XVI. Podvrátenie katolíckej Cirkvi - Muži v čele - Pius XII.

Na rozdíl od Roncalliho byla poslední léta Eugenia Pacelliho i Giovanni Montiniho zastíněna tragikou. Pacelli byl dosti silný, aby jí čelil, Montini zjevně ne. Pacelliho netísnilo to, čeho se dopustil na Církvi, nic takového na něm po čas jeho života nebylo patrné. Jednalo se spíše o to, co pomáhal udělat jeho celoživotní závazek vůči politice levice. Malachi Martin, jehož objemné spisy obsahují více smyšlenek nežli pravd, nicméně ve své knize Úpadek a zkáza římské Církve uvádí závažné skutečnosti tam, kde líčí hovory mezi letitým papežem a ještě starším kardinálem Beou. Martin byl mladý peritus, který stál Beovi po boku během první koncilní periody, a je tedy jen pochopitelné, že si Němec na sklonku svých dní rád oživoval vzpomínky na své spolupracovníky. Podle Martina trval Pius XII. tvrdohlavě na tom, aby mu Bea zodpověděl vytrvale kladené nešetrné otázky: Věří Bea, že se on, papež, dopustil během války chyby, když považoval Hitlera za větší hrozbu světu než Stalina? Rozhodl se snad za války pro špatnou stranu? 

Bea se pokoušel papeže utěšit: Odkud jsme tehdy mohli vědět, že Anglosasové dovolí Rusku dojít tak daleko? Piovi se tím nijak neulevilo a stále jen znovu a znovu opakoval: Měli jsme to vědět, měli jsme to vědět! Dalším dodatečným důvodem Piova zděšení během posledních let života byla ztráta muže, který po více než dvacet let stál jeho práci nejblíže. Ale věděl také, že má-li Montini na svá ramena převzít v těžkých pokoncilních letech břemeno Církve, musí sbírat zkušenosti duchovního pastýře a být schopen samostatné práce. Další úvahy a jednání už musely být za hranicí volnosti pohybu, jaká byla Montinimu ponechána jeho vzdálením od Říma. 

Na rozhodující sérii mezinárodních konferencí, které směli navštěvovat pouze insideři, tj. ti z prelátů a teologů, kteří pracovali na koncilu, se Montini účastnil spíše jako obyčejný biskup než pravá ruka papeže. V průběhu padesátých let se osamělý a usoužený Pius XII. postupně uzavíral do sebe. Nadále už nepořádal žádné konsistoře, přestože kolegium kardinálů pokleslo na nízký počet sedmapadesáti členů. Pokud jde o státní sekretariát, pak od smrti msgra Maglioneho před deseti lety už neměl žádného skutečného přednostu. Část práce sekretariátu převzal sám Pius a dovolil Tardinimu a Montinimu, aby vyřizovali zbývající agendu. Krátce poté, co byl Montini přeložen do Milána, Tardini onemocněl a v kancelářích úřadu se ukazoval jen velice zřídka. 

Byly zrušeny tzv. audience Intabella, pomocí nichž byl papež v určité dny a hodiny k dispozici kardinálům, biskupům, prefektům kuriálních kongregací a představeným řádů, takže byl v podstatě ostatním nepřístupný. Vatikánský pozorovatel Corrado Pallenberg to tehdy komentoval takto: Pro muže jako kardinál Tisserant nyní bylo obtížnější dosáhnout audience než pro diplomata Clare Booth Luceho nebo dokonce herce Gary Coopera. Zvláštním aspektem těchto let papežova života v ústraní byl zájem o omlazovací kúry, jak je praktikoval jeho dobrý přítel Paul Niehans, švýcarský protestantský duchovní, který se stal známým terapeutem osvěžování buněk. 

Niehansův systém byl založen na injekčním vstřikování živých buněk z embryí, avšak na rozdíl od novější mexické léčby Parkinsonova syndromu jeho metoda nepoužívala buněčný materiál nenarozených dětí, nýbrž zvířat. Niehans tvrdil, že je pomocí jediné injekce schopen zastavit postup degenerativních onemocnění. Pius XII. si nechal aplikovat tři takové injekce a byl by v tom pokračoval, nebýt zákazu jeho osobního lékaře. Přátelství papeže s pastorem Niehansem ovšem i tak přetrvávalo dále. Ve srovnání se dvěma svými nástupci byl Pius XII. velikán mezi papeži. Patřil k těm, kteří nikdy nedávají najevo svou duševní trýzeň, ač jsou doklady, že v jeho případě byla velmi krutá. 

Na závěr řady článků k upomínce na sté výročí narození andělského pastýře, člen vydavatelského grémia poloúředního hlasu Vatikánu, jezuitského časopisu Civiltà Cattolica, P. Virgilio Rotondi poznamenal, že v jistém období byl denně ve styku s Piem XII. kvůli jeho zájmu na Hnutí za lepší svět Tovaryšstva Ježíšova. Uvádí, že doslova oněměl, když jednoho dne uslyšel papeže: Modlete se za mne, Otče, modlete se, abych nepřišel do pekla! 

Rotondi, jinde se přiznávající ke svému přesvědčení o svatosti Pia XII., se snažil Pacelliho uklidnit náhledem, že všechno, co ve svém životě od nejútlejšího dětství udělal, bylo jistým způsobem naprogramováno předem. Nezůstala mu prakticky žádná možnost volby. Od dětských let, ba dokonce již v době, kdy byl jako dvouletý přiveden k úmrtnímu lóži Pia Nona a papež k němu a jeho otci prohlásil, že chlapec má být veden tak, aby byl jednou cenným přínosem pro Vatikán, začal Filippo Pacelli svého syna připravovat na papežské poslání. Vzhledem k domácí výuce nebyly chlapci dovoleny žádné normální kontakty se spolužáky. Poté, jako by celý Vatikán tušil tyto přípravy dědičného prince, byl předán do péče kardinálu Rampollovi, který mu vybral učební řád ústavu Capranica, čímž mladého Pacelliho znovu vzdálil od běžného studentského života. 

Po kněžském vysvěcení se jako osobní tajemník stal stálým Rampollovým doprovodem. Pokud nebyl právě na cestách, patřili k jeho nejužším společníkům ve Vatikánu lidé z Rampollova týmu Della Chiesa, Gasparri, Radini-Tedeschi a mladý Roncalli. Pod těmito vlivy pak byl základní vzor jeho myšlení a víry určen ještě dříve, než narazil na Giovanni Montiniho, politizujícího už tehdy na nejvyšší úrovni. Jenom zázrak nejvyššího řádu, podobný tomu, jaký potkal svatého Pavla na cestě do Damašku nebo císaře Konstantina na milvijském mostě, by jej dokázal odvrátit od objetí revoluce, ale nic menšího. 

V roce 1958, kdy ho stále ještě naplňovaly obavami důsledky vlastní politické volby z válečných let, mohl Eugenio Pacelli umírat s neporušenou nadějí na příchod nového typu Církve. Jeho dlouholetý spolureformátor Giovanni Battista Montini byl schopen dovést věc do zdárného konce.