rozdíl od neobvyklého způsobu vzdělání, jehož se dostalo Eugenio Pacellimu, postupovalo vzdělávání Pia XI. obvyklou cestou syna severoitalské povznesené střední vrstvy konce minulého století. Poté, co opustil milánský seminář, dosáhl na římské Gregoriáně trojnásobného doktorátu a během několika let po vysvěcení se stává ředitelem Ambroziánské knihovny v Miláně. I když nepatřil bezvýhradně k vnitřním vatikánským kruhům, nestál také vysloveně mimo. Byl studentem Radini-Tedeschiho a stejně jako papeži Della Chiesovi mu byl v kariéře nápomocen Radiniho mladý tajemník Angelo Roncalli. 

Jako Miláňan byl rovněž zadobře s Montinim z nedaleké Brescie. Na druhé straně si však podle vlastního sdělení zvolil jako papež jméno Pius z úcty k papeži Sartovi, který ho z Ambroziánské knihovny přesadil na samotný vrcholek vatikánských kruhů a s nímž občas při čaji rozprávěl v biskupském paláci v Benátkách. Jak blízké byly jeho názory a chápání Piovi X., je zřejmé z některých encyklik, zatímco srovnatelný počet jeho oficiálních počinů ukazuje výrazné kroky směrem k vytvoření nového druhu Církve. Z toho paradoxu vyvstává neodbytná otázka, která připouští pouze dvě odpovědi: Buď trpěl Pius XI. postupující schizofrenií, nebo byl jeho sedmnáctiletý pontifikát nepřetržitým bojem s jeho státním tajemníkem Gasparrim a po něm i s Pacellim. 

Rok 1922, kdy jej zvolili papežem, byl pro svět rokem osudným. Viděl zrození sovětských republik, hrozící smrt hladem pro miliony Němců, pochod Mussoliniho černých košil na Řím, neúprosné pokračování dvaceti lokálních válek a propůjčení Nobelovy ceny za přírodní vědy jednomu švédskému fyzikovi za výrazný pokrok při štěpení atomového jádra. Nový papež pozoroval očima tradicionalisty sutiny habsburské říše, pradávné bašty katolicismu, a její nahrazení strakatým kobercem republik, nadekretovaných mírem ze St. Germain. Ve své první encyklice Orbi Arcani si toto podivné rovnostářství vzal na mušku: Vyloučením Boha z politického života, odvozováním autority nikoli od Boha, nýbrž od člověka, byly odstraněny její skutečné základy, protože zmizel hlavní důvod pro rozlišování mezi vladaři a poddanými. Dva roky poté definoval v encyklice Quas Primas principy, týkající se vztahu mezi Církví a státem, jako Kristovo království. Obě tyto encykliky by mohly klidně pocházet od Pia X. 

Potom však, jakoby chtěl obrátit opačným směrem, svolal Pius XI. koncem prvního roku svého pontifikátu do Říma eucharistický kongres. Jeho jednotlivé části, vypracované kardinálem Gasparrim, v sobě zahrnovaly také svatvečerní půlnoční mši při hlavním oltáři chrámu svatého Petra, při jejíž liturgii užil papež dosud nevídaného ritu: Věřící zpívali odpovědi. Gasparri vysvětlil shromážděným, že si papež horoucně přeje, aby mohli být takto účastni liturgie. Pius XI. byl prvním papežem, který dal do pohybu to, co nyní nazýváme ekumenismem. 

Stejně jako ekklesiologii, dostalo se i slovu ekumenismus významu, který nikdy předtím neměl. Byl-li až dosud ekumenický koncil ve smyslu všeobecný, celý svět zahrnující, nyní přejal významovou funkci označení pro shromáždění světových náboženství. Ve dvacátých letech však Vatikán ještě nezačal podporovat to, co se již zdá být za Jana Pavla II. až sžírající náruživostí povinnost ke globálnímu náboženství. Když tedy byly ve dvacátých letech učiněny první kroky, nemluvil nikdo o ekumenismu nebo dokonce o dialogu. Milosrdnější označení znělo rozhovory. 

Mechelnské rozhovory, projekt společensky angažovaného Desiré kardinála Merciera z Bruselu-Mechelnu a jeho avantgardního teologa Lamberta Beaudouina, přivedly lorda Halifaxe z Británie do Belgie, aby zde s jistým členem lovaňské univerzity diskutoval o proveditelnosti anglikánsko-katolického sblížení. Následné rozhovory, které pak pokračovaly s přerušením v letech 1924 a 1925, vyvolaly ostré protesty katolické hierarchie v Anglii, jež potom vedly k dekretu Lva XIII., jímž bylo anglikánské svěcení prohlášeno za absolutně neplatné. Ačkoliv se zdálo, že z rozhovorů nevyšlo nic podstatného, zapomenuty nebyly. 

O padesát roků později připomněl Pavel VI. mechelnské rozhovory v otevřeném dopisu Leovi kardinálu Suenensovi, nástupci a chráněnci kardinála Merciera, a nazval je ovocem znovuobjevené lásky. Kardinál Mercier a P. Beaudouin dále pilně využívali svého přetvářecího talentu také tím, že z lovaňské univerzity udělali centrum pokročilých teologických spekulací, zatímco rozporuplný papež Pius XI. jakoby z pokání za svůj souhlas s mechelnskými rozhovory podepsal dokument, který se měl ukázat jako vůbec poslední Vatikánem slavnostně uveřejněné prohlášení k otázce jedinečnosti katolicismu jako pravé víry. 

Mortalium animos bylo jasným odsouzením tezí, které zastávaly rozhovory. Dovolte odloučeným dítkám, aby se navrátily k Apoštolskému stolci, jenž byl v tomto městě zřízen apoštolskými vládci Petrem a Pavlem, kteří jeho kořeny a mateřskou zem katolické Církve posvětili svou krví. Ne však s myšlenkou nebo nadějí, že Církev opustí integritu víry a bude jejich bludy trpět, nýbrž aby se podrobili jejímu učitelskému úřadu a její vládě.... Apoštolský stolec svým podřízeným nikdy nedovoloval účast na shromážděních nekatolíků. Je pouze jediný způsob, jak může být podpořena jednota, totiž napomáháním k návratu do pravé Církve Kristovy těm, kteří se od ní odloučili.