VII. Podvrátenie katolíckej Cirkvi - Rím likviduje Mexické víťazstvo Cristeros, bojovníkov za Krista!

Potlačení Mexičanů 

Dokud potrvá drama katolické přestavby, bude vzrůstat ohromení a zmatení jen u toho, kdo pozoruje každou větší událost v církevních dějinách dvacátého století izolovaně, samu o sobě. Vidí-li je však jako důslednou linii úsilí s cílem pokročit v instalování nového druhu náboženství, je možné chápat hlavní děje jako souvislé a organizované hnutí. Takto nahlíženo pak bylo tedy i rozprášení Action Française zcela logickým gestem. Má-li být opravdová společnost zdolána novým druhem křesťanství, musí být nejdříve zlikvidováno nadšení pro staré pravdy. Největší důležitost mělo pro progresivisty úsilí Action o katolický stát. 

S nechutí a obavami si totiž připomínali napomenutí Pia X.: Je absolutně falešnou tezí a mimořádně nebezpečným omylem domnívat se, že Církev a stát by měly být od sebe odloučeny. Taková teze je v jasném rozporu s nadpřirozeným řádem. Omezuje činnost státu na jediný cíl, na veřejné blaho v tomto životě a nijak se nezabývá hlubším dobrem lidí, které spočívá ve věčné blaženosti, přichystané mu po tomto krátkém pozemském životě. Ještě dříve, než byl hotov s potížemi ve Francii, stál Vatikán tváří v tvář dalšímu projevu staré víry, tentokrát vzdálenému devět tisíc mil od Říma. Nečekaně se přiblíživší zavedení a aplikování drasticky protináboženských zákonů, které byly údajně obsaženy v ústavě z roku 1917, se v Mexiku rychle vystupňovalo ve výbuch regulérní občanské války. V průběhu následujících tří let se proti federálním jednotkám postavily na odpor desetitisíce rolníků, dělníků, měšťanů a studentů, aby bojovali a umírali s posledním výkřikem Viva Cristo Rey! ( Ať žije Kristus král! ). 

V nejvyšším vzepjetí konfliktu čítali rebelové, vládou opovržlivě pojmenovaní výsměšným slovem cristeros, na čtyřicet tisíc mužů s příslušným počtem důstojnictva. Nebrali žádný žold, neměli uniformy, často ani základní potraviny a díky striktnímu embargu Spojených států ani dostatek zbraní. Byla to náboženská válka laiků. Známe jména jen sedmi kněží, kteří se povstání aktivně účastnili. Laici bojovali na obranu svých biskupů, ačkoliv tito zavřeli kostely a bezmála do jednoho uprchli ze země. V přesvědčení, že uplatňování tzv. Callesova zákona by se rovnalo zardoušení katolické Církve, žádala mexická hierarchie telegraficky v Římě u kardinála Gasparriho o dovolení uzavřít kostely. Svolení z Říma přišlo a v Mexiku okamžitě ustaly mše i udělování svátostí. Reakce lidu na sebe nenechala čekat. Chudí rolníci opouštěli svá políčka, aby se dobrovolně hlásili, mladá děvčata, zaměstnaná v bohatých domácnostech, se spojila k modlitbě o sílu vzdorovat vodním dělům policie v Mexiko City, a ženy ze všech společenských vrstev vytvářely všude v zemi podzemní ligu, zasvěcenou svaté panně Orleánské, jejíž příslušnice skládaly pozoruhodnou přísahu mlčenlivosti, sháněly peníze, přebíraly na sebe osvětové úkoly, shromažďovaly potraviny a dopravovaly je bojujícím mužům, zatímco studenti práv, mnozí z nich sotva odrostlí, se odvážně stavěli před popravčí komanda vlády. 

Byla to opravdu spontánní spolupráce na celonárodní úrovni, jakou Latinská Amerika nikdy předtím ani potom nezažila. Již na samém začátku mexických nepokojů přišly z Vatikánu dva vzájemně si odporující signály. Byla zde citově účastná reakce papeže. Pius XI. poté, co si v přivátní audienci vyslechl tragické zprávy biskupů z Duranga, Leonu a Tamaulipasu, usedl, aby zkoncipoval encykliku Iniquis Afflictisque. Zjevně zdrcen tím, co od biskupů vyslechl o mnohonásobném vraždění ze strany vládních popravčích komand, napsal: S růžencem v ruce a se zvoláním Ať žije Kristus král! na rtech jdou tito mladí studenti dobrovolně na smrt. 

Jaká podívaná pro celý svět na takovou svatost! V kancelářích vatikánského státního sekretariátu vládly pocity značně zdrženlivější. Po zevrubném vylíčení mexických událostí byl msgre Gonzales Valencia z Duranga, jeden z mála mexických biskupů, kteří veřejně vystupovali za Cristeros, doslova šokován skepsí kardinála Gasparriho vůči opravdovosti povstaleckého hnutí. Mexičan se vzmohl pouze na odpověď: Eminence, mnozí lidé nám odmítají svoji pomoc, protože pochybují o opravdovosti naší věci, jiní říkají, že naše hnutí nemohou brát vážně, protože se nám odnikud nedostává pomoci. Je to ďábelský kruh, který musí být prolomen. Naléhal a prosil marně. Francouzský zplnomocněnec v Mexiko City důvěrně sděloval ministru zahraničí Briandovi na Quai D Orsay: Gasparri je zahlcen proudem mexických prelátů s jejich vřeštivou pravověrností a hřímavým zlořečením. Naléhá na ně výhružně, aby sjednali dohodu se svou vládou a uzavřeli kompromis s prezidentem Callesem. 

Ve skutečnosti však kardinál Gasparri pracoval na udušení ohně hnutí Cristeros tím, že proti španělské nepovolnosti postavil italskou úskočnost. Radil členům mexické hierarchie, aby v žádném případě nepodporovali a nepovzbuzovali povstalce. Nabádal biskupy Spojených států, aby odmítali všechny výzvy k hospodářské pomoci. Vůdce mexických studentů René Capistrán Garza nám zanechal dojímavé vylíčení svého pokusu o zorganizování finančních darů od katolíků ve Spojených státech. V nejkrutější zimě odjel společně s tlumočníkem ve starém otevřeném studebakeru do Texasu, vyzbrojen doporučujícími dopisy na biskupy a regionálního komtura řádu Kolumbových rytířů. Zastavili nejdříve v Corpus Christi a rozhodli se čekat tak dlouho, až si biskup najde čas k přečtení jejich ověřovacího dopisu. Pak mu vyprávěli svou historii. Nakonec od biskupa uslyšeli slova, kterým stěží dokázali uvěřit: Nedá se s tím nic dělat, je mi líto. 

V Galvestonu vytáhl tamější biskup desetidolarovou bankovku a podal jim ji. To bylo všechno. Další zastávky v Houstonu, Dallasu a Little Rocku vynesly sotva tolik, aby mohli zaplatit benzin, který byl tehdy r. 1926 mimochodem nejlevnější. Když všude naráželi na stejné odmítání pomoci, odjeli ve sněhu a ledu na Indianopolis, Dayton a Pittsburgh, až konečně dorazili do velké diecéze bostonské, která byla proslulá svou skupinou irských katolických milionářů. Kardinál O Connell obdržel jejich dopis a vyslechl je. Pak jim předal almužnu ve formě rady: Nabádám vás i váš národ, abyste trpělivě snášeli, co na vás Bůh seslal. A dodal, že kdyby se někdo z nich rozhodl od svého podniku upustit a poohlédl se v Bostonu po práci, považoval by se za šťastného moci vystavit mu v tom smyslu doporučující dopis. 

Když René a jeho přítel José byli dva měsíce nato znovu doma v Mexiku, měli ještě jednou znovu a naposled získat novou naději. Texaský naftový magnát William F. Buckley jim sdělil, že přemluvil svého dobrého přítele Nicholase Bradyho, svatojiřského rytíře a vévodu papežského dvora, aby podpořil jejich věc milionem dolarů. Po dlouhé jízdě vlakem do New Yorku se René Capistrán dozvěděl, že vatikánské non placet 6 přišlo k Bradymu ještě dříve, než on sám. Bylo z toho možné vyvodit pouze tolik, že vatikánské poselství muselo být nejen velitelské, nýbrž přímo výhružné, aby muže jako Bradyho a O Connella odvrátilo od jejich úmyslu pomoci katolické věci Cristeros. Bez ohledu na nepředstavitelný nedostatek, oběti a utrpení se však Cristeros v jedné bitvě za druhou pomalu vzmáhali a jejich opora v obyvatelstvu vzrostla do té míry, že na jaře 1929 bylo jejich vítězství na dohled. Historici se shodují v tom, že vláda Plutarca Eliase Callese tou dobou čelila převažujícímu souhlasu obyvatelstva s věcí povstalců a považovala za účelné dohodnout se s hnutím Cristeros. 

Byl to přesně okamžik, kdy se biskupové vraceli z dobrovolného exilu a mohli vystupovat na podporu práv, za něž zemřelo tolik lidí. Avšak nebyli to mexičtí biskupové, kdo se chopil iniciativy, nýbrž kardinál Gasparri. Znepokojen hrozícím vítězstvím Cristeros, začal vatikánský tajemník tahat za drátky, které již dlouho držel v ruce. Hned poté, co našel dva ke kompromisu ochotné biskupy msgre Ruize Florese z Morelia a msgre Diaze Barettu z Tabasca, zkontaktoval je s apoštolským vyslancem a s National Catholic Welfare Conference ve Washingtonu. Všechno bylo zakrátko zaranžováno proto, aby Dwight Morrow, protestant a velvyslanec Spojených států v Mexiku, mohl začít vystupovat jako podporovatel vatikánského mírového plánu. Mr. Morrow pozval oba biskupy, aby s ním v jeho soukromém železničním vagónu jeli do Mexika a rovněž i zařídil, aby při jím nařízené neplánované zastávce mohli vystoupit několik málo mil před příjezdem vlaku do Mexiko City. Bylo totiž důležité, aby jednání nevypadalo jako americký podnik. 

Když se konečně dostali jinou cestou do města, byli oba biskupové Ruiz Flores a Diaz Baretto ubytováni v domě bankéře Augustina Legorreta, kde museli v téměř úplné izolaci od vnějšího světa zůstat dvanáct dní. Mezitím se do Mexika vrátili další biskupové a chtěli se za každou cenu dozvědět, co se to dalo do pohybu, ale všechny jejich snahy promluvit si s dvojicí v Legorretově domě byly marné. Konečně 11. října 1929 byly podepsány listiny, které doslova a do písmene směřovaly k bezpodmínečné kapitulaci vítězné armády. Řečeno slovy biskupa Huehuetla, určenými o měsíc později lovaňské univerzitě: Mexičané střeží čistou a nedotčenou víru svých otců, a proto pokládají papeže za Kristova náměstka na Zemi. Od nepřátel Krista bylo velice lstivé obrátit se u vědomí této skutečnosti na Řím k prolomení nerozborné zdi ozbrojeného odporu. Velice brzy se jim dostalo zadostiučinění, když lidé na první pokyn papeže skutečně odevzdávali své zbraně. Vládci, kteří souhlasili s vyrovnáním, hýřili všemi podobami ústních slibů, neodstranili však ani slůvko z příšerných zákonů, které škodily Církvi a potlačovaly nejsvatější práva lidí a společnosti. 

Za dunivého hlaholu zvonů a všeobecného jásotu se sice opět otevřely kostely, ale nebyla to na prvním místě vláda, která je uzavřela. Viditelně se nic nezměnilo. Stejně jako dříve se nevyučovalo náboženství ve školách a kláštery, konventy i semináře zůstaly zavřené. Zahraničním kněžím bylo i nadále zakázáno vykonávat své poslání v zemi, žádný duchovní nesměl nosit klerický oděv a nemohli užívat svých občanských práv, včetně volebního. Dva nebo tři biskupové, kteří se zastávali hnutí Cristeros, byli doživotně vypovězeni ze země a rozsáhlá amnestie, přislíbená bojujícím povstalcům, skončila v několika následujících letech systematickou likvidací vůdců hnutí kulkami popravčích čet. 

Paralelně s církevně právními sankcemi proti členům Action Française hrozil Gasparriho Vatikán suspendováním každému mexickému knězi, který by podal svátost katolíkovi, stavícímu se ještě na odpor. Následkem toho, řečeno slovy msgre Gonzálese Valencii, byla tradiční úcta Mexičanů ke svým biskupům úplně zničena, neboť věřící mohli sledovat jejich nevysvětlitelnou shovívavost vůči pronásledovatelům i stejně tak nepochopitelnou přísnost až krutost k opravdovým obráncům víry. Valenciova slova byla určena novému státnímu tajemníkovi Eugenio Pacellimu, a končila takto: Varuji vás, Eminence, tyto obžaloby se nyní začaly množit, a zahrnují i Svatý stolec! 

Role Achille Rattiho, papeže Pia XI., v mexické tragédii byla viditelně silně podobná jeho účasti ve francouzské aféře. Msgre Manríquez, nový biskup z Duranga, se to pokusil vysvětlit takto: Co my Mexičané ohledně Jeho Svatosti nesmíme zapomínat, je skutečnost, že důvod jeho nešťastného jednání spočívá v enormním tlaku, který na něj vykonávala určitá individua. Nakonec ho tito intrikáři přesvědčili o tom, že tyto arreglos, které, jak všichni víme, ničeho nedosáhly byly jedinou cestou k dosažení svobody pro Církev v Mexiku. Až do dnešního dne si dohody nikdy nevysloužily jiného jména než los arreglos, tedy uspořádání. Existuje zpráva kardinála Baggianiho, podle níž se papež Pius XI. rozplakal, když konečně zjistil, co z těchto dohod skutečně vzešlo.