X. Podvrátenie katolíckej Cirkvi - Silná podpora židov a komunistov počas vojny Piusom XII.

Záštita marxistům 

Římsko-katolická Církev ve svých dlouhých dějinách vždy znovu a znovu spontánně reagovala na silné vnější tlaky. Při každém větším útoku svolala koncil, aby ve shromáždění biskupů opětně definovala svou identitu a tím ji utvrdila. Během devatenácti staletí našla Církev šestadvacetkrát útočiště v takovém shromáždění. V polovině čtyřicátých let dvacátého století, tváří v tvář nejprudším útokům ze strany protestantské revolty, totiž pronikání ateistického komunismu do celé Evropy, které s sebou přineslo ujařmení pětašedesáti milionů katolíků, nebyla ve Vatikánu zaznamenána žádná reakce. Řím skutečně nechal do svolání koncilu uplynout ještě dalších sedmnáct let a během jeho zasedání nejenže nebylo o problémech marxismu diskutováno; takové diskuse byly dokonce přísně zakázány! 

Výsledek druhé světové války přinesl Církvi nejstrašnější neštěstí v celých jejích dějinách. Každý obchodník, jehož podnik by byl postižen potopou nebo požárem, by neprodleně jednal a svolal vedoucí členy představenstva k odhadu škod a vypracování strategie pro budoucnost firmy. Jestliže bylo kdy pro papeže na čase shromáždit kolem sebe své vrchní pastýře, pak to byl právě rok 1946.

Avšak ve všech početných veřejných vystoupeních v tomto roce se Pius XII. vyhnul jakýmkoli zmínkám o marxismu. V projevu ke kolegiu kardinálů v červnu zavrhl rivalitu a skupinkaření, které je diktováno výhradně politickými a hospodářskými zájmy, a současně vyjádřil naději, že se bude možno vyhnout nebezpečí zprava i zleva ve světle Církve. V dalším průběhu svého projevu pak obhajoval pozoruhodně jednostranné stanovisko, které zaujímal během války, když řekl: My, jako Nejvyšší hlava Církve, jsme se zdráhali vyzvat křesťany ke křižáckému tažení. Přes veškerý tlak, který byl na něj vykonáván, uváděl dále papež, dbal na to, aby neřekl jediné slovo, které se by mohlo chápat jako schvalování války proti Sovětskému svazu. 

Když ho pak do sovětského víru vtažení maďarští katolíci úpěnlivě prosili, aby jim pomohl, doporučoval jim Pacelli trpělivost a vytrvalost s tím, že starým dubem sice lze zatřást, nikdo ho však nevyvrátí z kořenů. V dokumentu Acta Apostolica, který je oficiálním seznamem papežových projevů a listin, se za celé dlouhé a rozhodující období od Pacelliho rozhovoru s prezidentem Rooseveltem v roce 1937, až do 1949, kdy v nadcházejících volbách stála italská křesťansko-demokratická strana před porážkou ze strany komunistů, nenachází nikde slovo komunismus nebo socialismus. 

Vraťme se ještě k papežem zmiňovanému křižáckému tažení. Roku 1941 odcestoval do Říma francouzský kardinál Boudrillat vyprosit si papežské požehnání pro jednotky francouzských, španělských, italských, chorvatských, maďarských a slovinských dobrovolnických jednotek, složených téměř výhradně z katolíků, které spolu s německou armádou chtěly dobýt Sovětský svaz, aby osvobodily ruský národ, jak řekl kardinál papežovi. Dobrovolničtí křižáci byli doprovázeni pozoruhodným počtem rusky a ukrajinsky mluvících kněží, mladých absolventů Russica, ruského semináře v Římě, kteří hodlali znovu otevřít bohoslužbám již tak dlouho uzavřené kostely v Rusku. Naděje kardinála Boudrillata byly Piem XII. rychle zmařeny. Nařídil mu žádost o požehnání okamžitě stáhnout. Rovněž mu zapověděl jakýkoli kontakt s tiskem. 

Ve stejné míře, jakou postupovala válka, byl na Pia XII. vykonáván dokonce ještě silnější tlak, aby vhodil na misku vah autoritu svého úřadu ve prospěch odporu proti pronikání marxismu. V květnu 1943 psal nuncius Roncalli z Istanbulu a vyvolal paniku ohledně nejnovější vlny sovětských útoků. Uváděl, že se od svého posledního návštěvníka kardinála Spellmana z New Yorku marně pokoušel zjistit, kolik toho slíbil Roosevelt Stalinovi. Nuncius ve Švýcarsku, msgre Bernardini, psal papeži z Bernu, že švýcarský tisk, který se dosud převážně zabýval německou nadvládou v Evropě, začal najednou upozorňovat na mnohem horší, ba smrtelné nebezpečí, že by totiž Německo padlo do rukou Sovětům. Ve snaze zasadit se za převážně katolické obyvatelstvo Polska a Ukrajiny naléhal na papeže, aby podpořil každou rozumnou mírovou iniciativu spojenců a odsoudil neústupný požadavek Roosevelta a jeho ministra financí Morgenthaua na bezpodmínečnou kapitulaci Německa. 

V březnu státní tajemník kardinál Maglione několikrát naléhal pravděpodobně bez vědomí papeže na britského vyslance u Svatého stolce, ať se pokusí přesvědčit ministerského předsedu Churchilla, aby britské impérium požadovalo nezbytnost nekomunistického Německa ve stabilní poválečné Evropě. A nakonec v dubnu přibyl do Vatikánu maďarský předseda vlády Kallay se zoufalou prosbou, aby se papež postavil do čela mírové iniciativy, jež by byla schopna zastavit postup Sovětů, který se chystal pohltit křesťanské národy Evropy. Papež, který vzdoroval každému nátlaku v tomto směru, jak se sám pochlubil ve zmiňovanému projevu ke kolegiu kardinálů roku 1946, odmítl i všechny podobné prosby a uvedl k tomu následující zdůvodnění: Nacionální socialismus zapůsobil na německý národ hůře a osudověji, než marxismus na Rusy. 

Jenom naprostý obrat německé politiky, zvláště ohledně Židů, by mohl ze strany Svatého stolce dát něco do pohybu. Podivná legenda o tom, že Eugenio Pacelli se choval nezúčastněně k osudu evropských Židů, má svůj původ v tezi o mlčení Pia XII.. Byla společnou smyšlenkou německého dramatika Rolfa Hochhutha a německo-židovského novináře Saula Friedländera, kterou oba napsali v šedesátých letech. Že zde takové tragické mlčení opravdu bylo, dokazuje dvanáct svazků dokumentů Acta Apostolica, ale to se netýkalo Židů, právě naopak: Jak vyložil jezuitský historik Robert Graham, byl Pius XII. největším dobrodincem Židů v moderní době. 

Adolf Hitler nebyl ještě ani půl roku německým říšským kancléřem, když státní tajemník Pacelli naléhal na papeže Pia XI., aby Vatikánský stát poskytl pohostinství těm prominentním Židům, kteří by o něj požádali. Při příjezdu do newyorského přístavu na lodi Conte di Savoia r. 1937 požádal Pacelli kapitána, aby nechal vztyčit improvizovanou vlajku se šesticípou hvězdou budoucího státu Izrael, a sice, jak sám řekl, na počest šesti set německých Židů na palubě. O rok později pak mnichovští katolíci užasle sledovali, jak v osobním autě arcibiskupa byla z hlavní městské synagogy převezena do biskupského paláce tóra i další rituální předměty, a později se dozvěděli, že to byl vatikánský tajemník kardinál Pacelli v Římě, který převoz nařídil. 

Než se stal papežem, spočíval jeho poslední počin v úřadu státního tajemníka v tom, že americkým a kanadským biskupům oficiálně vyjádřil svou nespokojenost s odporem tamějších univerzit začleňovat do svých učitelských sborů více evropských Židů jako profesory, docenty a vědce, a naléhal na biskupy, aby se snažili daný stav zlepšit. Jako Pius XII. pochopil Pacelli již dříve význam Palestiny pro židovskou mentalitu. Jakmile přišla do Říma zpráva o německém vpádu do Polska, telegrafoval svému nunciovi ve Varšavě Paccinimu, aby se pokusil zorganizovat přepravu polských Židů do Palestiny. Msgre Roncalli v Istanbulu, od něhož se k tomu účelu žádalo zřízení tamější přestupní stanice, otevřeně protestoval proti vystavování katolických křestních listů Židům v naději, že je pak Britové nechají projít. Takový pokus o vzkříšení starého království Judy a Izraele je jistě utopický, psal Piovi XII. Nevystaví však navíc Vatikán obviněním, že podporuje sionismus? 

Státní tajemník kardinál Maglione nebyl podrážděn o nic méně. Jak chcete historicky ospravedlnit znovupřivedení národa do Palestiny, tedy na území, které on sám před devatenácti stoletími opustil? K usídlení Židů jistě existují vhodnější místa. O léta později pak papež Pavel VI., vyprovokován Hochhuthovými nařčeními, dovolil otevření jistého oddělení vatikánských archivů pod dozorem čtyř jezuitských vědců. Robert Graham, jediný Američan mezi nimi, řekl novinám Washington Post: 

Byl jsem ohromen vším, co jsem tam četl. Jak je možné srovnat zásadu neutrality s úplně opačným způsobem jednání? Zjistil, že nový papež již během prvních válečných měsíců napsal silně protiněmecké texty, které pak byly prostřednictvím Radia Vatikán vysílány do celého světa. Ačkoli jeho osobní angažmá tehdy nebylo odhaleno, jevily zmíněné traktáty tak nápadný charakter, že vynesly Svatému stolci nejen ostrý protest akreditovaného německého vyslance, ale dokonce i polských biskupů. 

Další vysílání bylo přerušeno k velké mrzutosti Londýna, který tím ztratil, jak říká P. Graham, obávaný zdroj propagandy. Poté obrátil Pius XII. svoji pozornost ke katolickému utečeneckému výboru v Římě a pověřil jeho zřízením svého tajemníka P. Leibera a svou domácí správkyni Sr. Pasqualinu. Ve svém díle Pie XII Avant l Histoire msgre Georges Roche říká, že tento výbor umožnil tisícům Židům dostat se do Spojených států jako katolíci tím, že jim dal k dispozici regulérní a výkonný servis, tj. křestní listy, finanční pomoc i zajištění v zahraničí. Tento francouzský dějepisec odhaduje, že r. 1942 našel na základě vatikánského nařízení více než milion Židů útulek v konventech a klášterech celé Evropy. Podle britského historika Dereka Holmese používali Židé stejně jako bojovníci podzemního odporu převlečení za mnichy a řeholnice, a učili se i chorálnímu zpěvu. 

Papež šel osobně příkladem tím, že se postaral o zhruba padesát tisíc Židů a vládě nepřátelských Italů v Castel Gandolfu, a o další tisíce přímo v papežském státu. Byl mezi nimi také vůdce italských socialistů Pietro Nenni. Assisi, horské městečko svatého Františka, se stalo nejdůležitějším střediskem tisku křestních listů. Pius XII. nazval tamější klášterní komplex Cittadellou, jistým druhem ideové továrny na nové církevní projekty, která pak mnohem později zorganizovala den modliteb za mír papeže Jana Pavla II. Papežský souhlas s vykonáváním synagogálních bohoslužeb ve spodní lodi baziliky sv. Františky byl udělen na celou dobu trvání války. 

Ostatně právě zde v Cittadelle udělal největší kus práce na své nové mši msgre Bugnini. Právě když se bez ohledu na svůj protest nuncius Roncalli podrobil a vystavoval padělané křestní listy, pracoval kardinál Tisserant se svým Joint Distribution Committee přímo před očima vlády ve Vichy na usnadnění podmínek k vycestování Židů. Kardinálův tajemník msgre Roche nám zanechal líčení o podzemní tiskárně v Nizze, která byla pod ochranou starosty města a arcibiskupa. Než byla operace odhalena, vyrobilo se v ní 1 895 falešných osobních průkazů, 136 pracovních povolení, 1 230 falešných rodných listů, 480 falešných propouštěcích dokladů a 950 falešných křestních listů. Ve stejnou dobu v Maďarsku, spojenecké zemi Německa, spolupracoval Don Montini s úřady na návrhu, který měl zajistit bezpečí osmi set tisíc tamějších Židů, jestliže se podrobí křtu. 

Nejviditelnějším gestem Pacelliho na podporu Židů však bylo vyrytí papežské pečeti na bránu Velké synagogy v Římě před příchodem německých jednotek r. 1943. Za nepřetržitého ohromení narazili jezuitští vědci v archivní dokumentaci papeže Pia XII. také na jeho osobní účast v jednom plánu na svržení Hitlera. V lednu 1940 předstoupilo před papeže poselstvo jisté kliky německých generálů s prosbou, aby sdělil britské vládě, že odstraní Hitlera, budou-li mít jistotu, že Británie bude souhlasit s přiměřenějším německým režimem. Pius jejich žádosti na místě vyhověl prostřednictvím londýnského vyslance u Svatého stolce, sira Francise D Arcy Osborna. Nabídka německé strany byla odmítnuta. O tři měsíce později, 6. května 1940, mohl papež díky informacím svého přítele Josefa Müllera, dvojitého německého agenta, sdělit Osbornovi podrobnosti o chystané německé západní ofenzívě. 

Papež na Osborna rovněž naléhal, aby informace postoupil i vládám Holandska, Belgie a Francie. Všechny tři později prozradily, že takovým zprávám prostě nemohly uvěřit. Papežova náklonnost k jedné straně narazila na vážnější překážku, když se spojenecká jednota stala i jednotou sovětskou. Tou dobou se Hitlerova tzv. pevnost Evropa stávala blokem převážně katolickým. Začleněním Němců z katolického Rakouska, Alsaska-Lotrinska, Sárska, českých Sudet i Němci obsazeného Polska získala Třetí říše zdrcující katolickou většinu, přičemž země jejích spojenců Itálie, Slovensko a Chorvatsko byly zcela katolické, a Maďarsko v podstatě také. Obsazená Francie s Třetí říší spolupracovala a katolické Španělsko i Portugalsko jí dávaly najevo sympatie. Katolický kněz byl zvolen prezidentem slovenské republiky, vytvořené Německem, mocnosti Osy vyhlásily zákaz zednářstva, a ve Francii ve všech veřejných budovách visely kříže stejně tak, jako tomu bylo v Itálii po podepsání vatikánsko-fašistického konkordátu. 

Ve stejnou dobu bylo také staré motto francouzské revoluce Rovnost, volnost, bratrství nahrazeno na mincích slovy Rodina, vlast a práce. Tváří v tvář prakticky katolické pevnosti se Pius XII., přední bojovník ateistického Ruska, protestantské Británie s jejím téměř výhradně nekřesťanským impériem a převážně protestantských Spojených států ocitl v trapné situaci. Choulostivost jeho postavení vyvrcholila japonským útokem na Pearl Harbour a vstupem USA do války. Jak se k takové konstelaci postaví čtyřicet milionů amerických katolíků? Již nyní se většina tamějších obyvatel irského, italského, německého, maďarského, slovinského a slovenského obyvatelstva označuje za izolacionisty. 

V čerstvé paměti ještě měli ukrutnosti, které od komunistů vytrpěli kněží a řeholníci za občanské války ve Španělsku. Obratný diplomat Pius XII. těmto výzvám čelil. V tom okamžiku, kdy jmenoval mladého a dynamického světícího biskupa z Clevelandu, Michaela J. Readyho, předákem kampaně za novou interpretaci antimarxistické encykliky Pia XI. Divini Redemptoris, byla rozšířena zpráva, že se Stalin chystá urovnat cestu náboženské svobodě v Sovětském svazu. Ze strany biskupa Readyho a jeho asistentů muselo jít o skutečně pozoruhodnou otrlost, vezmeme-li v úvahu, že starý papež Achille Ratti i takovouto dezinformační kampaň předjímal, když dva roky před vypuknutím války sepisoval svou encykliku. 

Podle Divini Redemptoris jsou dokonce i lidé, kteří dovolávajíce se jistých změn, v poslední době zavedených v sovětském zákonodárství, dokazují z toho, že komunismus začíná poněkud opouštět svůj programový boj proti Bohu. Nuže, ctihodní bratři, pracujte usilovně, ať se tím věřící nedají oklamat! 

Že to nejvyšší hlavu katolické Církve něco stálo, vystupovat před miliony evropských katolíků jako nadšený příznivec jejího nejhoršího nepřítele, vyplývá z bolestného dopisu, který papež napsal svému dávnému příteli a vyslanci prezidenta Roosevelta, Myronu C. Taylorovi, během dlouhých let ruského tažení. Na přání prezidenta Roosevelta se Vatikán vždy vyhýbal jakékoli zmínce o komunistickém režimu. Avšak tomuto mlčení, které tolik tíží naše svědomí, sovětští vůdci špatně porozuměli a pokračují v pronásledování Církve a věřících. Dej Bůh, aby svobodný svět jednou mého mlčení nelitoval. 

Úsilí papeže Pacelliho ve prospěch marxismu však pokračovalo dál. V červenci 1944 souhlasil se setkáním msgre Montiniho s nesporným vůdcem italských komunistů Palmiro Togliattim, který se po osmnáctiletém exilu v sovětském Rusku právě vrátil do Itálie. Podle dokumentu JR-1022, který byl před několika lety uvolněn washingtonskou OSS, byl rozhovor msgre Montiniho s Togliattim prvním přímým kontaktem mezi vysokým prelátem Vatikánu a komunistickým vůdcem. Po zhodnocení situace oba potvrdili případnou možnost příležitostného spojenectví mezi italskými katolíky a komunisty, které by třem stranám (křesťansko-demokratické, socialistické a komunistické) zajistilo absolutní většinu a tak umožnilo zvládnutí jakékoli politické situace. 

Na zkoušku byl navržen plán k vypracování základny, na níž by mohla být uzavřena dohoda zmíněných tří stran. Načrtli si hned také obrys základního rámce, v němž by bylo možné praktické dorozumění mezi Svatým stolcem a sovětským Ruskem. Klade se přirozená otázka, kdo zprávu JR-1022 vypracoval? V knize OSS tajná historie první tajné služby Ameriky, vydané roku 1971 California University Press, jsou důkazy, že to byl sám Montini. Podle autora knihy R. Harrise Smithe byl pozdější papež Pavel VI. klíčovou postavou v síti spojeneckých agentů, pověřenou především získáváním informací ohledně cílů strategického bombardování v Japonsku. 

Vatikánským rezidentem v Japonsku nebyl ostatně tou dobou nikdo jiný než Pedro Arrupe SJ, pozdější generál Tovaryšstva Ježíšova, který, mimochodem řečeno, přežil bombardování Hirošimy. V době svého setkání s Togliattim měl Giovanni Montini 47 roků a nevlastnil ještě ani jediný akademický stupeň v oblasti církevního práva, nemluvě už o biskupské mitře. Přesto však byl pověřen zahájením jednání na nejvyšší úrovni jménem Církve. Montini už skutečně ušel pěkný kus po cestě, o níž sní političtí aktivisté jeho stáří, a osmašedesátiletý Eugenio Pacelli konečně dovedl k vytouženému úspěchu dohodu se sovětským Ruskem, o jejíž uzavření s komisařem Čičerinem se před mnoha lety marně snažil již jako nuncius Benedikta XV. ve Výmarské republice. 

Poznámka: Nicméně ani v tomto, snad opravdu upřímně míněném dopisu, neříká Pacelli celou pravdu. Sovětští vůdci jeho mlčení rozuměli velice dobře a v rámci sbližování vydali během války první sovětský náklad Písma svatého. Svoji roli v tom přirozeně sehrála i okolnost, že Stalin tímto tahem chtěl využít vlivu pravoslavné církve na značnou část lidu k povzbuzení boje proti nacistické agresi. Kuriózní je, že první sovětské vydání Písma svatého zajišťoval proslulý Andrej Vyšinskij. Molotov tedy dostal za úkol vydat v omezeném nákladu Bibli, ale své choulostivé pověření obratně přehrál, snad i z důvodů osobní nechuti, na pověstného prokurátora procesů z 30. let. Tehdy již akademik Vyšinskij si jako odborného cenzora přizval Nikolaje Virtu, syna zastřeleného bělogvardějského popa a pozdějšího laureáta Stalinových cen; pozn. překl.