VI. Podvrátenie katolíckej Cirkvi - Potlačenie Francúzov klamstvami a intrigami

Potlačení Francouzů 

Bezmála ve stejnou dobu, kdy se stalo známým odsouzení Sodalitia Benediktem XV., mohli se francouzští antimodernisté znovu seskupit v několika organizacích, zvláště v již dříve vzkvétající Action Française. Přivedena na svět dvěma prominentními literáty, poslancem a esejistou Léonem Daudetem a novinářem Charlesem Maurrasem, zavrhovala Action liberální dogma odluky státu od Církve a místo toho se přimlouvala za zřízení katolického, nejlépe monarchistického státu s hospodářskou strukturou, postavenou na základě tzv. korporací. 

Stejně jako dříve Sodalitium, byla i Action Française předurčena k popravě papežovou sekerou. Historie odsouzení je opravdu bizarní. Ptáme se, jak se mohl proti hnutí Action, sledujícímu a obhajujícímu jeho vlastní způsob myšlení, obrátit Pius XI., který krátce předtím vydal svou encykliku Quas Primas, vystavěnou na stejných tradičních hodnotách? Jak mohl dát na index katolíkům zakázaných knih díla Charlese Maurrase, jehož sám dříve veřejně pochválil jako nejobdivuhodnějšího obránce víry? V několika novějších memoárech oné doby najdeme doklady o velmi špinavých intrikách. 

Již roku 1950 Maurras z vězení napsal: Nyní máme důkaz, že početné exempláře mého listu byly zfalšovány dříve, než je předložili papeži k přečtení. Jak jinak by mohl po měsíce pročítat čísla mého časopisu jedno za druhým a nacházet v nich tak nehorázný materiál proti nám, který tam objektivní čtenář nikdy nemohl najít? Veškerá hnilobná sedlina této historie vyšla na světlo světa teprve tehdy, když Maurras zemřel ve věku 84 let poté, kdy strávil posledních devět let svého života v samovazbě jako oběť poválečných politických čistek generála de Gaulla. 

Roku 1974 vyšla biografie komisaře Bonyho, skutečného komisaře Maigreta, kterou vydal jeho syn. V rámci recenze jedné knihy v římském deníku Il Tempo Aldo De Quarto konstatuje: V Římě r. 1925 vykonávali dědicové Rampolly a hnutí Sillon, vedení státním tajemníkem Pietrem Gasparrim, silný nátlak na papeže Pia XI., aby odsoudil Charlese Maurrase, jehož odhalení nedopřávala zednářům klidu. Vatikánský nátlak byl ještě podporován naléháním francouzské vlády. V tuto chvíli se nám opět objevuje na scéně kardinál Mercier z mechelnských rozhovorů. V rámci svého programu k novému přestrukturování lovaňské univerzity pozval začátkem r. 1926 do Bruselu liberální sociology z celého světa, aby tam zformulovali to, co on sám nazýval Mechelnským sociálním kodexem, jenž byl ve své podstatě jistým druhem ústavy pro jeho nově zřízený institut filosofie, který se měl stát světovým centrem pro radikálně katolické smýšlení. Těžíc z přítomnosti mnoha vědců, nechal Mercier kolovat dotazník ve Sdružení frankofónní mládeže Belgie, které sám rok předtím založil. 

Klíčová otázka zněla: Koho považujete za největšího žijícího katolického učitele? Naprosto převažující odpovědí bylo: Charlese Maurrase. Tím byli filosofové samozřejmě vyburcováni. Není snad ten velký katolík a vlastenec se svou mimořádnou přitažlivostí pro mládež na nejlepší cestě provést úspěšnou nacionalistickou revoluci, jak se tomu již stalo v Itálii? Maurrasovi nepřátelé v Církvi i státním aparátu semkli své řady ještě těsněji. Ve snaze omezit celou záležitost na Francii, pověřil státní tajemník Gasparri nuncia v Paříži vyhledáním nějakého francouzského biskupa, který by se uvolil posloužit jako fasáda pro první represivní opatření. 

Kardinál Charest z Rennes se rozhořčil, když byl v tom smyslu osloven: To chcete srazit Maurrase, největšího antikomunistu v zemi? Pařížský arcibiskup, kardinál Dubois, řekl: Se mnou nepočítejte. Sám jsem jedním z ředitelů Action Française! Během tohoto vatikánského úsilí ztratil francouzský ministerský předseda Poincaré trpělivost a rozhodl se jednat na vlastní pěst. Měl svého muže, kardinála Andrieu, arcibiskupa z Bordeaux, jehož před nedávnem přistihli lidé komisaře Bonyho při činu v jedné větší operaci s pašováním diamantů. Aféra byla tehdy zahlazena zaplacením obrovské finanční pokuty. Když nyní dostal Andrieu pokyn k napadení Maurrase, pospíšil si uposlechnout. 

Dne 25. dubna 1926, tedy přesně na šestnácté výročí odsouzení hnutí Sillon Piem X., vydal arcibiskup široce publikovaný otevřený dopis s obžalobami proti Charlesu Maurrasovi a Action Française. De Quarto o tom píše: Členové hnutí byli obviňováni, že jsou výhradně politickými a nikoli duchovními katolíky, kteří znesvěcují ctnosti a přimlouvají se za otroctví, pohanství a ateismus. Arcibiskupovým dopisem byla celá Francie doslova ohromena. Zatímco se skuteční ateisté, pohané a marxisté v kavárnách na bulvárech srdečně bavili četbou otevřeného dopisu, vážené katolické autority (a to i tak spolehlivě progresivní osoby jako dominikánský vydavatel Temps Présent) energicky odsoudily to, co nazývaly utrhačným listem, plným těžkých omylů. 

Nejsa s to uvěřit Andrieuovým obviněním, nařídil papež Pius Gasparrimu, aby mu obstaral Maurrasovy noviny ke každodennímu pročítání. Co mu však Gasparri obstaral, bylo jenom to, co se papeži předčítalo. Když o tom roku 1976 De Quarto psal, tuto informaci ještě neměl. Dnes však již spolehlivě víme, že papež v plné důvěře dovolil svému soukromému tajemníkovi, páteru (později kardinálu) Confalonierovi, aby mu z novin předčítal, což kardinál o několik let později potvrdil v jednom interview pro italský tisk. Poté, co Pius XI. poslouchal po tři měsíce upravenou Conafalonierovu verzi Maurrasových článků, došla mu trpělivost. 

Dne 20. prosince vydal slavnostní dekret, v němž pod hrozbou exkomunikace nařídil katolíkům vystoupit z Action Française. O čtyři dni později, na svatvečer, vyšly odsouzené noviny s tučným titulkem NON POSSUMUS! Action Française se nemohla zřeknout ani víry, ani Francie. Charles Maurras psal: Vzhledem k situaci, v níž se dnes Francie nachází, je rozbití Action Française politickým, nikoli náboženským aktem. Kdybychom se podrobili, zůstala by naše vlast zcela bez ochrany. Je to tvrdé, ale je to tak: Nechceme-li zradit svoji zemi, musí naše odpověď znít pouze: Nemůžeme! V politicky nejistých třicátých letech bojovali mladí Maurrasovi stoupenci na ulicích proti komunistické mládeži, a tu a tam bylo vidět zvláštní pohřební průvody, při nichž domněle exkomunikovaní laici nesli kříž a s modlitbami přicházeli ke dveřím kostelů, které pro ně zůstávaly zavřené.

Aldo De Quarto psal svou recenzi biografie komisaře Bonyho v době vrcholícího pobouření masmédií nad rebelií arcibiskupa Lefebvra a článek uzavřel přiznáním se k pocitu vnitřní nevolnosti: Kdo je to vlastně včera jako dnes tam v Římě na druhé straně Tiberu, kteří lidé řídí manévry proti všemu, co zní tradičně, zásahy proti všemu, co je dnes označované za pravicové? Včera proti Maurrasovi, dnes proti Marcelu Lefebvrovi. Co je vlastně tajemstvím Vatikánu?