XIII. Podvrátenie katolíckej Cirkvi - Všetko je pripravené na smrtiaci úder!

Před smrtícím úderem 

Sedmapadesátiletý kněz Don Montini, o němž někteří vynikající pozorovatelé uváděli, že je skutečným správcem Vatikánu, obdržel roku 1954 biskupské svěcení a jmenování do druhého nejvýznamnějšího arcibiskupského sídla Itálie v průmyslovém Milánu. Není pochyb o tom, že to již osmasedmdesátiletého papeže muselo stát hodně, když tam vyslal svého, po více než dvacet let nejbližšího spolupracovníka. Protože Montiniho stále více a více zaměstnával koncipováním encyklik a jak hned uvidíme i plánováním koncilu, musel být pro něj v podstatě nepostradatelný. 

Uprostřed nekonečných sporů o to, proč došlo k jeho jmenování do Milána bez propůjčení kardinálského klobouku, vznikly tři zcela rozdílné teorie. Mělo se za to ovšem jen v Itálii, že je Montini nějak zapleten do skandálu Montesi, který tenkrát plnil první stránky novin. Další verze tvrdila, že se Montini vzdal postavení ze zlosti nad návrhem státního rozpočtu, s nímž ostře nesouhlasil. Nejčastěji však bylo možno zvláště mimo Itálii slyšet, že papež byl šokován zjištěním o tajných rozhovorech svého důvěrného spolupracovníka s komunistickými vůdci, a zarmoucen ho vzdálil ze svého okolí. Dodnes se pro tuto teorii neobjevil žádný závažný důkaz. 

Vyhlíží naopak ze všech tří nejméně pravděpodobně vzhledem ke skutečnosti, že tehdejší nuncius Pacelli sám provozoval tzv. východní politiku v již tak vzdáleném r. 1918, když na příkaz papeže Benedikta vedl soukromá jednání s nejvyššími sovětskými vůdci. Hansjakob Stehle, vatikánský dopisovatel hamburského deníku Die Welt a autor obsáhlé studie Východní politika Vatikánu 1917-1979, s narazil v nedávno otevřených německých archívech na zevrubné rozhovory mezi biskupem Pacellim a sovětským komisařem Čičerinem. Stehle píše, že byl skutečně udiven šíří nunciem předložených ústupků. 

Do Ruska neměli být posíláni žádní polští kněží ani kněží jiných národností, kteří by k tomu neměli souhlas Moskvy. Než však rozhovory dospěly k nějakému závěru, sovětský postoj přitvrdil a nakonec nebylo podniknuto vůbec nic. Co se týče setkání Montiniho s Togliattim, došlo k němu deset let před jmenováním do Milána a bylo utajováno do té doby, než je roku 1974 americké ministerstvo zahraničí odhalilo. Pro Vatikán jistě žádným tajemstvím nebylo. Msgre Montini se s Togliattim setkal v oficiální funkci substituta ve státním sekretariátu a pak následně jako papežův mluvčí. 

Kromě toho by podle Stehleho sotva Pius XII. za to Montiniho odsunul do Milána, protože sám se znovu ujal jednání se Sověty, když poslal vídeňského teologa msgra Rödinga do Moskvy s důvěrným posláním. Je sice pravda, že Pius nejmenoval Montiniho kardinálem, a že milánské arcibiskupství obvykle řízeno kardinálem bývá, ale vysvětlení toho jak ukázaly další události spočívalo v okolnosti, že si papež nepřál, aby Montini mohl kandidovat v konkláve, o němž věděl, že nemůže být daleko. Montinimu muselo být zabráněno v rozvinutí toho, co by se vbrzku stalo silným šokem pro věřící, totiž koncilu, který měl přímo v plánu. 

Přesto však pozdravné poselství, které novému arcibiskupovi poslal k jeho uvedení do úřadu, bylo plné vřelosti, vděčnosti a chvály. Zdá se, že msgre Montini uměl svého nového nezávislého života v Milánu velice dobře užívat. Svůj osmnáctiletý pobyt v lombardské metropoli zahájil divadelním gestem, které bylo do té doby mezi preláty neznámé při svém příjezdu políbil půdu města. Později rád vystupoval v roli hostitele řady lidí, jejichž vliv měl být v budoucnu pro Církev tíživý. Jedna za druhou se objevovaly delegace nekatolických teologů, které pobývaly přímo v biskupském paláci; mnozí z nich byli členy anglikánského společenství. 

Tak přišel také Jacques Maritain, jehož integrální humanismus Montini i Pacelli v posledních dvaceti letech soustavně podporovali a prosazovali. V polovině padesátých let se Maritainova teorie vlastně stala skrývaným životem Církve a čekala jen na koncil, aby mohla ovlivnit také život věřících. V souvislosti se svými válečnými lety utečence v Kanadě strávil francouzský filosof tři roky jako vyslanec u Svatého stolce a nyní se vracel do Francie, aby se zcela věnoval psaní. 

Jednou v létě přivedl Maritain do Montiniho rezidence Američana, o němž řekl, že jej pokládá za jednoho z pouhých tří revolucionářů, kteří si zasluhují jména skutečně velkých mužů našeho století. Byl jím Saul David Alinsky. Samozvaný radikál z povolání strávil celý týden rozhovory s arcibiskupem Montinim o vztazích Církve k mohutným lokálním komunistickým společenstvím. Byla to zajímavá zkušenost, prohlásil později Alinsky svému životopisci M. K. Sandersovi. Sedával jsem tam mezi arcibiskupem a hezkou šedookou a plavovlasou představitelkou milánských komunistických odborů, a zkoumali jsme společné zájmy, pojící komunismus a kapitalismus. Svůj postoj k náboženství vyložil Saul Alinsky o několik let později časopisu Playboy. Řekl, že se odloučil od přísně židovské rodiny, aby mohl vstoupit do interbrigády ve španělské občanské válce. Ke své teorii, odvinuté od moci lidu, uvedl, že si teprve po setkání s Jacquesem Maritainem uvědomil, jak by se revoluce mohla stát součástí katolické Církve. 

Raději však Církev dneška a zítřka nejmenoval a pouze prohlásil, že podle jeho náhledu by taková církev musela být oproštěna od dogmat. Ošklivím si dogma a mám z nich strach. Nikdo není vlastníkem pravdy, a dogma bez ohledu na to, jakou tvářnost na sebe bere je nejhorším nepřítelem lidské svobody. Alinsky, Montini a Maritain tedy vyjádřili svůj jednomyslný názor, že Církev bojující musí ustoupit církvi lásky. 

Koncem padesátých let se přiblížil také závěr života Eugenia Pacelliho a nastával čas koncilu. Mimořádné světlo na horečnou činnost té doby vrhla Elisabeth Gerstnerová, spolupracovnice Němce, který řídil bonnskou kancelář Laického apoštolátu, Vatikánem nově zřízené organizace. Bylo to vážné onemocnění jejího představeného, které mladou paní Gerstnerovou přivedlo služebně do ústřední kanceláře, tvořené tehdy asi dvaceti místnostmi v bloku starých budov na římském Piazza di San Calisto. Smyslem práce tohoto spolku byla koordinace a podpora větších shromáždění a setkání po celém světě, a svojí práci odváděl štáb asi pětadvaceti lidí pod vedením mladé australské židovské konvertitky Rosemary Goldieové se skutečně neúnavnou horlivostí. 

Od samého počátku žasla E. Gerstnerová nad netaktní důvěrností, s níž slečna Goldieová i ostatní členové štábu jednali s kurijními kardinály a biskupy. Bylo naprosto snadné mluvit s nimi v kteroukoli hodinu. Jen postupně jí začalo svítat, jak vlivná byla organizace, představující jistý druh ústředí k přepracování všech stupňů vztahů mezi hierarchií a laiky celého světa. Ústředí však v jejích očích dokonce ještě nabylo na významu, když se stalo jakýmsi předsálím II. vatikánského koncilu. 

Jistá sorta církevníků, vcházejících a vycházejících dveřmi kanceláře na San Calisto ještě dlouho před ohlášením koncilu, už dávala tušit nadcházející změny. Byl to třeba osmasedmdesátiletý, ale přívětivý a jarý Němec Augustin Bea, jehož vlastní biskupské svěcení, vyjednávání se židovskými vůdci i vlastní Sekretariát pro jednotu křesťanů byly tehdy ještě věcí budoucnosti. Nescházel ani Leo Suenens, chráněnec již zemřelého průkopníka přestavby kardinála Merciera z Bruselu-Mechelnu, nyní světící biskup téže diecéze, ale ještě neobrozený nebo dokonce obrácený k letničářům. Byli zde mladí jezuité Jean Daniélou, Malachi Martin a Roberto Tucci, kteří měli co nevidět převzít vedení Radia Vatikán, a nechyběli ani ještě progresivnější teologové jako třeba Yves Congar, Joseph Ratzinger nebo Bernhard Häring. 

Mezi členy samotné laické komise se nacházel novinář a zapřisáhlý komunista François Dubois-Dumée, stejně jako msgre Achille Glorieux, o němž mělo později vyjít najevo, že byl pověřen vedením operace, jejímž následkem beze stopy zmizel návrh antimarxistického prohlášení, podepsaného 450 koncilními Otci. Ve své knize Rýn se vlévá do Tibery P. Wiltgen napsal: Zjistil jsem ze čtyř rozdílných pramenů, že osobou, která dokument zadržela, byl msgre Glorieux z Lille, který tehdy zastával dobrý tucet vatikánských úřadů. 

Nepřetržitá přítomnost takových mužů, jako byli výše jmenovaní, vytvářela atmosféru, která byla mladé zástupkyni Německa zcela nová. Ani její početné cesty a dalekosáhlé zahraniční styky ji nepřipravily na řeč, jakou v San Calistu poslouchala. Nedokázala si to dát do souladu s tím, co znala jako katolické. Když se dozvěděla, že byl svolán koncil, bylo jí náhle jasné, že tito mužové nejen usilovně pracovali na jeho přípravě, nýbrž že pokročili ještě mnohem dál vymysleli scénář a struktury pro zcela nový typ církve, v níž budou mít kněžstvo, liturgie, svátosti a dokonce i mše svatá jen podřadný význam. Když se paní Gerstnerová koncem r. 1962 po tříletém pobytu s ústřední kanceláří v San Calistu loučila, viděla se ještě s mužem, jehož uvážlivými slovy se chtěla trochu uklidnit po všech nepochopitelných událostech v sídle laického apoštolátu. Tím mužem byl stařičký Španěl, Arcadio kardinál Larraona. 

Svěřila se mu se svým pocitem beznaděje ve věci budoucnosti Církve. Starý kardinál ji ovšem příliš nepotěšil. Jsou připraveni všechno předělat, řekl, liturgii, zkrátka všechno. Uvidíte, že latina úplně zmizí. Vyprávěla mu pak o své lásce k latině i o tom, jak v jednom sociálním zařízení v New Yorku učila černošské dívky gregoriánskému chorálu, a jak ke konci semestru už k její velké radosti uměly zpívat celou mši. Kardinálův jediný komentář k tomu zněl: Jsou připraveni odbourat i všechno tohle. 

Nejzajímavější na tom je okolnost, že kardinál již přinejmenším rok před zahájením koncilu jako insider věděl, že v nejvyšších vatikánských kruzích byl připraven a přijat plán na odstranění latiny, a že se pouze čeká na podpisy biskupů, kteří by jej ratifikovali. Zjištění paní Gerstnerové tedy dělá zcela bezcennými stohy pokoncilních analýz toho, jaké události a chvíle byly rozhodující pro přestavbu. Co se nakonec stalo s liturgií, mělo svůj počátek již roku 1947, když papež Pius XII. ustanovil svou liturgickou komisi a za jejího vedoucího si vyhlédl mladého Dona Bugniniho.