XV. Podvrátenie katolíckej Cirkvi - Muži v čele - Ján XXIII...

MUŽI V ČELE CÍRKVE

Jan XXIII.

Papež Jan zůstal ušetřen trýzně spolupřihlížet úpadku katolické Církve, napsal John kardinál Heenan, arcibiskup z Westminsteru, krátce po ukončení II. vatikánského koncilu. V době jeho smrti zde nebyl žádný ukazatel nadcházejícího rozkladu. Papež Jan by nad Římem zaplakal stejně, jako hořekoval Ježíš nad Jeruzalémem, kdyby býval věděl, co všechno bude později jménem koncilu uděláno. Tehdy to tak opravdu mohlo vypadat. Při důkladném zamyšlení by však představa Angela Roncalliho, plačícího nad revolucí, kterou sám pomáhal vyvolat, byla nejen nesprávná, nýbrž i zcela nevhodná. Papež Jan totiž nebyl žádnou tragickou postavou. Nepochybně zde však byla mučivá bolest posledních let na Petrově stolci jak u jeho předchůdců, tak i nástupců, a také v posledním období života zřetelně vystoupily podstatné rozdíly v osobnosti Pia a Pavla na straně jedné, a osobností Jana na straně druhé. 

V tom smyslu byly jejich životní cesty i dílo vzájemně natolik propleteny, aby dokázaly setřít význam individuální role v procesu přestavby. Všichni tři dosáhli hranice devátého desetiletí svých životů, aby pak zemřeli na různých stupních vývoje revoluce; Pius a Pavel s hořkými sebevýčitkami. Avšak Roncalli, z něhož se stal papež Jan, byl dalek toho být člověkem, trýzněným výčitkami a starostmi. Byl naopak spíše úslužný charakter, ochotný přijmout jméno jiného - dřívější Jan XXIII. byl prohlášen vzdoropapežem, - byl schopen uspořádat koncil, vymyšlený a vypracovaný jedním z dřívějších papežů a označit jej za svůj vlastní, dokázal vyhlásit encykliku sepsanou svým předchůdcem i další, vypracovanou svým nástupcem, a stejně tak neváhal svěřit se vedení muže, jenž měl být po něm papežem. 

Poznámka překladatele - Jan XXIII., vlastním jménem Baltazar Cossa, byl v mládí pirátem, později přijal svěcení a stal se biskupem v Bologni. Byl zvolen papežem po smrti Alexandra V. roku 1410. Když byla odhalena jeho minulost a nepřípustné chování, pokusil se vyhnout trestu útěkem, ale byl dopaden a uvězněn v Kostnici, kde právě probíhal koncil. Koncilní otcové nakonec od jeho potrestání upustili a vyžádali si pouze jeho abdikaci. Zemřel r. 1413 ve Florencii.

Zkrátka a dobře, osoba Angela Roncalliho byla ideální překlenovací volbou. Kontakty s modernisty a jejich snahou o vytvoření nového typu Církve byly již od mládí součástí jeho života. Přestože dospíval v muže v činných a bohatých letech Sartova pontifikátu, byl díky msgre Radini-Tedeschimu rychle přetažen na stranu opozice. Biskup tak říkajíc adoptoval chudého selského chlapce, protlačil ho místním seminářem, napomohl mu i k vysvěcení v Římě a nakonec z něho udělal svého osobního tajemníka. Tak tedy vypadal jeho životní běh před biskupským jmenováním Radini-Tedeschiho, když ještě spolu s Gasparrim, Della Chiesou a mladým Pacellim patřil do Rampollovy skupiny, kde všichni pod ostražitým zrakem státního sekretáře Pia X., Rafaela Merry del Vala, zatím čekali na svůj čas. 

Když se pak Radini-Tedeschi stal biskupem v Bergamu, šel s ním na sever i Roncalli, a protože Bergamo i Brescia leží blízko sebe, byl mladý kněz brzy vtažen do politického boje rodiny Montini. Aktivistka a matka budoucího papeže Pavla jej nechala jmenovat kaplanem Sdružení továrních dělnic, které sama vybudovala, a již v krátké době se Roncalli účastnil i stávkových bojů. V době propuknutí velké krize se stal vojenským kaplanem, jenž mohl svou službu vykonávat doma v Bergamu, a počátkem dvacátých let vyučoval na Lateránské univerzitě v Římě. 

Vezmeme-li v tedy úvahu vlivy, jimž byl Angelo Roncalli od mládí vystaven, i stálou přítomnost mužů jako Radini-Tedeschiho, Della Chiesy, Gasparriho, Pacelliho a Montiniho v jeho životě, není ani příliš divu, že byl mladý profesor Roncalli pomýlen spisy Rudolfa Steinera bývalého adepta Ordo Templi Orientis kardinála Rampolly, který právě začátkem dvacátých let rozvíjel svou antroposofii. Stejně tak nepřekvapí, že Roncalli začal své teologické přednášky kořenit Steinerovými teoriemi. Rovněž si lze snadno představit popuzenou reakci Pia XI., když se o tom dozvěděl. 

Dnes je již jasné, že tehdy musela zakročit šedá eminence Vatikánu, státní tajemník Gasparri, aby uchránil Roncalliho před potrestáním nebo přinejmenším před přísnějším potrestáním, než jaké ho stihlo v podobě připuštění k biskupskému vysvěcení a vypovězení jako nuncia na Balkáně. Jeho vyhnanství nakonec trvalo devatenáct let. Konec prvního desetiletí pobytu mimo Řím jej zastihl v Istanbulu, kde byl přijat do zednářstva a dosáhl - stejně jako Pius IX. - 18. neboli rozenkruciánského stupně. Uvádí to milánský novinář Pier Carpi, který prohlásil, že má pro své tvrzení nezvratný důkaz. Na rozdíl od Pia IX., jehož římský lid později s láskou nazýval Pio Nono, však Roncalli svého počinu zřejmě nikdy nelitoval. Dnes již penzionovaní příslušníci operetně vystrojené Gardé Républicaine francouzského prezidenta dosvědčují, že v polovině čtyřicátých let mohli ze své pařížské služebny dobře sledovat, jak nuncius v civilním oděvu opouští svou rezidenci, aby se účastnil čtvrtečních večerních zasedání Velkého Orientu Francie. 

Zatímco průměrný člověk, ať už katolík nebo zednář, by se jen těžko dokázal vyrovnat s tak dramatickým konfliktem loajality, vypadá to, že se Angelo Roncalli přes takový rozpor přenášel docela lehce. Jak se přibližovala II. světová válka, ukázalo se právě Turecko coby klíčové místo, z něhož měl být prováděn plán Pia XII. na dopravu polských Židů jako katolíků přes britské hraniční kontroly do Palestiny. Jakmile překonal svou počáteční nechuť k vyhánění domorodých Arabů kvůli vytvoření místa pro evropské Židy, pracoval pak Roncalli poslušně a ochotně na vystavování tisíců dokumentů, které po něm papež požadoval. 

Stejnou poddajnost rovněž prokázal, když r. 1945 vznesl na téhož papeže prosbu, aby vzhledem k rychlému postupu ruských armád naléhal na mír, a žádost zůstala bez odpovědi. Potom však už věci pokročily. Jeho vyhnanství skončilo a byl vyzván, aby se připravil na cestu do Paříže, kde jak se doufalo bude v postavení nuncia schopen stát se jakýmsi vůdcem správného politického myšlení stovky francouzských biskupů, kteří byli obviněni ze spolupráce s Němci během válečné okupace Francie. Historici popírají, že by Roncalli za svůj pozoruhodný tělesný objem děkoval epikurejskému způsobu života, jakkoli přiznávají, že jeho časté recepce a pečlivě připravované hostiny, které mu organizoval v tomto směru talentovaný majordomus Roger, udělaly z pařížské nunciatury oblíbené místo setkání francouzských politiků, spisovatelů i průkopníků myšlenky Evropského hospodářského společenství. 

Tato pohostinnost pokračovala i tehdy, kdy třiasedmdesátiletý Roncalli převzal své poslední diplomatické poslání vatikánského představitele u organizace UNESCO se sídlem v Paříži. Dva roky nato ve věku, v němž bývají biskupové pomalu vyzýváni k odstoupení z úřadu, obdržel teprve své první skutečné biskupské jmenování jako patriarcha-arcibiskup neboli kardinál milánský. Touto dobou, tedy v polovině padesátých let, již byly vedoucí postavy budoucího II. vatikánského koncilu tak říkajíc připraveny na startovní čáře. 

Montini se stal biskupem a sídlil také v Milánu. Během příštích pěti let pak udržoval s Roncallim soustavné kontakty, protože pracovali na přípravách plánů papeže Pia XII. na koncil. Přestože se zvolení Angela Roncalliho neobešlo bez protikandidátů, byl jeho charakter dočasného opatření vcelku zřejmý. Nicméně osmasedmdesátiletý papež se svých nových povinností ujal s mladickým elánem a svolal neméně než pět konsistoří, aby opomíjenému kolegiu kardinálů opět zajistil plný počet a intenzitu. 

Častá přítomnost arcibiskupa Montiniho na mezinárodních setkáních liberálně smýšlejících biskupů a teologů mu dovolila vypracovat pro nového papeže krátký seznam kandidátů na purpurový klobouk, tudíž mužů schopných dotlačit koncil k uznání revoluce. Papež Jan XXIII. zemřel dříve, než byly podepsány uznávací listiny, tedy dokumenty II. vatikánského koncilu. Bez ohledu na vážnou chorobu však nejsou žádné náznaky, že by poslední léta jeho života byla nějak chmurná. Kdyby mohl nahlédnout do budoucnosti, jistě by se mu dostalo omluvy za svůj podíl na debaklu. Dělal jenom to, co se po něm požadovalo. Odpovědnost nesl Pacelli a měla spočinout i na Montinim. Roncalli se pouze snažil chovat vstřícně; nikdy netvrdil, že je světlem, nýbrž jen heroldem světla.