Revolúcia v Cirkvi začala - vzbura proti Kristovi sa volá - II. Vatikánsky koncil

Papež Pius XII. zemřel o čtyři roky dříve, nežli se jím zkoncipovaný koncil sešel. Pro většinu katolíků je obtížné pochopit, že to byl opravdu andělský pastýř Pacelli, jenž je zodpovědný za vytvoření církve, kterou pak on sám sotva dokázal poznat. Konzervativcům je nemožné připustit, že by dal svůj souhlas se závadnými koncilními dokumenty papež, jehož považovali za neústupně pravověrného a prakticky svatého. Naproti tomu progresivisté nepovažovali za vhodné pověřit provedením změn tak neústupnou hlavu Církve. Avšak msgre Paul Molinari SJ, propozitor pro svatořečení Eugenia Pacelliho, již mezitím ve vysílání Radia Vatikán všem neznalým vysvětlil, že Církev neudělala obrat až po smrti Pia XII. Nedošlo k žádnému zlomu, právě naopak. 

Stačí si jenom prohlédnout koncilní dokumenty, v nichž byl více než dvěstěkrát vzat zřetel na učení Pia XII., tedy podstatně častěji než na kterýkoli jiný pramen s výjimkou Písma svatého. Jeho Svatost po léta pracovala na přípravných studiích pro koncil a ustala teprve tehdy, když došla k přesvědčení, že katolíci ještě nejsou dostatečně připraveni čelit šoku z koncilu. Francouzský novinář Marcel Clément dává msgre Molinarimu za pravdu: Tento velký papež v zásadě nejen umožnil II. vatikánský koncil, ale také mu připravil cestu. 

Když jsem jako zpravodaj den po dni sledoval průběh koncilu, mohl jsem osobně pozorovat, jak mnoho z myšlenek a podnětů, které spatřily světlo světa teprve pod kopulí svatopetrského dómu, již bylo předjímáno za jeho pontifikátu. Byl prvním, kdo ulehčil disciplínu eucharistického půstu. Modifikoval tridentskou liturgii a velikonoční obřady. Poté povolil čtení mše v lidovém jazyce. Byl také první, kdo přiznal masmédiím přesně tentýž význam, jaký jim přikládal koncil. Krátce řečeno, dal do pohybu celý proces, který neustal ani během koncilu, ani po něm. V jedné jezuitské ročence to P. Giovanni Caprile, šéfredaktor Civiltà Cattolica, vyjádřil takto: Stačí si jen připomenout schválení sekulárních institucí papežem Piem XII., pokárání řeholnic Sponsa Christi či jeho projevy z roku 1950 i let pozdějších. 

Známý úchylkář Hans Küng psal s vřelým obdivem o pokrokových opatřeních Pia XII. Když jej nejprve omylem považuje za původce dialogové mše, jejíž vznik ve skutečnosti sahá ještě před Pacelliho pontifikát a dokonce i před dobu jeho vlastního vedení státního sekretariátu, raduje se Küng z toho, že napomohl uznání výslovně kolektivního charakteru mše. Pokračuje pak ve vychvalování papeže za jeho již r. 1949 udělené svolení k užívání hebrejštiny a čínštiny v celé mši s výjimkou kánonu. Vždyť zde šlo o mnohoslibnou renovaci velikonoční liturgie, o oslabení významu subjektivního rozjímání ve prospěch modlitby ve společenství, o internacionalizaci kardinálského kolegia udělením dvaatřiceti nových kardinálských klobouků, a konečně i o jeho dovolení německým luteránským pastorům, kteří se stali katolickými faráři, aby zůstali ženatí a také svých manželských práv plně užívali. 

Byl už sklonek roku 1958 a smrt Eugenia Pacelliho vyvolala novou horečnou činnost v úřadovnách na Piazza di San Calisto, když slečna Goldieová narazila na plačící paní Gerstnerovou a ptala se jí, proč se trápí. Důvod se zdál být jasný, než se Němka místo odpovědi otázala: Řekněte mi, Rosemarie, kdo myslíte, že bude příštím papežem? Jak to? Copak to ještě nevíte? Přirozeně Angelo Roncalli. Kdo? Vy myslíte toho patriarchu z Benátek? Ale proč právě on? Milá Elisabeth, jak vidím, vůbec nevíte, o co jde! Roncalli bude papežem jen na několik roků a po něm přijde Gianbattista Montini. 

Kardinál Heenan z Westminsteru, který byl účastníkem konkláve v roce 1958, potvrdil existenci plánu Roncalli-Montini. Ve své biografii Crown of Thorns uvádí: Volba papeže Jana nebyla žádným velkým tajemstvím. Byl prostě vybrán pro svůj velmi vysoký věk. Jeho nejdůležitějším úkolem bylo udělat milánského arcibiskupa msgre Montiniho kardinálem, aby v příštím konkláve mohl být zvolen papežem. Šlo o politiku, která také byla precizně provedena. Ani insider msgre Bruno Heim, který byl tajemníkem Roncalliho v době jeho pařížského nunciátu, neměl vůbec žádné pochyby o tom, kdo vyjde z příští konkláve jako papež. 

Jeho zálibou byla heraldika a již týdny před shromážděním kardinálů k volbě papeže pracoval na erbu svého budoucího představeného. Osmasedmdesátiletý nový papež patrně nacházel jisté uspokojení ve svém přechodném postavení, což v komentáři ke svému zvolení vyjádřil dosti nepřirozeným způsobem: Budu se nazývat Jan, což je jméno nám drahé pro upomínku na předchůdce Páně, jenž sám světlem nebyl, nýbrž měl o něm jenom vydat svědectví. Musíme se přirozeně ptát, zda to byl budoucí pontifikát Montiniho nebo do té doby ještě neohlášený koncil, co papež přirovnal k příchodu Krista? A papež Jan nebyl jediný, kdo pracoval na dosazení svého nástupce na Petrův stolec. Od paní Gerstnerové víme, že členové i zaměstnanci laického apoštolátu na Piazza di San Calisto byli instruováni k vytváření klak, které při každém veřejném vystoupení msgre Montiniho měly za úkol nadšeně aplaudovat. 

Papež Jan by musel být podivně důvěřivý, aby mu nebylo nápadné, že žádná z několika stovek osob, podílejících se už po několik měsíců na přípravě koncilu, o něm nepronesla ani jediné slovo. Mohlo to však být také jen známkou toho, jak málo zpozorovali věřící z průběhu dění uvnitř Vatikánu, že jim vůbec nepřipadlo směšné jeho vylíčení toho, jak přišel na myšlenku svolání koncilu. Popud, řekl papež Jan, přišel zcela nečekaně jako náhlé vzplanutí nebeského světla, které mi naplnilo oči i srdce sladkým pocitem. 

O celé čtyři dny dříve, než byla pronesena tato oduševnělá slova, ukázal se insider Hans Küng natolik obeznámen se základními tématy chystaného koncilu, že je mohl nastínit užaslému přednáškovému auditoriu v lucernské Hofkirche. Küng ukázal ve své knize Koncil, reforma a znovusjednocení, vydané v předvečer II. vatikánského koncilu, že věděl dokonce ještě o něco lépe než papež, co má přijít, protože při posledním setkání na vysoké úrovni pod předsednictvím arcibiskupa Montiniho v Mnichově byl přítomen důkladnému přepracování Pacelliho plánů pro koncil. 

Vedle Künga se jednání ještě zúčastnili tak vyhlášení progresivní biskupové jako msgre Döpfner, Suenens, König a agilní chráněnec papeže Jana, Albino Luciani, budoucí Jan Pavel I., mimochodem jeden z opravdu mála Italů, který měl přístup do nejužšího Montiniho okruhu. V doprovodu prelátů se nacházeli také jejich nepostradatelní periti, mj. Němci Bernhard Häring a Joseph Ratzinger. Němcem, který mnichovskou konferenci opouštěl s důležitým úkolem, byl Augustin Bea. Byl totiž pověřen sdělením papeži Janovi, že již přišel čas ke zřízení zvláštního vatikánského úřadu, který by se věnoval ekumenismu. Papež měl být touto myšlenkou nadšen. 

O několik měsíců později, na svatodušní svátky, už byl Sekretariát pro podporu jednoty křesťanů skutečností. Právě toho 5. června 1959 se jeho první prezident P. Bea jako náhodou nacházel v New Yorku, takže vatikánský ekumenismus mohl být veřejnosti prezentován právě tam, kde jej masmediální mašinérie uměla nejlépe prodat. Mezi prvními jmenovanými do nového sekretariátu se nacházel kněz Gregory Baum, židovský konvertita, který se v důsledku jmenování svého kněžství vzdal. Bea nás poučil, řekl Baum, jak máme ekumenismus pohánět kupředu. Měli jsme se snažit působit na biskupy ve svých zemích tím, že budeme ovlivňovat veřejné mínění. Měli jsme v tom smyslu psát tolik, jak jen dokážeme, a co nejčastěji vystupovat v rozhlase a televizi. Vyjádřil se, že nám při tom bude krýt záda a postará se také o to, aby všechny jeho projevy byly publikovány ve francouzské Documentation Catholique. Naší úlohou pak bylo tento tiskový orgán sledovat a citovat z něj vždy, kdy to budeme potřebovat. 

Mezitím dělal provizorní papež Angelo Roncalli všechno, aby sestavil sortu spoluúčinkujících v dramatu, s nimiž by se dalo počítat pro případ prosazení Pacelliho a Montiniho plánů na koncilu a jejich následné provedení. Uspořádal pět konzistoří a jmenoval při tom dvaapadesát kardinálů, mezi nimi i liberální Němce Döpfnera a Fringse, kteří měli za úkol ovládnout rozpravy, nebo chráněnce kardinála Merciense, Leo Suenense, dále Confalonieriho, jenž se jako soukromý tajemník papeže Rattiho tolik angažoval v rozruchu kolem Action Française, a konečně třeba Jihoameričany Silvu Henríqueze z Chile a Landazurriho Rickettse z Peru, kteří se měli osvědčit jako nepostradatelní v zavádění a šíření teologie osvobození. Za svého státního tajemníka si papež Jan vybral muže, který byl o pouhý rok mladší než on sám. Byl jím Amleto Cicognani, který jako apoštolský delegát Pia XII. 

Ve Washingtonu kontroloval jmenování dvou set z dvě stě padesáti biskupů, kteří měli tvořit americký kontingent pro nadcházející koncil. Mezi zajížďkami do Německa podnikal také milánský arcibiskup soustavné cesty do Říma. Když jednoho dne procházel kanceláří oficiální vatikánské přípravné komise pro koncil, byl zastaven slovy: Pohleďte, monsignore, toto zde není katolické. To musíme odsoudit. Montiniho odpověď byla příkrá: Od vás, monsignore Lefebvre, slyším jenom samé odsoudit, zatratit. Pomalu byste měl chápat, že v budoucnosti už žádné odsuzování a zatracování nebude. S tím je konec. 

Bylo by zajímavé vědět, zda tato slova znovu zazněla v mysli ctihodného Francouze, když o osmadvacet let později četl rozsudek o vlastní exkomunikaci. Nebo zda si vzpomněl na poněkud mladší výrok předsedy stálé biskupské konference msgra Tomka, že exkomunikace je stejně staromódní jako elektrické křeslo nebo plynová komora? Co se týče vlastní přítomnosti Marcela Lefebvra v přípravné komisi, ta byla pro něj podle tehdy platného protokolu povinná, protože byl představeným Otců sv. Ducha, největšího misijního řádu na světě. Jakmile začalo zasedání koncilu, byla jeho i jemu podobná doporučení a upozornění jednoduše smetena ze stolu jako bezvýznamná. 

A skutečně koncil ještě svoji práci ani pořádně nezačal, když byl výsledek dvouleté činnosti přípravné komise odsunut stranou, aby uvolnil místo pořadu dne, již dávno pečlivě nachystanému insidery. Přípravy insiderů na koncil probíhaly i ve vzdálené New Delhi. Vatikánský vyslanec vyjednával s patriarchou sovětské větve pravoslavné církve Nikodimem, který se právě tehdy účastnil zasedání Světové konference církví v indickém hlavním městě. Shodli se na tom, že se patriarcha sejde ve francouzském městě Méty s kardinálem Tisserantem, aby spolu vypracovali plány účasti pravoslavných pozorovatelů na koncilu s podmínkou, že během jeho celého trvání nesmí zaznít žádné odmítavé slovo na adresu marxismu. 

Když se v říjnu 1962 bezprostředně přiblížil den zahájení první koncilní periody, vyzařovala z papeže Jana i arcibiskupa Montiniho důvěra. Když časopis Time psal po letech o volbě Pavla VI., připomněl také jejich tehdejší náladu: Papež Jan zahrnoval pozornostmi Montiniho, který měl prsty v přípravě klíčového papežova projevu, jímž byl zahájen koncil. Montini byl jediným ze všech mimořímských kardinálů, který měl po celé trvání první koncilní periody k dispozici řadu pokojů přímo ve Vatikánu. Byl také požádán o celebrování pontifikální mše ke čtvrtému výročí zvolení Jana papežem a byl rovněž jediným z kardinálů mimo kurii, který mohl vidět papeže během jeho poslední nemoci. 

Zatímco papež Jan a budoucí papež Pavel přicházeli na koncil naladěni optimisticky, vyjádřil jistý insider své obavy. Duchovní Hans Küng napsal, že si kladl otázku, zda shromáždění nepřijde pozdě. Konstatoval, že v jistých kruzích církevních hodnostářů jsou i takoví, kteří nemají na koncilu ani nejmenší zájem a s reformou si nechtějí nic začínat. Ptal se sám sebe, jak zde bude možné získat většinu pro tak dalekosáhlé změny? A pak si na vlastní otázku také odpověděl: Všechno, co bude koncilu předloženo, musí být prosazeno prostřednictvím pečlivě sestavených komisí, a pak dovedeno do konce spíše vůlí papeže než vůlí biskupů.

A tak to bylo také uděláno. O mnoho let později arcibiskup Lefebvre při ohlédnutí zpět připustil, že byl rovněž touto strategií spoután. I já jsem se nechal získat a osobně ovlivnit okolností, že papež hodlal podepsat dokumenty tak, jak mu budou předloženy. Také až na dva všechny skutečně parafoval. Během tří let koncilních zasedání se umná kombinace papežského charisma a vytrvalé, odhodlané práce komisí, přeplněných papežem jmenovanými liberály, stále znovu a znovu snažila o urychlené promrskání revoluce. 

Byla to spíše dobromyslnost a oddanost nežli nerozhodnost všech, kdož se nechali zglajchšaltovat, co hrálo do ruky a nakonec i zajistilo vítězství insiderům, kteří už dávno předtím ukuli své plány na přestavbu Církve. Pokud některý z koncilních Otců nebyl náhodou členem tvrdého jádra, nemohl mít ani tušení o tom, jak dobře jsou rebelové proti tradici zorganizováni a jak dlouho a trpělivě na své věci pracovali. Zcela jistě by žádnému z nich, přinejmenším ne muži jakým byl msgre Lefebvre, nikdy nemohlo přijít na mysl, že hnací silou za vším tím, čeho tak litovali, byli čtyři papežové a jeden státní tajemník.