XI. Podvrátenie katolíckej Cirkvi - Zmena viery a učenia zo studne liberalizmu a protestantizmu

Otázka: Kdo tě stvořil? Odpověď: Stvořil mne Bůh. Otázka: K čemu tě stvořil? Odpověď: Stvořil mne, abych Jej poznával, Jej miloval, Jemu v tomto životě sloužil a byl s Ním v budoucím životě věčně blažen. 

Tak znělo jasné a zřetelné zahájení výuky náboženství pro šestileté katolické děti všude na světě před vatikánským podvrácením věrouky. Bylo to jednoduché schéma otázka odpověď, známé jako katechismus, a misionáři již dávno na této metodě stavěli. V Mexiku šestnáctého století dokázali augustiniáni a františkáni ze Španělska v pozoruhodně krátké době obrátit na křesťanství Indiány tím, že jim kladli otázky, jako: Je více Bohů, nebo je jenom jeden? Odpovědi byly učeny nazpaměť, takže bylo možno se k nim vracet a dovolávat se na ně po celý život. Opakování otázek a odpovědí katechismu, který jim španělští misionáři zanechali, bylo jedinou pomůckou japonských katolíků k přežití dvou století bez kněží, svátostí a za nesnesitelného pronásledování. 

Katechismus byl druhem přirozené a důkladné struktury, která měla vzrušeným duchům moderních jezuitů posloužit k nabrání kurzu pomatených výmyslů. Již roku 1929 žádal mladý profesor z innsbrucké univerzity J. A. Jungmann SJ v Římě o dovolení předložit rozsáhlou revizi celého katechického systému. Od Pia XI. se mu nedostalo žádné podpory a potrvalo ještě do pontifikátu Pia XII. a do konce světové války, než bylo v tom smyslu něco podniknuto. Pak se však zaútočilo plnou silou. Roku 1946 vytvořili jezuité v Bruselu cosi, co sami nazývali katechetickým centrem. Ve skutečnosti se však z Lumen Vitae vyklubal hlavní stan historicky bezpříkladného frontálního útoku na katolickou víru. Jednalo se o jezuitský projekt, a jezuity měl být také prováděn. Aby něco takového mohlo vzniknout a dále fungovat bez papežského souhlasu, je prakticky nemožné. Papežové jsou velice dobře informováni o tom, kde přední řádová společenství právě stojí, a Pius XII. byl denně ve styku s vysoce postaveným členem Tovaryšstva Ježíšova, Augustinem Beou. 

Krátce po smrti papeže uvedl v interview vedoucí německého oddělení Biblicum: Jako jeho zpovědník nesmím přirozeně nic říci, avšak byl jsem v úzkém kontaktu s Jeho Svatostí i ohledně takových věcí, které se zpovědí nemají co dělat. Ústředí Lumen Vitae v bruselské Rue Washington bylo údajně založeno jenom k produkci a rozšiřování katechetických publikací. Farley Clinton přinesl ve The Wanderer úvahu o smyslu a dosahu této organizace: 

Jde o zařízení plně v rukou jezuitů, zcela výhradně se věnující více či méně naprostému odvrhnutí dosud předkládaných myšlenek a odstranění veškerého tradičního obsahu z náboženské výuky. Lumen vitae bylo od samého začátku mimořádně velkoryse financováno a koncipováno tak, aby se mohlo prezentovat jako celosvětové hnutí. Lze si jen stěží vůbec představit, jakého obrovského rozšíření po celém světě se tato organizace dočkala za pouhých deset let od svého založení roku 1956. Když ohlásili II. vatikánský koncil, bylo už Lumen Vitae schopno účinně pracovat v opravdu mimořádném měřítku, protože je zbudovali lidé s velkými plány a mimořádnou trpělivostí. 

Průkopník hnutí, P. Jungmann, se rázně pustil do vydání svého Německého katechismu, který se stal všeobecně známým pod jménem Holandský katechismus. Jako suchopárný a učený duchovní byl ovšem Jungmann současně náruživě angažován v novoliturgickém hnutí a později se výrazně podílel na vypracování liturgické konstituce koncilu. V jeho pohledu musí být náboženské vyučování zbaveno sterilní tradice teologického vědění, aby mohlo být efektivní, a místo toho musí nabídnout radostnou zvěst o království Božím. Přesně tak zněla rovněž zvěst kardinála Karola Wojtyly na Mezinárodní biskupské synodě r. 1977, když svoji intervenci končil slovy: Osobní mínění je to, co má význam, a nejlepším katechetou je ten, který katechesi předem prožil. 

Již roku 1943 mohli pozorní zkoumatelé početných projevů Pia XII. vypozorovat, že nová metoda náboženské výchovy začíná postupně nabývat na síle. Při jednom projevu ke kandidátům na kněžský úřad vyjádřil papež přesvědčení, že se vydají na dosud téměř neprozkoumané pole, kterým je srovnávací náboženská věda. Pak přišla encyklika Mente Nostra, jež představovala osnovu pro převrácení větší části výuky v kněžských seminářích. Podle názoru kardinála Garonneho, který byl za pontifikátu Pavla VI. pověřeným členem kurie pro vychovatelství, nebyla Mente Nostra pouze dobová. Byla především prorocká a stala se nejheroičtějším spisem smělého pontifikátu Pia XII. Koncilní dokument o seminářích by byl nemyslitelný, kdyby mu nepředcházela Mente Nostra. 

V úžasném koncilním textu nacházíme všechno to, co Pius XII. s takovou odvahou požadoval ve své encyklice. Jak smělé jeho myšlenky o vychovatelství skutečně byly, vyplývá zcela patrně z jeho projevu ke Křesťanským školním bratřím v Římě: Umění výchovy, řekl papež, je v mnohém ohledu uměním přizpůsobivosti k věku, temperamentu, charakteru, pochopení pro všechny oprávněné tužby, přizpůsobivosti času, místu i rytmu všeobecného pokroku lidstva. To tedy byla velice krátká a rychle vykonaná cesta od encykliky Mente Nostra k životu v dnešních seminářích. 

Působištěm se stala škola, kterou roku 1551 založil v Římě sv. Ignác z Loyoly jako intelektuální tvrz, z níž měl být veden boj s protestantskou revoltou, tedy papežská univerzita Gregoriana. Koncem šedesátých let již latina z Gregu zmizela stejně tak jako tradiční klášterní rutina i všechna omezení, týkající se života mimo univerzitu. Na scénu nastoupily i ženy a v počtu asi dvou set navštěvovaly přednášky. Došlo i na jmenování protestantských a židovských profesorů, do učebních filmových kursů byly zahrnuty necenzurované filmy Buñuela, Bergmana a Dreyera. V domácím baru bylo najednou možné dostat třeba i pivo. 

Reinhard Raffalt si ještě vzpomíná, jak jednoho dne roku 1940 přišel neočekávaně do římské německo-maďarské školy Germanicum, kde zastihl studenty v jasně červených sutanách, jak mlčky sedí u skromného jídla a přitom naslouchají předčítaným poučným textům. Při své druhé návštěvě r. 1970 byl uvítán výhradně do jeansů oblečenými mládenci, kteří se mezi sebou bavili přes celý stůl. Další mladí Němci byli koncem čtyřicátých let podrobeni podivnému experimentu, když si nuncius Roncalli a zástupce státního tajemníka Montini vymysleli korespondenční kurs pro válečné zajatce a nazvali jej semináře za ostnatým drátem. 

Učební osnova byla sice zveřejněna jako dílo msgre Montiniho, ale vzhledem k jeho náročné úloze faktického řízení Vatikánu a s ohledem na známou zálibu Pia XII. v psaní je možné důvodně předpokládat, že lekce byly včetně podrobností naplánovány a sepsány osobně papežem v jeho prvotřídní němčině. Co se už tehdy stalo na Gregoriáně a Germanicu, k tomu později došlo v šedesátých a sedmdesátých letech všude po světě. Věřící z Newarku v New Jersey v letech hospodářské deprese složili dohromady své skrovné úspory k vybudování rychle a zdárně se rozvíjejícího kněžského semináře v blízkém Darlingtonu. Nynější představitelé fakulty suše konstatují: Dnes je tak málo lidí s vnitřním posláním pro kněžství, že přijímáme studenty odevšud, včetně laiků obou pohlaví, řádových sester i protestantů. 

Římsko-katolická věrouka je téměř úplně nahrazena tím, co se nazývá současným katolickým myšlením, a těch nemnoho mladých mužů, kteří touží po kněžství, má naprostou svobodu přijít a odejít jako všichni ostatní studenti. Mají zde k dispozici dvoulůžkové pokoje s kompletním příslušenstvím, televizory i ostatní elektronikou, a na přání dokonce i příruční bar. Jde možná o trochu extrémní případ, ale i tak je zcela v mezích celosvětových následků zničení katechismu a pobízení k naprosté volnosti, zahájených papežskou encyklikou. 

Kenneth Baker, jeden z mála jezuitů, kteří nebyli ochotni držet krok s davem stoupenců Lumen Vitae, konstatuje, že pro naprostý nedostatek studentů musí být zavírán jeden seminář za druhým a ptá se, zda by nebylo lepší starat se o výchovu budoucích kněží prostřednictvím učených a pravověrných farářů. Čas, kdy lze takové faráře ještě vůbec najít, se totiž zřejmě chýlí ke konci. 

Kardinálem Garonnem vyjádřené nadšení pro Mente Nostra bylo ještě překonáno jeho radostí z jiné Pacelliho encykliky ze čtyřicátých let, Divino Afflante Spiritu, kterou označil za příznivý vítr, přinášející čerstvý vzduch. Dokument, věnovaný problémům biblické vědy, se zabývá právě tím předmětem, který dal do pohybu hnutí modernistů z přelomu století. Bylo to zveřejnění studie s názvem Podstata křesťanství německého luteránského teologa Adolfa Harnacka se svým požadavkem nového přehodnocení Písma sv. a následné pozitivní reakce na ni ze strany prominentních katolických pedagogů, které spustily lavinu. 

Americký exegeta Raymond Brown celým srdcem podporuje Garonneho pochvalu a nadšení pro Divino Afflante Spiritu, když říká, že encyklika představuje naprostou změnu postoje vůči biblické vědě a dává najevo své zadostiučinění, že díky jí připravenému otevření je nyní v katolických seminářích možné uvažovat o tom, že počáteční kapitoly Genesis nejsou historické, že Izajášova kniha není knihou jedinou, Matoušovo evangelium není dílem očitého svědka a dále že čtyři evangelia nejsou čtyřmi shodnými biografiemi a v podrobnostech jsou prý mnohdy i nepřesná. 

Jiným dobře známým církevníkem, který také našel pouze slova chvály pro Divino Afflante Spiritu, byl pravidelně od Učitelského úřadu se odchylující kněz Hans Küng. (Encyklika) nám ukazuje, jak daleko je Církev připravena jít v přijímání moderního postoje vůči exegetickým metodám. Současně také projevuje tichý nesouhlas s antimodernistickým dekretem Pia X. Nadto dokument obsahuje jasné uznání autority jakýchkoli starých i moderních překladů, z čehož vyvozuje i zřetelné odhodnocení významu Vulgáty. 

Když dal počátkem čtyřicátých let Pius XII. Beovi a jeho společníkům z Biblicum zelenou k započetí práce na nových překladech jak žalmů, tak i recitovaných modliteb kněžského breviáře, byl v tom také úmysl nahradit jimi ty, které jsou obsaženy ve Vulgátě, jež byla od časů svého původce svatého Jeronýma v pátém století oficiálně přijímaným překladem Bible. Nejenže se výsledný text jak prokázal Bonneterre nedá zpívat jako gregoriánský chorál, nýbrž ještě zasadil dodatečný úder tomu, co Avery Dulles nazývá duchovním zdravím kněží tím, že je zbavil intimního a oblíbeného světa starých a často recitovaných pasáží Vulgáty.