XII. Podvrátenie katolíckej Cirkvi - Likvidácia tradície a príprava nahradenia omše Kristovej za nový obrad, ktorý sa dnes väčšinou vysluhuje

Znetvoření tradice 

V porovnání s chaosem, který pak následoval, připadá současným starším konzervativním katolíkům dlouhý pontifikát Pia XII. jako doba, v níž bylo s Církví ještě všechno v pořádku. S výjimkou občasných pověstí o liturgických experimentech v Belgii a Francii vypadaly staré instituce v učení i ritu jednotné, bezpečné ve svém Učitelském úřadu, a ten zase zajištěn v přísné a poněkud distancované osobě papeže Pacelliho. 

Oblečením do nadpřirozené bělostnosti slavnostního roucha zvyšoval papež nedostižnou důstojnost úřadu při svých početných projevech v melodické italštině. Atmosféra naprosté jistoty obrácení ke katolicismu vládla všude, nejen v misijních oblastech Afriky, takže roku 1950 mohl kardinál Spellman prohlásit: Jestliže potrvá současný nárůst konverzí, stanou se Spojené státy během jednoho století katolickou zemí. 

Ale byla to přesně tato doba rozkvětu, v níž papež, na něhož se již pohlíželo jako na andělského pastýře, začal spolu se svou pravou rukou Montinim řídit podivné dvojspřeží změn v učení i praxi, jenž hodlalo otřást celou církevní budovou. Krok za krokem oba směřovali ke koncilu, který měl být jistým druhem konečného řešení těchto změn. Zatímco zničení katechismu mělo být citelným úderem, jehož strpění bylo od věřících vyžadováno, převrat v liturgii se jejich citů dotkl ještě v mnohem větší míře. 

Již roku 1947 papež Pacelli ve spolupráci s lovaňskými akademiky a skupinou pokrokových neoliturgistů se základnou v Paříži zřídil komisi pro kompletní přepracování svaté liturgie. Za jejího sekretáře vybral pětatřicetiletého kněze, jistého Dona Bugniniho, který měl přímo symbolické křestní jméno Annibale (tj. Hannibal) a narodil se ve městě na břehu jezera Trasimeno, kde kdysi Hannibal se svými slony porazil Římany. Hlavním úkolem dona Bugniniho a jeho skupiny periti bylo vyhodit všechno římské z misálu, prastaré mešní knihy katolíků. Že papež této komisi a její práci přikládal velký význam, vyplývá jasně z biografie, kterou Bugnini napsal mnoho let po koncilu, kdy už dosáhl úřadu arcibiskupa. 

Těšili jsme se naprosté důvěře papeže Pia XII., kterou naší práci projevoval prostřednictvím msgre Montiniho, a ještě více v osobě svého zpovědníka P. Bey. Díky těmto prostředníkům jsme se mohli dopracovat závažných výsledků dokonce i v době, kdy papežova choroba nikomu jinému nedovolovala k němu přístup. Kdyby nebylo této nadšené podpory ze strany papeže, komise by se pravděpodobně nikdy nepustila do tak velkých liturgických změn, protože členové kuriálního úřadu Svaté kongregace pro ritus stavěli Bugninimu do cesty bez ustání překážky. 

Samotné prosazení radikálních změn velikonočního ritu, které si přál papež, trvalo šest let, ale Pacelli byl papežem a vítězství si vynutil. Roku 1955 konečně vyšel papežský dekret Maxima Redemptionis, který velikonoční slavnosti přeložil z rána na předcházející půlnoc. Vyžádal si řadu variant a stal se jistým druhem generální zkoušky pro nový mešní řád, jenž přišel až o jedno desetiletí později. V řadě Pacellim vymyšlených velikonočních ceremonií se kněz obrací k lidu, a zahajovací modlitba na stupni oltáře i závěrečné evangelium odpadají stejně tak, jako tradiční tříhodinové rozjímání Svatého týdne na Velký pátek i velice jímavé slavnosti Tenebrae. 

Bylo to začátkem padesátých let, kdy Pius XII. zaslal představeným všech ženských řádů celého světa zvláštní příkaz. Jeho poselství podle jedné kanadské řeholnice, která si na to ještě dobře pamatuje, v podstatě znělo: Modernizovat, jinak... Papežův pokyn se zabýval duchovními postoji, klášterním životem, řádovým oděvem a podobně, zůstal však vcelku nepovšimnut. Viditelně rozhněván, nařídil papež všem představeným přijít do Říma, aby jim důtklivě vštípil svůj záměr přivést řádové sestry na výši doby. Když se v úvodním projevu k přítomným zmínil, že zaslání jeho poselství stálo velice mnoho peněz, představené řádů mu okamžitě nabídly šek na velkorysou částku k pokrytí výdajů. Papež šek odmítl se slovy, že lepším způsobem užití peněz by bylo vytvoření fondu ke zřízení školy pro vyšší studia v Římě. Tuto školu by mohly navštěvovat vybrané ženy ze všech řádů za účelem účasti na speciálních kursech a seminářích. 

Takový byl ve skutečnosti původ ženského kolegia Regina Mundi. V desetiletí 1944-1954 má svůj počátek hnutí francouzských dělnických kněží a ve svém dalším průběhu se pak dočkalo výšin i pádu. Během posledních válečných let se třem nejliberálněji smýšlejícím francouzským kardinálům Liénartovi, Suhardovi a Feltinovi dostalo od Pia XII. souhlasu s projektem, podle nějž by byli určití kněží uvolněni ze svých obvyklých povinností, aby mohli působit v továrnách na tzv. městských misiích. Jak se tvrdilo, základní myšlenkou plánu byla evangelizace dělníků, kteří byli ve stále větší míře vystaveni ideovému tlaku marxismu.

Během necelého roku už zde byla zhruba stovka dělnických kněží, z nichž asi polovinu tvořili řeholníci. Netrvalo to ovšem dlouho, než byli tito muži na ten či onen způsob vtaženi do marxistických kádrů. Namísto obracení jiných byli tedy obráceni oni sami. Vzdor takovému vývoji se nezdá, že by došlo k nějakému konfliktu s Vatikánem, až na jaře 1949 Pius XII. učinil znenadání krok, který se rovnal politickému obratu. Nešlo však o francouzskou, ale o italskou politiku. 

Už od války byli dědicové Montiniho Lidové strany, křesťanští demokraté, vůdčí silou v italském parlamentu. Roku 1949 je však prudce rostoucí komunistická strana hrozila o toto postavení v příštích volbách připravit. Když nyní Pius XII. přispěchal křesťanským demokratům na pomoc pragmatickým gestem, zajistil si tím mystický status antimarxisty. Vykonal krátkou návštěvu Svatého Officia a nařídil vydání dekretu, jímž se italským katolíkům zakazuje vstup do komunistické strany. Následkem toho ve volbách křesťanští demokraté prošli a papež, který byl již deset let na Svatopetrském stolci, ukázal první rozpoznatelně protimarxistický projev svého pontifikátu. 

Neprodleně také Radio Vatikán ve svém mezinárodním vysílání vyděsilo svět množstvím informací, sice již dříve shromážděných, jejichž rozšiřování však bylo až dosud zapovězeno. Svět se tedy náhle dozvěděl, že nejen pro zhruba pětašedesát milionů katolíků východní Evropy je obtížné nebo dokonce nemožné praktikovat svou víru, ale že také skutečně bylo popraveno kolem šesti tisíc kněží, většinou na Ukrajině, avšak i v pobaltských státech a v Bulharsku. Kolem půl páta tisíce kněží beze stop zmizelo. Buď byli deportováni na Sibiř, nebo skončili v československých, maďarských a polských věznicích. 

Jak tyto zprávy, tak ani papežovy projevy či dekrety Svatého officia neudělaly konec hnutí dělnických kněží ve Francii. Pokračovalo ještě další čtyři roky ve své většinou velice sporné činnosti, během níž docházelo podle zpráv při pouličních nepokojích ke zraněním či dokonce zatčením kněží. Z Vatikánu bylo příležitostně upomínáno na zvrácenost třídního boje, ale teprve roku 1953 odvolal Pius XII. svůj souhlas s hnutím dělnických kněží. Jaký účinek ovšem oznámení pozdního odvolání souhlasu mělo, můžeme dobře vidět z jedné poznámky v pařížském deníku Le Monde z roku 1987, v níž se mluvilo o existenci osmi stovek aktivních dělnických kněží ve Francii. 

Aby Pius XII. svůj náhlý obrat proti krajní levici tak trochu vyrovnal, obrátil mezitím svou pozornost na katolíky z jiného konce sociálního žebříčku. V následujících třech letech stále znovu pod nejrůznějšími záminkami odsouval starodávný zvyk každoročního přijetí římských aristokratů, příslušníků tzv. černé šlechty, mužů a žen z prastarých rodin, které roku 1870 uzavřely brány svých paláců, když církevní stát padl rukama revolucionářů. 

Poznámka: (Nazývají se také černí patriciové, a své pojmenování odvozují od španělských rytířských úborů z černého a červeného sametu, užívaných při papežských ceremoniích. Příslušníci nejvyšších knížecích rodů černé šlechty bývali dříve členy kardinálského kolegia, později zastávali laické úřady papežského dvora, a byli zastoupeni v papežově šlechtické gardě i mezi papežskými komořími pláště a meče.)

Tito aristokraté odmítali jakékoli výhody ze strany nově instalovaného savojského domu a dávali tím najevo svou solidaritu s vatikánským vězněm. Když se Pius konečně roku 1956 rozhodl je přijmout, ve skutečnosti se s nimi loučil. Jeho zdůvodnění tehdy znělo: Bouřlivý vichr nového věku odvál leckteré tradice minulosti. Strhává mnohé z toho, co minulost zbudovala. Itálie nové pofašistické ústavy neuznává ani zvláštní poslání nějaké společenské třídy, ani žádné zvláštní rysy nebo privilegia. Jedna strana v knize historie byla obrácena, kapitola je uzavřena, a otvírá se nová. Můžete si myslet, co chcete, ale taková je skutečnost. 

Byl to zřetelný ohlas slov Franklina Delano Roosevelta k Churchillovi, když si mu stěžoval, že se Amerika vůčihledně nestará o osud britského impéria. Americký prezident tehdy řekl: Začala nová perioda světových dějin a vy se jí budete muset přizpůsobit. 

Začátek padesátých let přinesl Církvi další uvolnění sakramentální disciplíny. Pius XII. dal souhlas ke slavení večerních mší a zkrátil časové rozpětí původního eucharistického půstu od půlnoci do sv. přijímání na pouhé tři hodiny, zatímco ve Spojených státech byl podniknut další velký krok v liturgických změnách, když si tamější Bratrstvo pro křesťanské učení vyžádalo a také z Vatikánu dostalo povolení k tomu, co samo nazvalo americkým ritem ; mj. tam byla větší část mše čtena anglicky. Struktury, jež měly být v Nové církvi tak významné, začínaly dostávat tvářnost. 

Na návrh radikálního brazilského biskupa Doma Heldera Camary poslal papež biskupa Antonia Samoré v doprovodu mladého Dona Agostina Casaroliho do Kolumbie, aby tam spojil jednotlivé biskupské konference ohromného území Latinské Ameriky v jedinou, snáze ovladatelnou superkonferenci biskupů, která by se po koncilu objevila jako CELAM. Současně papež povzbuzoval některé Španěly, aby dali do pohybu hnutí Cursillo, které by bylo stejně jako jeho předchůdci Focolarini a Základní společenství vhodným průkopníkem definitivního rozšíření teologie osvobození ve Střední a Jižní Americe. 

Mladý Kolumbijec Camillo Torres SJ, určený stát se marxistickým mučedníkem, se r. 1953 vynořil v Římě, aby přijal požehnání nejen generála řádu, nýbrž i papeže Pia XII., který jej pochválil za jeho výslovně stanovený cíl zřízení nového světového řádu pro Latinskou Ameriku. Krátce nato se papež připojil k celosvětovému kvílivému pokřiku, organizovanému Socialistickou internacionálou k záchraně sovětských špiónů Ethel a Julia Rosenbergových před elektrickým křeslem. Papežovo gesto bylo téhož druhu jako před deseti lety, kdy jej britský vyslanec u Svatého stolce vybaven podpisy čtyřiceti silně promarxistických londýnských intelektuálů prosil o pomoc při záchraně života nejvyššího italského komunistického vůdce Luigi Longa, o němž kolovala zvěst, že je odsouzen k smrti. 

Fašistický ministr zahraničí hrabě Galleazo Ciano tehdy k obrovským rozpakům Vatikánu chladně odvětil: Ačkoliv je militantní komunista Longo držen pod dohledem, nechová nikdo ani ten nejvzdálenější úmysl jej popravit. 

Mezi Pacelliho encyklikami padesátých let má své zvláštní místo okružní list Humani Generis, zabývající se původem lidí. Francouzští intelektuálové, ať už byli zaujati pro nebo proti Teilhardově evolucionismu, dychtivě sáhli po prvních exemplářích jenom proto, aby jak řekl Xavier Rynne (Jméno je v uvozovkách proto, že se jedná o pseudonym skupiny autorů; pozn. překl.) konstatovali: Co se dá na první pohled rozpoznat, je pastorální duch encykliky. Nikoho jmenovitě neodsuzuje, ani nebyla po jejím vydání přijata žádná církevně cenzurní opatření, byť i byli na jiné funkce přeloženi dva provinční řádoví představení, jeden dominikán a jeden jezuita. Přestože jsou v dokumentu zavrženy jisté tendence a myšlenky, encyklika se nepokusila potlačit teologické iniciativy, naopak je spíše povzbuzuje k výzkumu současných životních a existenčních problémů. 

Byla to tedy dobrá zpráva, která zastihla P. Teilharda v Southamptonu, kde nastupoval na loď do Buenos Aires. Když byl krátce předtím vyzván úchylkářskými starokatolíky v Utrechtu, aby k nim přestoupil, odmítl s poukazem na to, že sice obecně souhlasí s jejich postojem, ale že zamýšlí zůstat v katolické Církvi, aby ji podle vlastních slov změnil. V jeho dopisu do Holandska se ve výtahu říká: 

V zásadě se domnívám, že Církev dospěla k bodu, v němž musí dojít k přeměně, tj. k podstatné reformě. Po dvou tisíci letech žádná jiná cesta není. Samo lidstvo se svíjí v porodních bolestech přestavby jak by se tomu mohl vyhnout katolicismus? Abych se vyjádřil přesněji: Soudím, že taková reforma, tedy záležitost mnohem radikálnější než reformace šestnáctého století, není pouhou otázkou institucí nebo morálky, nýbrž otázkou víry samotné. Naše chápání Boha je jaksi rozpolcené. Vedle tradičního transcendentního Boha pro nás během posledního století vyvstala nová podoba Boha budoucnosti. 

Právě tou dobou si katoličtí akademici ve Francii pohrávali s myšlenkou rehabilitace augustiniánského mnicha Martina Luthera. Mladý kněz jménem Georges de Nantes, který se proti tomu ohradil, byl zbaven úřadu učitele. Ještě horší než ztráta vlastního postavení byla pro mladého abbého skutečnost vydání první větší práce dominikána Yvese Congara. Šok z četby knihy Opravdová a falešná reforma v Církvi jej vedle osobních záležitostí přivedl r. 1953 do Říma. Chtěl jsem odpovědná místa varovat před nebezpečím reforem, navrhovaných Congarem. Bylo mi jasné, že by vedly ke stržení celé Církve do toho, co jsme si již zažili ve Francii. Přestože se mi dostalo laskavého přijetí i slyšení, musel jsem konstatovat, že Římané naše úděsné francouzské zmatky nebrali vážně a byli si zcela jisti svou autoritou v ostatním světě. 

V témž Římě mezitím msgre Bugnini se svou papežskou komisí energicky popoháněl uspořádání mezinárodního liturgického kongresu. Rychle za sebou jdoucí setkání v německé svatyni Maria Laach, švýcarském Luganu a belgické Lovani byla věnována postupnému odbourávání toho, co nám staletá tradice odkázala jako svatou mešní oběť. Její nepřetržité obřezávání s předstíraným záměrem uzpůsobit ji více odpovídající modernímu člověku dosáhlo o desetiletí později svého cíle, když představitel luteránské augsburské konference už mohl prohlásit, že v současné době zmizely překážky pro protestantskou účast na (katolické) eucharistii. Dnes již protestant může v katolické eucharistické slavnosti snadno rozpoznat Pánem ustanovenou Večeři. 

Po posledním podniku v Lovani tedy následoval největší liturgický kongres v Assisi. Dvě stovky delegátů, mezi nimi šest kardinálů a osmdesát biskupů, se sešly v malém umbrijském městě svatého Františka. Psal se rok 1956. Ve své knize Pominula se katolická Církev s rozumem? považuje britský vědec John Eppstein toto setkání za počátek drastických liturgických ústupků, které následovaly po koncilu. 

Píše: Skupina nadšených blouznivců zde byla pohotově vytvořit předkoncilní organizaci, která pak už jen potřebovala být svolána kardinálem Cicognanim. Její členové se především rekrutovali z Francie, Německa, Belgie, Holandska a Spojených států. Nepotřebovali ani příliš času k vypracování schéma pro liturgickou konstituci a skutečně, když se koncil sešel, také hotovo bylo. Mnozí členové týchž skupin také spolupracovali během celého koncilu a uměli si najít cestu i do pokoncilních komisí, ustavených k uskutečňování zásad, přijatých II. vatikánským koncilem. Dominující postavou v celém procesu byl msgre Bugnini, který řídil všechny fáze prací skupin, pověřených reformou... 

Bugnini byl hlavním architektem nové mše podobně, jako byl Cranmer tvůrcem Book of Common Prayer (první modlitební knihy nové anglikánské církve). Že byl Pius XII. spokojen s průběhem kongresu v Assisi i se způsobem jeho vedení Bugninim, kterého k tomu sám jmenoval, vyplývá ze závěrečného poselství tomuto shromáždění: 

Liturgické hnutí se objevilo jako připomínka daru božské prozřetelnosti naší době a jako útrpnosti Ducha svatého nad Církví, aby se věřícím ukázalo tajemství víry a poklady milosti, které vycházejí z činné účasti na liturgii. 

Mezi událostmi, které toho roku vyvolaly ohlasy kongresu v Assisi, bylo také kanadské sympozium s heslem Velký čin Církve. Svoláno Severoamerickou liturgickou konferencí a výborem pod předsednictvím biskupa (později kardinála) Johna Wrighta z Worcesteru v Massachusetts, představilo na svou dobu zcela bezpříkladný hlavní obřad. 

Zatímco Introibo, jehož zahajovací slova: Chci přistoupit k oltáři Páně, k Bohu potěšení mé mladosti, která si našla cestu do mše v časech Karla Velikého, byla nyní zaměněna sborově zpívaným: Buď nám vítán, náš předsedo. Pak se pokračuje melodiemi pobuřujících luteránských chvalozpěvů, a následuje kázání s výkladem, že eucharistie je spíše společná hostina nežli oběť. 

Obřad vrcholí apoštolským požehnáním od Pia XII. Dalším místem pobožností, které se již dlouho před koncilem nacházelo tak říkajíc na výši doby, bylo opatství Downside v Anglii. Romanopisec Evelyn Waugh, který zde jako obvykle trávil v ústraní velikonoční týden, si ve svém deníku poznamenal: Dosti nudné, protože nový obřad, letos poprvé zavedený, ponechává mnoho hodin nevyplněných. Je zde mladý zkrachovalý filosof, jistý P. Illtyd Trethowan, který přednesl útočný projev. Konstatuji, že jsem nemohl souhlasit s ničím, co řekl, a jen mně rozhněval na novou liturgii.