IX. Podvrátenie katolíckej Cirkvi - Hlbšie intrigy, počiatky útoku na zmenu omše

Bez ohledu na válku udělala katolická revoluce během počátku čtyřicátých let obrovský skok vpřed díky průbojnosti nově odhalené teologické vzpruhy. Ve své první encyklice Summi Pontificatus představil nový papež korekturu okružního listu Quas Primas svého předchůdce s jeho obhajobou návratu k tradičním vztahům mezi státem a Církví. Namísto koncepce autority shora, od Krista Krále, jak ji definoval papež Ratti, trval Pacelli na tom, že základem vlády musí být lidská solidarita. Britský historik W. A. Purdy k tomu řekl: 

Encyklika Summi Pontificatus nám už dříve dala vytušit náznak zájmu na ideálu světového společenství, který pak měl v papežových projevech po příštích dvacet let hrát stále větší roli. Přestože se ukrývaly za tradiční výrazivo, byly v textu obsaženy Maritainovy teze, které si žádaly postup směrem ke světovému náboženství. 

V encyklice Summi Pontificatus už lze vytušit mnohem pozdější modlitební den za mír v Assisi Jana Pavla II.

Na cestě praktické aplikace teze, která o dvě desetiletí dříve byla nesměle doporučována jako rozhovory mezi anglikány a katolíky, dospěl mezitím ekumenismus již k sympoziím. Pod záštitou Svatého stolce bylo v Římě uspořádáno setkání pod názvem Láska a dobro. Jeho prezident kardinál Lovatelli volal po ukončení zděděných neužitečných sporů a rozbrojů ve prospěch lásky k našim bratřím v Kristu. Ve skutečnosti to byla výzva k nahrazení rozumu srdcem a rozumnosti pocitem. 

Podobně také ustoupila diskuse o otázkách reálné přítomnosti Krista v eucharistii problému, zda protestanti a katolíci dostatečně pociťují vzájemnou náklonnost. Mezitím si již i jezuité přisvojili Maritainovy představy a podporovali přednášky globální církví nadšeného P. Boyera na své univerzitě Gregorianě. Během šestatřiceti let, kdy tam působil jako docent, ovlivnil podle odhadu svou vášní pro ekumenismus kolem pěti tisíc elitních kandidátů na kněžství. 

Zatímco válka zuřila po světě a nyní už zasáhla i Pacifik, představovala okupovaná Paříž oázu podivuhodného klidu. Módní návrhář Christian Dior díky velkorysým přídělům materiálu představoval svůj na plné obrátky běžící New Look, a Pierre Teilhard de Chardin dík sympatiím Pia XII. vykládal také jako na běžícím pásu svá nová moudra o tom, jak být křesťanem. Jednomu známému se tehdy jásavě svěřil: 

Mám teď tolik přátel na strategických pozicích, že se absolutně nemusím obávat o budoucnost. Stejnou dobou dostal z obsazeného Bruselu zprávu, že jeden z jeho přívrženců, P. Jean Monteuil, nedávno ve shromáždění filozofů a teologů přednášel o fantastických Teilhardových teoriích. Revoluce, prohlásil, vyžaduje nové techniky, ale to nestačí. Co potřebujeme především, to je nové rozčlenění. Všechny koncepty o člověku musí být zpochybněny. 

Okupovaná Paříž se stala přirozeným prostředím Angela Roncalliho (Pozdějšího Jana XXIII.) Když se válka začala chýlit ke konci a začaly ideologické čistky poražených, papež, který byl v trvalém kontaktu s nunciem Roncallim v balkánských státech kvůli svému projektu přepravy polských Židů do Palestiny, potřeboval naléhavě důvěryhodného diplomata, jenž by se dokázal postavit na odpor triumfujícímu a pomstychtivému generálu de Gaullovi. Ústup německých jednotek z Francie postavil Církev do značně trapné situace. De Gaulle obvinil stovku francouzských biskupů z kolaborace s Němci a s tzv. vichystickou vládou maršála Pétaina. Po svém návratu do Francie kvůli převzetí státních záležitostí byl de Gaulle doslova vyděšen, když se v celé Paříži nepodařilo sehnat ani jediného kněze, který by byl podle jeho názoru dostatečně antifašistický, aby mohl pro něj a jeho štáb odsloužit mši v Elysejském paláci. 

Nakonec jeho tajemník Claude Mauriac, syn známého romanopisce, narazil na pátera (později kardinála) Jeana Daniéloua, který se právě tehdy zabýval organizováním sdružení Katolíků levice. S ním byl de Gaulle spokojen. Zatímco obyčejní francouzští katolíci putovali po tisícovkách do vězení nebo dokonce našli smrt v často hromadných popravách ze strany triumfujícího hnutí odporu, podařilo se obratné diplomacii nového apoštolského nuncia Pia XII. ve Francii, msgre Roncalliho, uchránit před jakýmkoli potrestáním všechny členy francouzského episkopátu s výjimkou dvou. 

Žádost budoucího papeže Jana XXIII. ke generálu de Gaullovi byla stejně pozoruhodná jako úspěšná: Vyčkejte trochu! Jen je nechte běžet! I my ve Vatikánu stejně tak usilujeme o vytvoření nového druhu Církve, která bude podle Vašeho vkusu, a uvidíte, že francouzští biskupové půjdou s Vámi. Jen mějte trošku trpělivosti! Generál prokázal nejen trpělivost, nýbrž i pozoruhodnou dávku součinnosti, když jmenoval profesora Jacquesa Maritaina francouzským vyslancem u Svatého stolce. Vynálezce formulky integrálního humanismu kvůli židovskému původu své ženy Raissy uprchl z vichystické Francie a válečná léta strávil v Kanadě. Přestože přednášel hlavně v Torontu, angažoval se rovněž jako hostující docent na mnohých univerzitách ve Spojených státech. Mezitím si už zažil Řím založení hnutí Focolare, předchůdce jak charismatického hnutí, tak i tzv. základních společenství, tj. organizací buňkového charakteru na úrovni farností, které se ukázaly tak účinné při šíření marxistické teologie osvobození v Latinské Americe. 

Když se hnutí změnilo v celosvětovou organizaci, stal se z něj díky časné orientaci na nové kněžstvo a nové lidstvo vydatný pramen progresivismu. Mezi prvními nadšenými stoupenci Focolare se nacházela také hraběnka Pacelliová, sestra papeže Pia XII. Bohoslužebná disciplina se zatím znenáhla uvolňovala. Jedním z prvních úředních počinů papeže Pacelliho bylo uvolnění podmínek pro udělování svátosti pokání tím, že nechal znovu ožít dovolení z I. světové války o generální absoluci namísto individuální, určené pro vojáky před zahájením bitvy. Pak rozšířil indult i na civilisty před hrozícím bombardováním a konečně i na válečné zajatce s jazykovými potížemi. 

Liturgie byla ještě sloužena latinsky, ale Missa Recitata, při níž knězi místo ministrantů odpovídají věřící, se během války rozšířila v Německu do té míry, že přiměla biskupa Gröbera z Freiburgu k výrazu zneklidnění: Neúnavné úsilí nových liturgistů o účast laiků nakonec povede ke zrušení obětní funkce kněží. Takové stížnosti vedly k papežově odpovědi v podobě encykliky Mediator Dei, jejímž hlavním předmětem byla liturgie. 

Ve své vynikající studii Le Mouvement Liturgique vyslovuje Didier Bonneterre vysokou chválu dokumentu, který vyzývá k opatrnosti a prozíravosti ohledně liturgických reforem. Pak si ale stěžuje: Ovšem Focolare gia lungo tempo spegnere je do protikřesťanských ekumenických snah zednářů zcela integrované hnutí. 

Poznámka: Focolare má svou pobočku, která se prozrazuje už názvem Nová společnost a vlastní (německé) nakladatelství se stejně typickým jménem Nové město. Směřuje k ateizaci vlažných katolíků podle hesla: Miluj svého bližního a ignoruj Boha! Poprvé se členové Nové společnosti shromáždili 20. března v římském Sportovním paláci na svém I. Mezinárodním kongresu. Vyvrcholením zasedání 20 tisíc účastníků ze 45 národů všech kontinentů byla návštěva papeže Jana Pavla II., který koncelebroval eucharistické svěcení svátku s kardinálem Opiliem Rossim, a jemuž byl mj. přítomen také cášský biskup dr. Klaus Hemmerle. Dalším vrcholem byla úvodní řeč zakladatelky hnutí Chiary Lubichové na téma kongresu Za novou společnost. (Podle L Osservatore Romano z 22. dubna 1983.) 

„Ovšemstále znovu lituji, že tato podivuhodná listina neobsahuje žádná konkrétní opatření, žádné sankce. To Pius X. se nespokojil pouhým napsáním Lamentabilis; vyslovil i zákaz Sillonu a exkomunikoval Tyrella a Loisyho.“ – Volbou takových vět, jakou je vyýrok svatého Petra: „Zkoumejte všechno, co dobré uchovává!“, se encyklika Mediator Dei ve skutečnosti stala novoliturgistům jen pobídkou k dalším experimentům.

Zatím už Vatikán schválil liturgickou modernizaci formou nového latinského překladu Žalmů pro modlitby breviáře. P. Bonneterre k tomu poznamenává: „Tato nová verze, velice věrná hebrejskému textu, postrádá sebemenší náznak poetičnosti. Je plná slov, která se obtížně vyslovují a nelze je zpívat na gregoriánské melodie. Je také dokladem liturgické neschopnosti citového pronikání ze strany Augustina Bey a jeho jezuitských spolubratří v Biblicu. 

Papežský biblický institut, známý v Římě pod názvem Biblicum, byl založen Piem X. jako studijní středisko k určování pravověrných norem v biblické exegesi v době, kdy schválený překlad Vulgaty se stal předmětem útoků jak protestantských, tak i modernistických katolických exegetů. Koncem třicátých let začal v institutu Biblicum prudký obrat, když státní tajemník Pacelli přivedl do Říma svého přítele z berlínských a mnichovských dob, jímž byl německý provinciál jezuitů P. Bea. Papež Pius XI. mu pak nabídl funkci šéfa institutu. Nakonec přijal papež Beu za svého zpovědníka; byla to úloha, kterou měl tento Němec vykonávat později i u papeže Pacelliho.