XVII. Podvrátenie katolíckej Cirkvi - Muži v čele - Pavol VI.

Pokud jde o Montiniho, bylo nejspíš vrcholem jeho života, když jednoho chladného prosincového poledne r. 1965 vycházel v průvodu biskupů z baziliky svatého Petra s pevným vědomím, že revoluce je tedy konečně potvrzena i písemně, a na chrámových schodech se setkal s již třiaosmdesátiletým Jacquesem Maritainem, který tam na něj čekal, aby jej obejmul. Od té chvíle pak už zbývajících dvanáct let jeho života znamenalo cestu dolů. V očích veřejnosti neměl Montini ani oduševnělé charisma Pacelliho, ani světský šarm Roncalliho. 

Když se začala zdvihat bouře reakcí na koncil, přivodily mu projevy extrémních skupin veřejnosti obou stran takové duševní otřesy, že se jeho severoitalská agilnost postupně měnila v neklid a nervozitu. Právě když se přímo pod okny jeho vatikánského sídla modlila skupinka členů pravice za navrácení skutečné mše, protestovala zase skupina levičáků proti jeho encyklice Humanae Vitae. Tehdejší skotský komentátor Hamish Fraser viděl mezi oběmi záležitostmi určitou spojitost, již vyjádřil v domněnce, že skutečným důvodem vydání tohoto vlastně zbytečného dokumentu (katolíkům není třeba říkat, že umělá kontrola porodnosti je tabu) mohl být záměr naladit konzervativní katolíky provatikánsky dříve, než jim bude krátce nato vnucena nová mše. 

Jako by chtěl uniknout nesouhlasu a rozporným názorům, zahájil Pavel VI. takovou řadu cest, jako před ním ještě žádný římský papež. Jel do Jeruzaléma, do Manily, Sydney, Hongkongu i na kongres CELAM do Bogoty. V New Yorku před valným shromážděním OSN prohlásil, že je poslední velkou nadějí lidstva a vyzval naléhavě svět, aby se přihlásil k novému humanismu Církve. Také My více než kdo jiný ctíme člověka. Člověk, který dosáhl Měsíce, jej uchvátil ještě silněji: Čest lidské odvaze! Čest syntéze hospodářské a organizační působnosti člověka, krále Země a nyní už i knížete nebes! 

V takto povznesené náladě vstupoval Pavel VI. do Svatého roku 1975, spojeného s množstvím mimořádných slavností, které naplánoval dědic Augustina Bey, Jan kardinál Willebrands, jehož svého času poslal papež Jan do Moskvy, aby pozval pravoslavné pozorovatele k účasti na koncilu. Willebrands připomenul papeži Pavlovi, že jeho velký učitel a mistr Pius XII. předpovídal příchod nových a obšťastňujících (letificante) letnic pro Církev, a nyní k tomu došlo v podobě několika desítek tisíc znovuzrozených katolíků z celého světa, členů katolických Charismatických obcí obnovy. 

Pavel VI. se ponenáhlu znovu nalézal v podivné společnosti. Tak přicházeli do Vatikánu Rodman Williams z Melodyland School of Theology v kalifornském Anaheimu, Jihoafričan dr. David du Plessis, známý pod jménem Mr. letnice, představený Světového svatodušního kongresu, anglikánský letniční vůdce Michael Harper i Němec Arthur Bittlinger. Papež všechny přijal k soukromé audienci a ujistil je, že se zabývají duchovními prameny spásy, které celá rodina lidstva tak naléhavě potřebuje. Vykročme společně vpřed a poučeni pečlivě naslouchejme, co nám Duch dnes říká. Buďme tedy připraveni vstoupit s důvěrou a radostí do budoucnosti. 

Na svatodušní neděli začaly proudit tisíce katolíků do svatopetrského dómu, aby zde našli duchovní útočiště. Příchozí, většinou ze Spojených států, ale také z Irska, Kanady, Indie, Mexika a tuctu dalších zemí, zde zažili ráno, jehož průběh byl stejně bizarní a dokonce ještě divočejší, nežli extravagance Jana Pavla II. o deset let později v Assisi. Stáli zde charismatici, většinou středního věku, obráceni k velkým vinutým sloupům Berniniho hlavního oltáře, jednou rukou kroužili a ve druhé drželi nad hlavou japonská tranzistorová rádia, zatímco tisíce dalších se ve skupinách tísnily všude na mramorové podlaze a objímali se kolem ramen. Náhle zazněl z mikrofonu mocný mužský hlas. Dokonce i se zřetelným michiganským přízvukem bylo jeho poselství až ohromující: Vězte, že Já, váš Bůh, jsem přivedl do Říma Petra a Pavla, aby osvědčili moji slávu. Nyní jsem se Já, váš Bůh, rozhodl, přivést do Říma vás. Slyš, můj lide! Mluvím k tobě z červánků nového věku. Moje Církev bude jiná. Můj lid bude jiný. Připravte se! Otevřete své oči! Otevřete své oči! 

Sedm set katolických kněží, většinou čerstvě k tomuto kultu obrácených Američanů, koncelebrovalo na papežském oltáři mši se zářícím kardinálem Suenensem z Bruselu-Mechelnu. Kněží procházeli s hostiemi hlavní chrámovou lodí a udělovali je shromážděným do dlaně, a byly pak podávány z ruky do ruky dalším, přičemž některé spadly na podlahu. Vtom od malého bočního oltáře zazněl papežův hlas. Po desetiminutovém chvalozpěvu na charismatické hnutí zdvihl papež ruce do výšky a hlasitě zvolal: Ježíš je Pán! Aleluja! 

Pavlova euforie měla jen krátké trvání. Během několika málo měsíců propadl návalům sklíčenosti a jednou se udivených účastníků generální audience dokonce zeptal: Urazili jsme snad ty, kdož rebelují a odpadají? Chceme je ujistit, že to nebylo naším úmyslem a že chceme být prvními, kdo je prosí o prominutí. Tato slova, která vůbec nebyla v souladu s jeho stavem, pronesl papež přesně deset let po slavném okamžiku Maritainova objetí na závěr koncilu. Cesta od Maritainova integrálního humanismu dospěla k logickému cíli. Církev, která nic nevyžaduje, také nic nedostane, a Pavel VI. se zhroutil stejně jako nová laskavá církev, kterou navrhl on a Saul Alinsky. Formován obdobně jako Pacelli svými rodiči, výchovou, styky a především dlouhým vatikánským partnerstvím s Pacellim, Giovanni Montini zřetelně ukázal, že nebyl s to unést, k čemu všechno směřovalo. 

Stejnou měrou, jakou klesal na mysli, nabývaly na dramatičnosti jeho výroky. Odpad kněží nazýval svou trnovou korunou. Několikrát pomýšlel i na odstoupení, jak po papežově smrti sdělil jeho zpovědník Paolo Dezza SJ. Své projevy začal rámovat odkazy na zjev, který krásná nová Církve již dávno odstranila na ďábla. Trhlinou v chrámu Božím vnikl dovnitř zápach Satanova dýmu, prohlásil jednou, a rovněž: Pracuje zde nepřátelská mocnost, cizí agent, tajuplná bytost, ďábel. 

New York Times v jednom článku o neuvěřitelném projevu k hustému zástupu turistů v lateránském kostele svatého Jana psaly o šestasedmdesátiletém papeži, působícím sešlým dojmem, který třesoucím se hlasem a blízek slzám řekl: Kdo to k vám zde promlouvá? Ubohý muž, bezvýznamný zjev. Chvěji se, mé děti a moji bratři. Chvěji se, protože cítím, že by měly být vyřčeny věci, jež jsou nesrovnatelně větší než já.... Avšak já jsem nástupcem svatého Petra. Přijměte mne! Neopovrhujte mnou! Jsem náměstek Kristův. 

Jako by si připomněl dobu svého kaplanování pro FUCI, kdy povzbuzoval římské studenty v odporu proti Mussolinimu, odložil nakonec svou identitu papeže a veřejně udělal Rudým brigádám nabídku výměny osoby Gianbattisty Montiniho za jejich rukojmí Aldo Mora, bývalého vůdce FUCI a několikanásobného italského premiéra. Nabídka byla ignorována. Zavraždění Alda Mora a Montiniho smrt pak následovaly krátce za sebou. Psal se rok 1978.