VIII. Podvrátenie katolíckej Cirkvi - Inak myslieť: evolúcia, otvorenosť ku svetu, základy novej Cirkvi ktorú poznáme dnes!

Vstříc válce 

V roce 1930 zůstali z pěti vůdčích přetvářečů katolické Církve jen tři skuteční poté, co Giachomo Della Chiesa osm let předtím zemřel a Pietro Gasparri se po šestnácti letech v úřadu státního tajemníka stáhl do ústraní.

Třiapadesátiletý Eugenio Pacelli vstoupil na scénu z dosavadního zákulisí papežské nunciatury v Německu a brzy se k němu přidružil třiatřicetiletý Giovanni Battista Montini. Pokud se týká tehdy devětačtyřicetiletého Angela Roncalliho, přicházely do Říma jeho pravidelné diplomatické zprávy z nunciatury v Istanbulu, kam byl jak se říkalo vypovězen papežem Piem XI., protože do svých teologických přednášek na Lateránské univerzitě vplétal zmatené teorie antroposofa Rudolfa Steinera. Když se msgre Pacelli v lednu 1930 vrátil z Německa do Říma, aby tam přijal kardinálský klobouk a jmenování státním tajemníkem, našel ve Vatikánu nový status. 

Uvnitř vatikánských paláců zůstalo všechno při starém, ale půda, na níž se paláce, kostely, zahrady a kaple nalézaly, se stala svébytným suverénním státem. Mezitím se dostaly na světlo světa dopisy z počátku dvacátých let, ukazující, jak Charles Maurras naléhal na Mussoliniho jako ministerského předsedu Itálie, aby nastolil náboženský mír historickým gestem. Maurras se odvolával na faktický stav studené války, který trval mezi dědici italského povstání minulého století a vatikánským vězněm Piem XI. Nato obě strany opatrně prozkoumaly půdu a nakonec došlo k události, nemající obdoby od časů, kdy Garibaldiho oddíly prolomily při útoku na Řím Svatou bránu (Porta Pia), tedy k události, jejíž odčinění si nárokoval I. vatikánský koncil: Kardinál Marry del Val, tehdy teprve o málo více než šedesátiletý, ale již dlouho vzdálený od skutečného vatikánského mocenského aparátu, byl pozván k účasti na oficiálním ceremoniálu fašistické vlády k šestistému výročí smrti sv. Františka z Assisi. 

Je možné, že to bylo kardinálovo nadšení pro smíření, které podnítilo Pia XI. vstoupit do vyjednávání. Každopádně však kardinál Gasparri a Benito Mussolini podepsali 11. února 1929 Lateránské dohody a konkordát mezi novým vatikánským městským státem a královskou Itálií. Dohoda propůjčila Církvi suverenitu nad 108 jitry země v srdci Říma a vytvořila tak městský stát. Katolicismus se stal státním italským náboženstvím. Kříže visely na stěnách všech veřejných budov, počínaje klášterními prostorami a konče policejními stanicemi po celé zemi, a výuka náboženství se v italských školách stala povinným předmětem. Jak hierarchii, tak i nižšímu kléru se dostalo jistých privilegií v právní oblasti. V Římě bylo přesídleno obyvatelstvo některých chudých částí, aby bylo možno zřídit širší a důstojnější přístup ke svatopetrskému dómu, a Svatému stolci bylo přiznáno velkolepé finanční vyrovnání jako náhrada za materiální ztráty z roku 1870. 

Přestože Mussoliniho historické gesto bylo tehdy všeobecně chváleno, vyneslo mu natrvalo jen velice málo vděčnosti. Když si jen vzpomenu, co můj muž pro Církev udělal!, povzdychla si o mnoho let později Mussoliniho vdova Rachele jednomu francouzskému reportérovi. Kardinál Krol z Philadelphie, povolaný r. 1981 do Říma pomáhat při řešení znepokojujících finančních problémů, prohlásil: To jediné, co (finanční) loď ještě drží nad vodou, je dědictví Svatého stolce, tedy odškodnění, kterého se mu dostalo od Itálie při podepsání Lateránských dohod. Je stále ještě nevyčerpatelným pramenem. Sotva oschl inkoust na konkordátu, již se jej podařilo destabilizovat mladému Gianbattistovi Montinimu, kaplanovi římského oddělení Sdružení katolických univerzitních studentů (FUCI). Již od časného mládí tento muž spoluprožíval mnohé vzrušující události, protože jeho rodiče byli činní v politickém životě. 

V rodinném salónu byl svědkem schválení základní tvářnosti lidové strany (později přejmenované na křesťansko-demokratickou) a postupně se zúčastnil všech zvolení svého otce poslancem za Brescii v národním parlamentu až do r. 1924, kdy se Itálie stala státem jediné strany. Stejně jako rodina předků Eugenia Pacelliho, přešli po tomto datu i Montiniové do světa bankovnictví. V době, kdy fašismus odmítalo jen velice málo Italů, tvořili Montiniové pozoruhodnou výjimku, a když byl podepsán konkordát, prožili si pět let hlubokého politického zklamání. Jak se ani jinak nedalo čekat, považoval mladý Montini počáteční místo své kariéry ve FUCI za vhodnou příležitost k organizování odporu. Rozhodl se vypovědět poslušnost vládnímu příkazu k souhlasu se začleňováním svých studentů do mládežnické organizace. 

Protože úřady v přísném souladu s ustanovením konkordátu přidělovaly všem organizacím svazu Ballila 7 katolické kaplany, posuzovaly rezervovanost Montiniho římské skupiny v tomto ohledu nejen za nepotřebnou, nýbrž přímo za rozbíječskou. Při nařízení buď nechat kaplany nastoupit k organizacím nebo rozpustit svou skupinu. Montini spustil pokřik - Pronásledování!, a zahraniční tisk se už obvykle postaral o jeho další rozšíření po světě. Právě když povyk vrcholil, uveřejnil Vatikán plamennou, proti vládě zaměřenou encykliku, která byla za účelem rychlé dostupnosti pro tisk vydána nejen v obvyklé latině, nýbrž i v italštině. Podle bývalého člena FUCI a budoucího politika Giulia Andreottiho nebyla encyklika Non Abbiamo Bisogno sepsána papežem Piem XI., nýbrž jeho novým státním tajemníkem Eugenem Pacellim. 

Vytoužený náboženský mír byl vážně otřesen. Ve snaze zachránit to, co z nadějí r. 1929 ještě zbývalo, a také vzhledem k celosvětovému obviňování režimu dovolila Mussoliniho vláda další existenci FUCI pod podmínkou, že se omezí na náboženskou činnost. Pouze šest týdnů před vydáním encykliky Non Abbiamo Bisogno vydal sám papež dokument, který se zatím s oblibou začal nazývat profašistickou encyklikou Qudragesimo Anno. Zamýšlena jako hold papeži Lvu XIII. ke čtyřicátému výročí vydání jeho znamenité encykliky o dělnické otázce Rerum Novarum, demonstrovala nová encyklika postoj ke skutečnosti, že katolické učení je spíše v souladu s tehdy se v Itálii rozvíjejícím korporativním průmyslovým systémem, než s tradičním kapitalismem, spočívajícím na třídním boji. 

V očích státního tajemníka Pacelliho si Don Montini svým triumfem nad italskou vládou vysloužil ostruhy. Velice brzy po celosvětovém pobouření v masových médiích přibral Pacelli Montiniho do své úřadovny, čímž dal základ pracovnímu společenství, které pak mělo přetrvat po třiadvacet let. Z pětice Italů, řídících změnu katolické Církve, představovali tito dva tým, který se ukázal jako nejefektivnější. Bez ohledu na generační rozdíl měli mnoho společného. Oba se narodili v rodinách, pomýšlejících na vatikánskou kariéru. Oba prožili své dětství ve vnucené izolaci a s řídkými příležitostmi k normálnímu styku se svými vrstevníky i k účasti na běžném školním vyučování. Jejich životní dráha byla ve značném rozsahu podporována Vatikánem. Sám papež Lev svěřil mladého Pacelliho Rampollově péči a ochraně, a další papež Benedikt XV. jej v soukromém obřadu vysvětil v Sixtinské kapli na biskupa. 

Pokud jde o Montiniho, ten byl vzápětí po svém vysvěcení přijat Piem XI. a jmenován nunciem ve Varšavě, přičemž papež řekl: Jste nejslibnějším mladým knězem v Římě, a to i bez ohledu na skutečnost, že mělo trvat ještě dalších sedmnáct let, než Montini dosáhl akademické hodnosti v oboru kanonického práva. A skutečně také nebyl ani graduovaný, ani se mu ještě nedostalo biskupského svěcení, když jej Pius XII. r. 1954 jmenoval zástupcem státního tajemníka. Jak během třicátých let vzrůstalo mezinárodní napětí, byli státní tajemník Pacelli a Don Montini stále více zavázáni jedné straně. 

Podle Andreottiho nebyl dílem Pacelliho pouze již zmiňovaný dokument Non Abbiamo Bisogno, nýbrž i další encyklika v zemském jazyce, důrazná Mit Brennender Sorge, tentokrát namířená proti německé vládě. Pozdější janovský kardinál Siri dokázal, že původní návrh vykazuje početné vlastnoruční korektury Pacelliho. Okolnost, že protimarxistická encyklika Divini Redemptoris vyšla právě pět dní po Pacelliho protiněmeckém dokumentu Mit Brennender Sorge, vyvolává nezbytně dojem, že papež a jeho státní tajemník opět vybojovali bez vzájemného srozumění dvě odlišné bitvy. Encyklika Divini Redemptoris se svou nejčastěji citovanou větou: Komunismus je sám o sobě špatný - byla zaměřena k postavení papeže před vážné problémy v jeho vztahu k americkým katolíkům poté, co Rusko vstoupilo do světové války. 

Je vcelku známo, že v této fázi pontifikátu již více než osmdesátiletého Achille Rattiho převzal kardinál Pacelli de facto Vatikán. Když se dozvěděl, že Pius hodlá při nadcházející státní návštěvě Itálie přijmout k audienci Adolfa Hitlera, odeslal stařičkého papeže co nejrychleji do Castel Gandolfo, a jakmile se mu doneslo, že německý kancléř projevil zvláštní přání prohlédnout si největší Michelangelovy fresky, nechal Sixtinskou kapli uzavřít. Italským úřadům jistě muselo způsobit trapné rozpaky, když se doprovodná eskorta ocitla před tabulí s nápisem Pro naléhavé opravy zavřeno. 

V březnu 1938, když německé jednotky vtáhly do Rakouska, byl vídeňský kardinál Innitzer během celonočních oslav na Ringstraße násilím zadržen a nakonec přinucen, aby divoce nadšeným masám udělil své požehnání. Když se zpráva o tom dostala do Vatikánu, vyjádřil prý nad ní kardinál Pacelli své skutečné roztrpčení. Obeslal okamžitě Innitzera do Říma a nařídil mu, aby se stáhl z veřejnosti. Přestože příkaz nepřišel od papeže, nýbrž pouze od státního sekretáře, rakouský kardinál se mu podvolil. Aniž by si toho kdo s výjimkou intelektuální elity povšiml, v tom samém roce 1938 jezuitský poloúřední vatikánský časopis Civiltà Cattólica přestal zveřejňovat svá varování před nebezpečím, které hrozí Církvi ze strany zednářstva a zvláště pak jeho deklarovaného programu vytvoření tzv. Nového světového řádu. 

Podle Giulia Andreottiho nepodnikl kardinál Pacelli obě své rozsáhlé okružní cesty po světě na příkaz papeže, nýbrž výhradně ze své vlastní iniciativy. Jako státní tajemník se zúčastnil r. 1936 Mezinárodního eucharistického kongresu v Buenos Aires a téhož roku se objevil ve Spojených státech, kde navštívil dvanáct církevních provincií, hovořil se sedmdesáti devíti biskupy, navštívil i množství náboženských institucí, seminářů i církevních nemocnic, a závěrem své cesty byl hostem u prezidenta Roosevelta v Hyde Parku. Oba potom oznámili, že si skvěle rozuměli. 

Roosevelt si následně s Pacellim dopisoval a nazýval jej svým starým dobrým přítelem. V New Yorku byl pozdější Pius XII. hostem v domě Myrona C. Taylora, který bez ohledu na svou všeobecně známou příslušnost k 33. zednářskému stupni během válečných let byl ve Vatikánu srdečně uvítán jako zvláštní vyslanec Washingtonu. Pacelliho barnumská americká cesta r. 1936 byla podniknuta v režii bostonského arcibiskupa Spellmana a sloužila k tomu, aby veřejnosti představila státního tajemníka jako mnohem významnější postavu, než jakou byla osoba sice všestranně vzdělaného, ale již téměř nepohyblivého papeže. Na náboženské frontě se v polovině třicátých let tandem Pacelli-Montini ohlížel s jistými obavami zpátky na oba velké údery předcházejícího desetiletí, na potlačení Francouzů a Mexičanů. Kdyby pěkná Nová církev nebyla schopna blýsknout se ničím jiným než jen popíráním a negací, vyhlížela by stejně tvrdošíjně a intolerantně jako ta stará. 

Spolu s konceptem musí přijít výstavba. Nyní tedy bylo naléhavě zapotřebí nového spirituálního pozdvižení. Ve vědeckých kruzích vyvolalo tou dobou velké vzrušení soukromě vydané pojednání francouzského jezuity a paleontologa Pierre Teilharda de Chardin s titulem Le Sens Humain. Studie, vrhající stíny i na jeho vlastní Le Phénomène Humain, se představila jako fantastický skok přímo do eschatologie, opírající se o evoluci, kterou by si byli rádi osvojili a ospravedlnili ji původci nového druhu křesťanství. V mnohém ohledu se jednalo o paralelu s barvitým vylíčením úchylek modernismu od Pia X. Reformátoři ve Vatikánu se však k převzetí teilhardismu neodhodlali. Možná proto, že opatrná analýza by jej vesměs ukázala jako až příliš daleko zacházejícího, než aby mohl sloužit za duchovní potravu laikům, kteří se vedle zbožnosti nezřekli nároku na jistou míru zdravého lidského rozumu. 

Přestože bylo od Teilhardových spekulací upuštěno, nepřivolaly na sebe ani tehdy žádné vatikánské odsouzení! Později se připouštělo, že jisté pasáže v Pacelliho Humani Generis se jeví jako pokárání evolucionismu jezuitů, ale papežský dokument nikoho nejmenoval, a v projevu ke stému výročí Teilhardova narození roku 1970 dokonce kardinál Casaroli oslavoval úžasný dopad jeho bádání, brilantnost osobnosti, bohatství myšlení, mocný poetický náhled, bystrost zachycení dynamiky stvoření a gigantickou vizi evoluce světa. 

Ve třicátých letech to nebyl Vatikán, nýbrž jeho vlastní řád Tovaryšstvo Ježíšovo, který Teilhardovi de Chardin doživotně zakázal zveřejňovat náboženské práce, a na mnoho let mu také nařídil zákaz přednášení. Ale již krátce po svém zvolení papežem přemluvil Pacelli jezuity odvolat klatbu, takže během posledních válečných let bylo možno uspořádat řadu Teilhardových přednášek v Němci okupované Paříži. Zatímco teorie Teilharda de Chardin dosáhly jisté obliby v pouze ohraničeném akademickém světě, byly to ideje jiného Francouze, tentokrát laika, které se měly stát duchovní potravou, jakmile se jich Vatikán radostně chopil, protože nabízely vyhlídky na přestavbu. 

Profesor filosofie na Katolickém institutu v Paříži, Jacques Maritain, se narodil v protestantské rodině. Během studia na Sorbonně se obrátil ke katolicismu a stal se členem Action Française. Ohromen náhlou vatikánskou tvrdostí vůči této organizaci, odjel r. 1926 do Říma, kde se mu díky pověsti tomistického vědce dostalo příležitosti rozhovoru jak s papežem, tak i se státním tajemníkem. Jakkoli bylo cílem jeho římské cesty vyzvědět, jak mohlo dojít k Maurrasově odsouzení, dopadl nakonec tak, že tam objasňoval slušnou dávku teologických idejí, které mu již delší čas procházely hlavou. Opouštěl Řím s návodem papeže, nebo ještě mnohem pravděpodobněji státního tajemníka, aby sestavil do knihy své teorie o tom, co nazýval integrálním humanismem. 

Deset let poté vyšlo Maritainovo dílo, které otřáslo Církví. Téměř současně s prvním francouzským vydáním následovalo i vydání italské s plamenným úvodem překladatele Giovanni Battisty Montiniho. Maritainovy teze si ovšem vyžádaly zásadní změny akcentu v ekklesiologii, tzn. v druhu a způsobu, jakým Církev sama nahlíží na svou funkci a identitu. Jeho kniha připravila cestu velké změně paradigmat, která pak byla k nalezení v encyklice Pia XII. Mystici Corporis. Protože je to však papež a ne teologové, kdo uvádí do pohybu přijetí nového nazírání víry, muselo Maritainovo poselství které již volně obíhalo v akademických kruzích počkat na papežskou encykliku dříve, než se mohlo stát součástí života věřících. 

Avšak r. 1936 se papež ještě stále jmenoval Achille Ratti. Integrální humanismus v tom i ne nepodobné teorie Teilharda de Chardin pokládá náboženství všeho druhu za splývající do jednoho jediného lidského ideálu celosvětové civilizace, v níž mají být sbratřeni všichni lidé ve spravedlnosti, lásce a míru. Přátelství mezi lidmi pak přivede veškerý život tajemným způsobem k naplnění Evangelia. Jak vysvětlil francouzský teolog Henri Le Caron, integrální humanismus je univerzálním bratrstvím všech lidí dobré vůle, kteří se hlásí k nejrůznějším náboženstvím nebo třeba k vůbec žádnému, ba dokonce i těch, kdož odmítají ideu Stvořitele. V mezích tohoto rámce pak zůstává, aby katolická Církev mohla vykonávat svůj inspirující vliv, aniž by se sama vnucovala a aniž by vyžadovala své uznání za jedinou a pravou církev. 

Integrující je na tomto bratrství hned dvojí: Jsou to síla konat dobro a respekt k lidské důstojnosti, založené na vzájemném porozumění. Tato myšlenka univerzálního bratrství, pokračuje Le Caron, není ani nová, ani původní. Byla přednesena již filozofy osmnáctého století i francouzskými revolucionáři z roku 1789. Je také oblíbeným bratrstvím zednářů a marxistů. Čím se od něj Maritainův humanismus liší, je role, kterou v něm přisuzuje Církvi. V rámci univerzálního bratrství má být Církev inspirací a velkou sestrou, a jak se rozumí samo sebou, jakmile si získá sympatie svých malých bratrů, nesmí být ani neústupná, ani autoritářská. Musí učit, jak udělat náboženství přijatelným, musí být spíše praktická než dogmatická. 

Romanopisec a budoucí jezuita Malachi Martin nám ukázal, že počáteční nadšení Dona Montiniho pro Maritaina jej pak provázelo celým životem: Integrální humanismus prostoupil veškerou politiku jeho pontifikátu. Jediné, čím tato filosofie oslovovala, byla myšlenka, že všichni lidé jsou od přírody dobří, a budou se řídit dobrem a odvrhnou zlo, pokud se jim správně ukáže rozdíl. Funkce Církve spočívá pouze v tom, aby službou člověku o věci vydávala svědectví v dnešním světě, v němž se právě rodí nová společnost. Realizaci Maritainova učení můžeme vysledovat z jednoho dokumentu za druhým tak, jak vycházely z dílny II. vatikánského koncilu, stejně jako z mnoha následujících oficiálních výzev a oběžníků, přestože do doby, kdy se Maritainova kniha poprvé objeví, mělo uplynout ještě celé jedno čtvrtstoletí. 

Tyto teze lze volně přirovnat k nepřetržitému basovému hlasu v hudbě, který dunivě podkresluje celou kompozici. Zazněl konečně také ve vřelém uvítacím pozdravu, který nechal Pius XII. vyřídit Maritainovi, když ten přišel do Říma jakožto poválečný vyslanec Francie u Svatého stolce. Stejně tak byl slyšet v opakovaném veřejném holdu Maritainovi ze strany Pavla VI. v průběžných studijních zasedáních a sympoziích, které celý katolický akademický svět věnoval jeho dílu, a nejnověji také ve vřelém tónu úcty, jíž prokázal Jan Pavel II. zemřelému filosofovi u příležitosti stého výročí jeho narození. 

Koncem bouřlivých třicátých let zde ohledně vatikánského akceptování integrálního humanismu ještě ovšem zůstávala otázka, jak ho zprostředkovat a předat věřícím, když starý papež zemřel. Ve třetím měsíci posledního roku třetího desetiletí byl papežem zvolen Eugenio Pacelli, a v devátém měsíci začala druhá světová válka.