XVIII. Podvrátenie katolíckej Cirkvi - Muži v čele - Ján Pavol I.

(Jako člen vatikánského tiskového sboru byla autorka z bezprostřední blízkosti svědkem odchodu Pavla VI., příchodu a odchodu Jana Pavla I., i příchodu Jana Pavla II. Právě tehdy vzniklo mnoho z následujících zápisků a poznámek.) Úmrtí dvou papežů během pouhých čtyřiadvaceti dní udělalo z druhé poloviny roku 1978 jeden z nejdramatičtějších úseků moderních církevních dějin.

Ačkoli měl Pavel VI. přes osmdesát let a již dlouho se mluvilo o tom, že je postižen řadou chorob, vyvolala jeho smrt stejně jako každá jiná otřes. Vaticanisti, na vatikánské záležitosti specializovaní novináři, spěchali ze své srpnové dovolené na plážích zpět do Říma. Přišli sem i kardinálové, králové, královny a hlavy států, aby se účastnili toho, co se nakonec ukázalo být mimořádně podivným pohřebním obřadem. 

Na koberci, rozprostřeném na kamenných deskách svatopetrského náměstí, stála rakev bez kříže, bez svící i bez květin, s výjimkou keříků zimostrázu, jehož větve se žalostně třepetaly v poryvech slabé brízy. Konkláve, vůbec první, z něhož byli vyloučeni kardinálové starší osmdesáti let, zvolilo při zostřené izolaci nového papeže překvapivě rychle. Arcibiskup Lefebvre to tehdy komentoval v interview pro jedny milánské noviny takto: Konkláve, které v tak krátkém čase dospěje k naprosté jednomyslnosti, muselo být rozhodnuto ještě dříve, než se vůbec přiložila pečeť na dveře. 

Benátský patriarcha Albino Luciani, umírněný a vzdělaný funkcionář měnící se Církve, se dokázal za jediný měsíc svého papežství ve Vatikánu postarat o vzrušení jen proto, že představoval novou a utěšenou tvář. Všude se zdál vládnout pocit ulehčení a naděje. Několik tradicionalistických hlasů tvrdilo, že zde není žádný papež, protože členové neúplné konkláve zvolili pod vedením svých nejprogresivnějších elementů jednoho ze svých řad a ještě k tomu toho, který svoji intronizaci odmítal. 

Jiný tradicionalista, abbé Georges de Nantes, jinak ve svých hodnoceních věcí obvykle realistický, se nebe ví proč radoval ze zvolení papeže jako nového Pia X. Byla to doba prapodivných povídaček a nespolehlivých zpráv. Albino Luciani byl chráněncem Angela Roncalliho. Oba se dostali do vzájemného styku r. 1953, když Roncalli opustil UNESCO v Paříži, aby převzal patriarchát v Benátkách. Práce mladšího z nich, organizovat kongresy a konference pro biskupa z Belluna, jej často přiváděla do nedalekých Benátek. Že v něm nakonec pozdější papež Jan spatřoval slibný talent pro měnící se Církev, vyplývá ze skutečnosti, že jeho prvním počinem bylo vlastnoruční vysvěcení dona Lucianiho na biskupa ve svatopetrském dómu. 

Krátce poté, co vyhlásil svolání koncilu, zřídil obě přípravné skupiny: Oficiální skupinu, jejíž dvouletá práce měla záhy skončit v odpadkovém koši, a tajnou skupinu expertů, mezi nimiž byl i msgre Luciani. Jak přišel nový biskup ke svému postavení perita, to se dozvídáme z interview, které poskytl italský spisovatel Alfonso Stepellone římskému listu Il Messaggero v době Lucianiho smrti. 

Uvedl, jak mu patriarcha jednoho dne během koncilu sdělil, že prodělal jak sám řekl vážnou duševní krizi, kterou naštěstí překonal. Vyprávěl mi, jak ještě před poměrně krátkým časem akceptoval a podporoval Svatým officiem uchovávanou tradiční koncepci, podle níž je pravda pouze v Církvi. Potom ale, svěřil se příteli, dospěl k přesvědčení, že se mýlil, načež nikoli bez jisté váhavosti a trýzně souhlasil se svou aktivní účastí na formulaci dokumentu o náboženské svobodě, jednoho ze stěžejních textů II. vatikánského koncilu. Jedná se o dekret, kterým je náboženská víra zůstavena na libovůli, nebo jak se zde říká, na svědomí jednotlivce, tedy dokument, který se konzervativní koncilní Otcové zdráhali podepsat.

Formulace dekretu byla vypracována pod vedením Augustina (nyní kardinála) Bey, a po přijetí koncilem byla uspořádána doslova záplava nejrůznějších pódiových podniků v nejrůznějších částech světa. Řada nejdůležitějších z nich byla během desetiletí uspořádána v Benátkách. Reverend Philip Potter ze Západní Indie, v době Lucianiho zvolení generální tajemník Světové rady církví, si dobře vzpomíná na dlouholeté styky. Ale jistě, řekl tisku, že nového papeže znám. Od roku 1965 jsme měli společný pracovní výbor (pro ekumenismus). Kardinál Willebrandts a já jsme byli osobními hosty v Benátkách, když tam byl patriarchou, a jasně si připomínám jeho proslov roku 1974 ohledně vlastního přesvědčení o ceně ekumenismu, určený celé pracovní skupině. Ve svém postoji byl jistě velice otevřený. 

Pak je zde skutečnost jeho odmítání intronizace. Zřetelně dokazuje evoluci, k níž v katolické Církvi došlo, a právě ona odkryla osobnost nového papeže. Nenadálá smrt Albina Lucianiho zůstává zahalena v temnotách. První z obou mladých papežových tajemníků, Ir P. John Magee, který měl objevit papežovu mrtvolu, odmítl podat novinářům jakoukoli informaci, zatímco druhý, Ital Diego Lorenzi, je přivítal otázkou: Také jste přišli vypátrat, jak byl otráven? 

Pak tedy přišel druhý pohřeb bez kříže, svící a květin, tentokrát však za prudkého lijáku, druhé konkláve a druhý Jan Pavel. I když připustíme, že množství podkladů o životě, díle a smrti papeže Lucianiho bylo k dispozici jen v italštině a francouzštině a že novináři, kteří se k papežově pohřbu a volbě dostavili ze zahraničí, většinou v těchto jazycích nebyli zběhlí, je přesto zarážející, jak byli tak říkajíc vedle. Nositelka Pulitzerovy ceny, dlouholetá dopisovatelka Washington Star, Mary McCroryová, dokázala do své krátké zprávy vpravit hned sedm křiklavých omylů. Zde jsou: 

(1) Jednou z Lucianiho předností byl jeho deficit zájmu o vztahy v kurii. Chyba. On sám byl po dlouhá léta členem jednoho z nejdůležitějších grémií, Svaté kongregace pro svátosti a bohoslužbu. (2) Byl v Římě málokdy viděn. Rovněž chyba. Po celé trvání koncilu pracoval v Římě jako peritus a během tří let ve funkci viceprezidenta Italské biskupské konference přicházel soustavně do Říma. (3) V době svých studií na Gregu... Chyba. Luciani nikdy Gregorianu nenavštěvoval, protože dostal povolení absolvovat v Bellunu, kde asistoval biskupovi. (4) Následoval po papeži Janovi jako další patriarcha benátský. A znovu chybné. Roncalli opustil Benátky roku 1958 vzhledem ke svému zvolení papežem, Luciani se stal patriarchou až roku 1971. (5) Říká se o něm, že až do vydání encykliky Humanae Vitae nebyl přístupný užívání antikoncepčních pilulek. Chyba. Ve skutečnosti se choval právě opačně. Když byl dokument zveřejněn, podrobil se, a později pouze poslal prosbu papeži Pavlovi, aby znovu přihlédl k otázce dovolení užívat antikoncepci. (6) Jak se zdá, Luciani nikdy nebyl mimo Itálii. Neodpovídá skutečnosti. Jako biskup procestoval pěkný kus Evropy, protože byl jedním z mála Italů, pozvaných k účasti s avantgardními biskupy a teology Německa, když pracovali na přípravě koncilu. Kromě toho byl několikrát v Brazílii a jednou v Jižní Africe. (7) Nakonec mluví článek o naprostém upadnutí papeže do chudoby. Tento motiv ubohé chudoby (nečestně zchudlý, jak to nazval rabín Tanenbaum) má svůj původ v několika slovech prvních biografických výpovědí ve Vatikánu, a pak už přecházel z pera do pera. 

Papežův bratr Eduardo nakonec v důsledku toho ztratil trpělivost. Nestáli jsme si o nic hůře než kdokoli jiný, řekl novinám Il Tempo. Tehdy ve dvacátých letech to nikdo neměl lehké v severních oblastech Benátek, které bývaly rakouské a v poměrech slabého italského hospodářství poválečné doby jsme se nevyznali. Mussolini provedl jistá částečná opatření, když nechal vysoušet pontinské bažiny jižně od Říma a vyzval Benátčany, aby se tam usazovali. Dodnes je od tamějších starších lidí slyšet benátský přízvuk. Pokud jde o bytové poměry rodiny Luciani v papežově rodišti, jedna dochovaná fotografie nám ukazuje solidní třípatrový dům. 

Papežův bratr Eduardo byl mimochodem po léta prezidentem tamější obchodní komory. Zatímco informace zahraničních dopisovatelů o životě Jana Pavla I. hýřily fantaziemi, při získávání zpráv o jeho smrti jim, jak se zdá, chyběla i obyčejná zvědavost. Je jistě pozoruhodné, jak ze zhruba osmi set novinářů, bloudících ve vatikánských sálech, se jich velice málo zajímalo o skutečnost náhlé papežovy smrti. Mezi Italy na ulici, trhovkyněmi, taxikáři a pod. se o věci mluvilo mnohem více. Byla zde také veřejnou pozornost budící žádost jedné pseudotradicionalistické skupiny o provedení pitvy, která zůstala bez odpovědi, avšak zahraničním novinářům zjevně stačilo, co řekl Vatikán. Problém spočíval v tom, že se Vatikán nevyjádřil definitivně. 

Když zemřel papež Pavel, byl předán tisku bulletin, obsahující prosté ohlášení události. K smrti došlo v konkrétním okamžiku daného dne, a pak bylo jednou větou podáno vysvětlení její příčiny v běžných obecných výrazech. Příští den byl vydán další krátký bulletin, který příčinu smrti konkretizoval exaktními lékařskými pojmy. Několik hodin po objevení mrtvoly Jana Pavla I. vydalo vatikánské tiskové středisko bulletin prvního typu, ale druhý, přinášející přesnou lékařskou zprávu, nebyl nikdy zveřejněn. Na dotaz autorky po možnosti získání (lékařské zprávy) jí vatikánský tiskový vedoucí P. Romero Panciroli odpověděl, že vydání dalšího bulletinu není nutné, protože informace již byla zveřejněna. 

Italský zákon sice v případech takovýchto úmrtí pitvu vyžaduje, ale Vatikánský stát je jinou a suverénní zemí již od roku 1929, kdy kardinál Gasparri a ministerský předseda Mussolini podepsali lateránskou dohodu. Albino Luciani v okamžiku smrti dosáhl teprve sedmého desetiletí svého života. Jako Ital měl početné přátele a příbuzné, jež bylo možno požádat o rozhovor. Místní reportéři čas neztráceli. Vyhledali jeho sestru, která trvala na tom, že při nedávné rutinní lékařské prohlídce potvrdili lékaři u jejího bratra zcela normální činnost srdce. Dále uvedla, že nejen on sám nikdy netrpěl srdeční slabostí, nýbrž také nikdo z rodiny. Kněz, který byl Lucianiho tajemníkem v letech jeho benátského patriarchátu, prohlásil, že až do papežské volby oba pravidelně jezdili do hor, kde trávili dlouhé hodiny usilovnými pochody. Kardinál Colombo z Milána vyjádřil ohromení ze smrti svého přítele a potvrdil, že pouhých pět hodin před nalezením mrtvoly mu papež telefonoval a zdál se být v nejlepší kondici a náladě. Řekl mi, že první týdny zmatků již zjevně minuly a konečně má pocit, že se začíná opravdu chápat vlády věcí. 

Objevovaly se i protimluvné zprávy o tom, kdo našel mrtvé tělo papeže. Byl nálezcem P. Magee, nebo řeholnice, která vedla domácnost? Vyšly také rozporné informace o tom, co papež těsně před svou smrtí četl. Aby bylo jasno, není zde řeč o nějakých kolujících pověstech, nýbrž o následných protichůdných vatikánských tiskových zprávách. Avšak vůbec nejvýmluvnější skutečností bylo trapně viditelné opuchnutí mrtvoly, vystavené na hlavním oltáři baziliky svatého Petra, které si vynutilo mnohem dřívější uzavření rakve s pozůstatky, než bylo původně plánováno. 

Kardiologové, kteří tehdy byli římským tiskem zpovídáni, souhlasně prohlásili, že takový fenomén se v případech úmrtí na normální selhání srdce nevyskytuje. Jestliže všechna fakta ukazují na falešnou hru, jak potom k papežově smrti opravdu došlo? A jak tato událost zapadá do teorií naší knihy? 

Poté, co Albino Luciani překonal duševní krizi, stal se z něj nadšený účastník vatikánské revoluce. Jeho rezidence v Benátkách i ostatní církevní budovy města se proměnily v ústředí protestantsko-katolických dialogů, židovských konferencí, dále jezuitských spekulací o rozdílnosti duchů, ale především snah Vatikánu a kardinála Willebrandtse o sloučení katolických charismatiků s protestantskou Assembly of God. Při mnoha těchto podnicích mimochodem předsedala energická Rosemary Goldieová, která byla před koncilem vůdčí silou v San Calistu a později se dopracovala i postavení v kurii. Ale proč by vlastně měl zmizet z obrazu i mysli papež, tak věrně oddaný hlavním cílům a podnikům současného Vatikánu? 

Objevit důvody toho je dodnes oblíbenou kratochvílí levice i pravice. Na této hře se podílel dokonce i Vatikán svou podporou verze novináře Johna Cornwella, podle níž byl Luciani vlastně již v době svého zvolení smrtelně nemocný tedy výmysl, který odporuje všem tehdy dostupným svědectvím. Cornwell zdánlivě zachází tak daleko, že kouše ruku, která ho krmí, když obviňuje Vatikán, že nechal ubohého muže zemřít z nedbalosti. Za předpokladu existence toho, co profesor Jean Meyer jednou nazval vatikánským komplexem sebepronásledování, by takové obvinění muselo být čímsi potěšujícím. 

Roku 1978 kolovaly i další ztřeštěné teorie: Nový Svatý Otec hodlal znovu zavést starou mši, přičemž každý Benátčan věděl, že zamezil sloužení tridentské mše Lefebvrovým kněžím v kostele San Simeone Piccolo. Svatý Otec prý zamýšlel skoncovat s ilegálními machinacemi Vatikánské banky. Tento o něco pozdější výplod fantazie novináře Davida Yallopa udělal z jeho knihy Jménem Božím mezinárodní bestseller. Že by se tento tichý a podřízený kněz, o němž není naprosto známo, že se kdy zajímal o národohospodářství, hned v prvních nejistých týdnech svého pontifikátu rozhodl zahájit boj proti celému vatikánskému finančnímu establishmentu, je stejně tak absurdní, jako je Cornwellova teorie falešná. 

Náhlá smrt papeže Lucianiho zjevně následkem otrávení zůstane nejspíš tajemstvím. Někteří vaticanisti spekulovali, že mezi papežskými voliteli r. 1978 byli jistí insideři kolem Königovy frakce zklamáni slabou volbou, kterou prosadila frakce Benelliho, a rozhodli se situaci za každou cenu zkorigovat. Téměř jako pohřební projev k žalostné postavě Jana Pavla I. zní pozoruhodná věta na konci jednoho z krátkých článků, které tak rád psal pro Il Gazzetino di Venezia. 

Dá se chápat jako poklona jak svým mentorům Roncallimu a Willebrandsovi, tak i jako apologie života, který si svobodně zvolil, byť i ne bez jisté trýzně a rozpaků: Je lepší být spoluzasvěcencem velké ideje, než původcem něčeho průměrného. Kdo se postaví na ramena jiného, vidí dál než ostatní, byť i je sám třeba malý.