XIX. Podvrátenie katolíckej Cirkvi - Muži v čele - Ján Pavol II.

Jan Pavel Druhý 

Papež Jan Pavel vstoupil na scénu se srdce oblažujícím zvoláním: Laudetur Jesus Christus! To zde ovšem nebyl žádný statista, nýbrž sám hlavní interpret. Netrvalo dlouho, než se dosud nevídané rozpoložení a nadšení zahraničního papeže rozšířilo masami přihlížejících do celého Říma, a v následujících měsících i do nespočetných shromáždění v parcích a na veřejných prostranstvích Polska, Irska, Spojených států, Mexika i Brazílie. Kouzlu jeho osobnosti propadli dokonce i tradici věrní katolíci. 

Po dlouhé rezignaci viděli v jeho slovech a činech pouze to pozitivní a před vším ostatním zavírali oči. Stejně tak jako v případě Albina Lucianiho, jehož výrobci image předělali z úslužného ekumenika a duchovního syna liberálního papeže Jana ve smělého bojovníka za finanční reformu a liturgickou tradici, začal proces přepisování životopisu Karola Wojtyly ještě dříve, než v noci svého zvolení opustil balkón chrámu svatého Petra. 

Když bylo oznámeno jeho jméno, nastal divoký úprk reportérů z náměstí do přilehlého tiskového střediska, aby tuto informaci podali telefonicky nebo telegraficky svým redakcím, zatímco ostatní, kteří z nějakých důvodů naspěch neměli, se shlukli před obrazovkou interního vatikánského přenosu, umístěné v hale pro novináře. Krátce předtím, než nový papež ukončil svůj první pozdravný projev z výše nad hlavním portálem svatopetrské basiliky, hbité tiskové středisko P. Panciroliho už dohotovilo a rozmnožilo papežovu biografii v italštině a jen o několik minut později i ve čtyřech dalších jazycích, mezi nimi i v polštině. 

Ve stejnou dobu se jeden televizní kameraman zmocnil novináře středního věku, právě když vycházel z dlouhé řady telefonních kabin. Byl jím Jerzy Turowitz, redaktor katolické tiskové skupiny Znak, která měla styky s polskou vládou. Právě když jsme v bulletinu četli, že otec Karola Wojtyly byl dělník, vykládal Turowitz na obrazovce: Ne, žádný dělník, nýbrž důstojník armády. Nijak vysoký, ale důstojník. Jak dlouho nového papeže znám? Už hodně, hodně let, ještě dávno před koncilem. 

Přibližně sto dopisovatelů vyslechlo Turowitzova slova z obrazovky spolu se mnou, avšak rozhodující většina ostatních kabelovala biografický omyl bulletinu do celého světa. Co však má za význam vědět, jakým způsobem zajišťoval otec budoucího papeže své rodině chléb? Pro Církev jistě vůbec žádný. Úřad papeže je cosi, do něhož je člověk zvolen; není ničím dědičným. Kardinál Ottaviani, prelát, který byl dvakrát papabile a během svého dlouhého života se stal symbolem právoplatného konzervativismu, byl synem řezníka z chudé římské čtvrti Trastevere. 

Že však byla v případě současného papeže připuštěna nikdy neopravená životopisná chyba, je ovšem i příznakem pokusu o výrobu politického image. Lze jistě připustit, že získávání biografického materiálu z komunistické země nikdy nebylo jednoduché, avšak sestaví-li se nepředpojatě jednotlivé části, které jsou z podkladů k dispozici, je možné poctivě podat hlavní rysy charakteru muže, jenž byl ze sobě rovných vybrán, aby pokračoval v přestavbě katolické Církve. 

Podle Turowitzových údajů nebyl Wojtylův otec dělník a už vůbec ne rolník, nýbrž voják. Ale i to málo, co o Josefu Wojtylovi víme, vrhá dostatečné světlo na budoucí usměrňování jeho syna. Pokud by zde nebylo individuálního úsilí a smyslu pro osobní disciplínu u otce, je nejisté, zda by Karol došel třeba jen z poloviny tak daleko jako on. Začátkem r. 1979 odhalil jeden podnikavý středoevropský reportér registraci poručíka Wojtyly ve vojenském archívu císařské Vídně. Provincie Polska, Halič, z níž Wojtylova rodina pocházela, byla v letech 1772-1918 součástí habsburské říše. Dokumenty ukazují, že otec budoucího Jana Pavla se narodil v haličské vesnici Lipsik jako syn krejčího. Z okolnosti, že do armády vstoupil jako obyčejný pěšák, musíme usuzovat, že měl jen nepatrné školní vzdělání. Stal-li se vojákem ve svých jedenadvaceti letech, svědčí to o tom, že mládí prožil v učení u svého otce, a rovněž o předpokladu, že se pro vojenskou kariéru rozhodl jako pro únik z vyhlídky na doživotní šití černých nedělních obleků pro sedláky z okolí Lipsiku. 

Josefu Wojtylovi se v armádě dařilo, a tak brzy povýšil na poddůstojníka. Jak uvádí citovaný dokument, mluvil plynně polsky i německy a byl také hbitý stenotypista. Podle popisu byl pět a půl stopy vysoký, s kaštanově hnědými vlasy a světlým knírem. Dochovaná fotografie ukazuje, že měl úzký obličej přísných rysů, na rozdíl od svého druhého syna Karola, který se mu narodil už jako jedenačtyřicetiletému. Naproti tomu snímek jeho ženy Emilie Kacz-Orowsikové nám už ukazuje široký, otevřený obličej budoucího papeže i jeho silnou tělesnou konstrukci. 

Koncem roku 1914 vyměnil Wojtyla psací stroj za bitevní pole. Tou dobou byla rakouská válečná moc zaměstnána zadržováním mohutného ruského postupu do té doby, než dorazí Němci pod von Mackensonovým vedením, aby jí pomohli k chystanému průlomu na východ. Roku 1916 dostal Wojtyla osobně z rukou císaře Františka Josefa vojenský kříž první třídy. Tři roky poté propůjčila nově zřízená Polská republika Wojtylovi hodnost poručíka a na jaře příštího roku, když přišel na svět Karol, obývala rodina část pěkného domu v malém městě Wadowice. Poručík Wojtyla, jenž opustil krejčovskou dílnu při jedné z těch vzácných příležitostí, které mladému muži bez peněz a vzdělání otvíraly dveře do poměrně uzavřené společnosti císařské říše, musel při tom jistě myslet také na budoucí výhody pro své děti, které by jinak postrádaly. 

Jeho první syn Edvard, který se narodil o deset let dříve než Karol, získal doktorát medicíny na krakovské univerzitě, kde zemřel jako teprve čtyřiadvacetiletý. Zjevně na následky experimentu s mikroby spálové horečky. Třicátá léta prožil gymnazista Karol sám se svým otcem, protože mu matka, starší bratr i mladší sestra postupně zemřeli. Nedávno otištěné interview v římských novinách Il Tempo nás vrací do oněch dnů. Inženýr Jerszy Kluger, žijící po dlouhá léta v Římě, byl kamarád Karola Wojtyly od ranného dětství až po gymnázium, i stálým návštěvníkem rodinného obydlí v Kalninské ulici. 

Kluger podává mnohoznačný popis otce svého přítele: Byl to muž velké vážnosti a rozsáhlé kultury. Záhy se poděkoval z armádní služby, aby se mohl věnovat vědě. Opravdu také psal dějiny katolické Církve v Polsku. Ovšem zda je kdy zveřejnil nebo ne, to nevím. Vzpomínám si, že z něj vyzařoval klid, jakási rozjasněná mírnost... 

Ohledně města Wadowic sám Kluger říká, že mělo kolem deseti tisíc obyvatel, z nichž byly dva tisíce Židů. Jeho otec byl hlavou židovské obce, jinak v politice činný liberál. V období Polské republiky mezi válkami pro nás nebyl život lehký. Každý byl připraven provokovat Židy a zraňovat naše city, ale Wojtylovi nebyli jako ti ostatní. Kluger zapůjčil římskému reportérovi své abiturientské foto, pořízené v červnu 1938. Karol, stojící v popředí, byl podle něj vždy první ve třídě. Ne snad proto, že by se víc učil, spočívalo to v tom, že byl génius. 

Gymnázium nebylo katolické. V řadách učitelů nebyli žádní kněží, avšak rozhodnutí Josefa Wojtyly poslat svého syna do světské školy nebylo zjevně vedeno tak dalekosáhlou úvahou jako v případě otce Pia XII. V blízkosti Wadowic ostatně žádná katolická škola nebyla. Habsburskou říši katolicismus tak prostupoval, že speciální náboženské školy nebyly příliš nutné, stejně jako tomu bylo i po dosažení nezávislosti Polska. Že wadowické gymnázium vychovávalo mladíky z rodin vyšších vrstev, vyplývá z další Klugerovy fotografie, zachycující třídní setkání o deset let později. Vidíme zde už kněze Wojtylu, jak stojí ve skupince zámožně vyhlížejících mladých mužů a jejich velmi elegantně oděných žen. Tolik tedy k mýtu, který začal dělnickým synem ve vatikánském tiskovém bulletinu, pokračoval zchudlým dělníkem rolnického původu, a končí třeba citátem holdu massachusettského guvernéra Kinga na závěr návštěvy papeže, který přišel z uhelných dolů svého milovaného Polska. 

Líčení Wojtylových univerzitních let jsou vzhledem k obsaženým rozporům stejně podivná, jako bylo zobrazení prvního období, a jsou rovněž tak přeplněna záměrnými smyšlenkami. Po jarním abituriu se otec se synem vydali do starého, krásného univerzitního města Krakova, vzdáleného asi třicet mil. Na podzim začal Karol navštěvovat fakultu literatury a specializoval se na jazyky a písemnictví. Následující rok 1939 musel být asi nejhorším v jeho životě. Zemřel mu otec a zrovna v jeho zemi začala II. světová válka. Po třítýdenním tažení a porážce Polska se stal Krakov hlavním stanem německé vojenské správy a Karol, který byl právě ve věku branné povinnosti, měl narukovat do pracovní brigády a být nasazen v Německu. Aby nemusel opustit Krakov a studium, podařilo se Karolovi a jeho kolegovi Juliovi Kydrynskému, s nímž po otcově smrti sdílel pokoj, najít si částečný pracovní úvazek v místním vápencovém lomu. 

Podle Kydrynského, který je dnes známým polským spisovatelem, skaláci byli k oběma městsky vychovaným studentům laskaví a nechávali je postupně si zvykat na těžkou práci v lomech. Jak dále řekl, Karolovi se po několika dnech podařilo dostat na místo, odkud byla práce jistým primitivním způsobem dálkově řízena. 

Budeme-li věřit zbožným chvalozpěvům vatikánského bulletinu, pak se Karol už tehdy aktivně věnoval náboženskému a kulturnímu formování ostatních dělníků. Ale jemu tehdy nejbližší přítel a spolubydlící jednou australskému novináři Jamesi Oramovi řekl: Karol byl praktikující katolík. Myslím tím, že chodil každé ráno do kostela, avšak jeho smýšlení bych nazval liberálním. Jeho hlavní zájem tehdy jistě nepatřil náboženství. 

Někteří Wojtylovi přátelé z válečných let potvrzují skutečnost, že jeho jedinou vášní bylo divadlo. Při přednáškách poezie na univerzitě se setkal s Juliem, a z podnětu takových setkání pak spolu s několika dalšími studenty a jedním nebo dvěma herci bez angažmá založil malou poloprofesionální skupinu, která vystupovala v salonech soukromých domů, přičemž mladý Wojtyla obvykle hrával hlavní roli. Na repertoáru měli sedm her, ale na rozdíl od mnoha pozdějších povídaček nebyly vybrány ty, které podporovaly víru, oslavovaly Polsko nebo dokonce ironizovaly a napadaly Německo, nýbrž výhradně a pouze dobrá, solidní soudobá dramata. 

Typické byly např. Křepelky jednoho tehdy úspěšného polského dramatika, v nichž hrál Wojtyla drsného, neotesaného sedláka, jehož žena opětuje lásku jemného a citlivého muže. Později pak s několika herci svou skupinu, která se nazývala Dramatické studio 39, přeměnil ve společnost, deklamující epické básně polské literatury klasického období i devatenáctého století. Vystupovali na scéně bez dekorací, což bylo v Německu za Výmarské republiky před Hitlerem považováno za avantgardní. Wojtyla ještě i po letech jako biskup při svém neutuchajícím zájmu o divadlo teoretizoval o jeho přednostech a o jeho redukci na mluvené slovo, vyžadující si součinnost obrazotvornosti diváků. 

A snad právě tato náklonnost k výmarské redukci divadla je nám vysvětlením záliby Jana Pavla pro rudimentární rituály pokoncilní Církve. Ze všech vymyšlených historek o Wojtylově univerzitních letech zachází asi nejdále do absurdity líčení jeho účasti na odbojové politické činnosti, vezmeme-li v úvahu, že vedl tehdy život, vyžadující si veřejnou osobní přítomnost od časného rána do pozdní noci. Den začínal učením, potom odcházel pracovat do lomu či později do místní chemické továrny, a pak následovaly divadelní zkoušky nebo večerní představení. Z okolnosti, že Wojtyla jako biskup a kardinál vlastně dospěl k interpretaci katolického učení v zsinalém světle německých existencialistů, musíme vyvozovat závěr, že místo sabotování okupačních jednotek se od nich dokonce všemožně učil. 

Připusťme však také, že pro důstojnického syna musela být porážka vlastní země trpká, a že jeho neobyčejná činorodost a touha po vědění ho poháněly k využívání všech možných kontaktů, které daná situace nabízela. V časech cizí vojenské okupace běžně dochází, zvláště mezi mladými lidmi, k mnohem větší vzájemné výměně idejí a postojů, než by se soudilo. Je např. skutečností, že v jednotkách SS, umístěných během války ve Francii, netvořili osmdesát procent Němci, ale mladí Francouzi. Stejně tak je pravda, že v rámci kulturní výměny té doby se na sympóziích, přednáškách a podobně na mladé Francouze se zálibou k intelektuálství přenášelo i nadšení okupantů pro nejasné koncepce svého mentora Martina Heideggera, které pak prostřednictvím Jeana Paula Sartra a Alberta Camuse ovládly nejen francouzskou poválečnou literaturu, nýbrž vedly také k perverzi katolické pravověrnosti ve vlivných dílech skupiny teologů, vedené Karlem Rahnerem SJ, žákem Martina Heideggera. 

Vysoké školy byly středisky politické agitace i v mírových dobách. Je pak jen přirozené, že na krakovské univerzitě v době války v tom směru také nenastal klid. Následkem toho byla i s dalšími polskými univerzitami a semináři uzavřena až do konce války. Studium pokračovalo soukromě, ale v žádné případě nijak skrývaně. Není jasné, kdy přesně se Wojtyla rozhodl stát se knězem. V článcích a knihách je neustále zmiňována malá skupina studentů, která se pravidelně setkávala u jistého Jana Tyranowského. Stejně tak jako Karolův dědeček, byl i on povoláním krejčí. Malachi Martin o něm říká: Tento nevzdělaný krejčí byl jediným větším faktorem vlivu ve Wojtylově životě. Jiní tvrdí, že schůzky většinou pozůstávaly ze studia Písma, ale M. Malinski v knize Můj přítel Karol Wojtyla trvá na tom, že jejich náplň nebyla religiózní, přinejmenším ne v katolickém smyslu. 

Přednost se spíše dávala jistému druhu teosofické filosofie poznej sám sebe, zřejmě podle myšlenkových pochodů Rudolfa Steinera, tedy myslitele, který tak fascinoval mladého Angela Roncalliho. Každopádně to bylo nejspíš někdy v roce 1943, kdy se Karol svěřil do ochrany krakovského metropolity arcibiskupa knížete Sapiehy, který ho přidělil jednomu tomistickému teologickému specialistovi za účelem soukromého studia, jež mělo být prokládáno periodickými zkouškami. Co se týče historek o podzemním semináři, je třeba na ně pohlížet jako na romantický výmysl. Arcibiskup Sapieha, vyburcován zprávami o ruském průlomu na východě a chystaném ústupu německých okupačních sil, vyzval 7. srpna 1944 rozptýlené kandidáty kněžství své diecéze, aby postup sovětských vojsk přečkali v relativním bezpečí arcibiskupského paláce, který za tím účelem přeměnil v dočasný internát. 

Nebylo to tedy pronásledování nacisty, nýbrž naopak jejich hrozící odchod, co znamenalo konec improvizovaného semináře v Krakově. Když pak Němci skutečně ustoupili a vydali celé Polsko na milost a nemilost sovětské armádě, byly v pohybu obrovské masy lidí. Do paláce-semináře se sice nikdo nepokusil vniknout, ale šest měsíců po ukončení první fáze nové okupace se stal Krakov dějištěm rozsáhlých nepokojů. Před válkou tvořili Židé 25 procent zdejšího obyvatelstva města. Nijak zvlášť vysoké číslo na Polsko, kde podle Židovské encyklopedie dosahoval jejich podíl na obyvatelstvu ve Varšavě 30 a v Lublinu 44 procent. Krakovští Židé, kteří na počátku německé invaze uprchli do ruské zóny, se nyní roku 1945 vraceli zpět, mnozí z nich jako sovětští komisaři a milicionáři. Nálada mezi Poláky byla roztrpčená, a 11. srpna se vybila ve velkém pogromu, při němž bylo davem usmrceno 353 krakovských Židů. 

V noci svého zvolení papežem vylíčil Jan Pavel II. sám sebe coby muže, přicházejícího z daleka. Ve skutečnosti je třeba už dávno pohlížet na Řím jako na jeho druhou domovinu, neboť od r. 1946 do tohoto města opakovaně a stále častěji zajížděl k různě dlouhému pobytu. Metropolita Sapieha se ve styku s Rusy ukázal být stejně obratný, jako předtím s Němci. V oněch hrozných měsících, poraženými nazývaných rokem nula, kdy následkem pogromu byl Krakov prakticky v policejní svěrací kazajce a vycestování ze země bylo dovoleno jenom Židům, obdržel právě na kněžství vysvěcený Wojtyla nějakým způsobem souhlas k cestě na Západ. 

Po dramaticky slátaných železnicích nakonec dorazil do Věčného města ještě včas k zahájení nového studijního roku. Ačkoliv byl Řím politicky otřesen až do samých základů, město přestálo válku prakticky nepoškozeno s výjimkou několika ulic kolem nádraží Tiburtina, které Američané bombardovali. Mladý kněz z Polska měl po dva roky studovat na Angelicum, dominikánské univerzitě, věnované svému velkému Tomáši Akvinskému a postavené na strmém pahorku, vyčnívajícím nad Trajánovým fórem. Odtud Wojtylu dělila pouhá půlhodinka chůze živými ulicemi přes tiberský most na Piazza di San Pietro, kde mohl naslouchat slovům Pia XII. 

Aby měl mladý kněz možnost číst v originále dílo Svatého Jana z Kříže, které bylo předmětem jeho doktorské práce, začal studovat španělštinu a tvrdí se, že byl tehdy také rozhodnut bydlet v Belgické koleji, aby se tam zlepšil ve francouzštině. I když to jistě mohlo být také důvodem, přesto se nesmí zapomínat, že právě Belgie se svou lovaňskou univerzitou a Lumen Vitae byla již od časů kardinála Merciera vůdčím střediskem radikálního teologického odboje. Atmosféra Belgické koleje se svými početnými návštěvníky z vlasti jistě musela na mladého Wojtylu působit silným vlivem. V létě pak odcestoval autostopem do Belgie na setkání Mezinárodní křesťanské dělnické mládeže (JCC). V Paříži často navštěvoval Mission de France, ústředí hnutí dělnických kněží. 

M. Malinski v rámci svého líčení onoho léta popisuje Mission jako středisko pro mladé kněze, kteří ve službě lidem podle Kristova svědectví usilovali o navrácení liturgie ke svému prapůvodu a věnovali se vytváření nových struktur kolektivních modliteb. Roku 1947 vystupoval Wojtyla jako polský delegát na kongresu Mezinárodní křesťanské dělnické mládeže v Ženevě. Roku 1948 bylo v Polsku zatčeno na sedm set kněží a ještě větší počet řeholníků. Přesto byla Wojtylovi, který se toho roku vrátil do vlasti, přidělena fara ve vesnici Niegonic. Následujícího roku byl přeložen do Krakova, kde vykonával farní pastýřskou činnost a současně zastával i vládou povolené místo kaplana na své někdejší univerzitě. 

Z vlastního popudu pořádal každé léto víkendové pěší túry se svými studenty. Někdy tou dobou také vydavateli časopisu Tygodnik Powszechny Jerzy Turowitzovi, který ho později zpovídal pro vatikánskou televizi v noci po zvolení papežem, nabídl k otištění pod pseudonymem své první básně. Časopis byl brzy nato zahrnut do provládního hnutí Pax pod vedením Boleslawa Piaseckého a Turowitz pak spolu s Jerszy Zablockim spolupracoval s katolickou tiskovou sítí Znak, propojenou s hnutím Pax. Zablocki sám později od komunistického šéfa Gierka dostal místo ve vládním kabinetu. Skutečnost, že Wojtyla jak Znak, tak i jeho redaktora Turowitze i nadále podporoval, dosvědčuje dr. George Hunston Williams z Harvardské univerzity. Když podle jeho líčení dokonce i Pavel VI. považoval články Znaku ohledně Církve na Ukrajině za příliš daleko zacházející, Wojtyla papežovi prohlásil, že podlamování tamější Církve ve prospěch sovětské pravoslavné církve je hlavním bodem Casaroliho východní politiky, a tedy něčím, co by měl Svatý Otec podporovat. 

I když se zdá, že Angelicum Wojtylovu doktorskou práci o svatém Janovi z Kříže akceptovalo, nenacházíme žádnou zmínku o předcházejícím akademickém stupni. Aby mohl vyučovat v Polsku, musel strávit další dva roky vypracováním druhé akademické práce. Vzdal se tedy fary, začal znovu studium filosofie a napsal práci o díle fenomenologa Maxe Schelera. Roku 1953 se stal docentem teologie morálky na univerzitě v Lublinu a v následujícím roce k tomu přibyly další podobné přednášky v Krakově, což od něj vyžadovalo neustálé noční cestování mezi oběma městy. Koncem roku 1953 zrušila varšavská vláda veškerá teologická studia v Krakově a ponechala Lublin jako jedinou katolickou univerzitu za železnou oponou. Instituce měla opravdu kuriózní historii. V jistém smyslu děkovala za svůj původ Leninovi. 

Před r. 1918 bylo východní Polsko ruské a v pravoslavné carské říši byly římsko-katolické semináře pokládány za ohniska neklidu, zvláště škola ve Vilnu, které konečně bylo nařízeno přesídlení do Petrohradu, kde měla být sloučena s tam už existující malou teologickou akademií. Počítalo se s tím, že takto bude snáze možné držet katolické seminaristy pod dohledem. Bezprostředně po revoluci byl rektor Idzi Radziszewski přijat Leninem, který přivítal knězovu nabídku zbavit ho starostí o celou záležitost tím, že by toto kombinované učiliště bylo přeloženo do Polska. Nová Polská republika se tehdy honosila papežským nunciem, který se jistě na ujednání o přemístění institutu nějakým způsobem podílel. Nebyl jím nikdo jiný, než msgre Achille Ratti, pozdější Pius XI. 

Nesnadným úkolem byl převoz rozsáhlé knihovny, nábytku a dalšího vybavení, nemluvě už o problémech se zakoupením přiměřených přístřeší v Lublinu. Nezbytné peníze k tomu přišly ve válkou poničeném Polsku téměř okamžitě od dvou polských milionářů, o nichž se kupodivu vědělo, že byli zednáři. Dalším z pozdějších papežů, který udržoval příležitostné kontakty s lublinskou univerzitou, byl mladý Don Montini. Když byl roku 1922 služebně přikázán do Polska, vyprávěl později přátelům v Římě, že se mezi radikálními mladými intelektuály na univerzitě cítil mnohem více doma, než mezi diplomaty a aristokraty v hlavním městě. Pokud jde o práci potomního Jana Pavla II. v Lublinu, jeho přednášková činnost zde pokračovala ještě celé desetiletí a přesáhla i do doby, kdy už byl biskupem. A dokonce je skutečně známo, že tam ještě přednášel i tedy, když byl zvolen papežem. 

Wojtylovo učitelské působení začalo již roku 1953 a vábilo k sobě jak v Krakově, tak i v Lublinu masy zájemců, a to bez ohledu na skutečnost, že právě tato léta byla v Polsku poznamenána tvrdým pronásledováním Církve. Kardinál Wyszynski byl v domácím vězení, platil zákaz výuky náboženství na školách, pod smyšleným obviněním byli zatýkáni kněží a nemocnice, starobince i další charitativní zařízení režim nuceně vyjmul z církevní působnosti. Když o tři roky později přišel k moci Gomulka, nastala jistá obleva. Kardinál byl propuštěn na svobodu a Církvi se v ohraničené míře dostalo prostoru. Psal se rok 1956 a kněz Wojtyla byl vysvěcen na biskupa. O dva roky později jej papež udělal světícím biskupem v Krakově s právem následnictví.

Blížila se konkláve a přípravy na koncil. Wojtylovi vydali dvě knihy, práci o Maxi Schelerovi a spis o manželství s titulem Láska a odpovědnost. Jejich rychlému vydání v několika překladech napomohl rostoucí zájem Říma o mladého polského biskupa s tím výsledkem, že byl vyzván k účasti na přípravných pracích jak musíme předpokládat koncilních insiderů, neboť pozvání přišlo od biskupa Garonneho z Toulouse, který se později stal hlavním inkvizitorem francouzského arcibiskupa Lefebvra. Krátký biografický přehled, vydaný vatikánským tiskovým oddělením po papežské volbě r. 1978, označuje Wojtylův přínos ke Gaudium et Spes za rozhodující. 

Uveřejněno pod titulem Církev v dnešním světě se Gaudium jeví jako obšírné pojednání o tom, jak se podvrací tradice. Stejnou měrou typický jako strašný je rozhodující přínos arcibiskupa Wojtyly, jako např. tento: Není úlohou Církve poučovat a přesvědčovat nevěřící. Spolu s našimi bližními se nacházíme na cestě hledání... vyhýbejme se moralizování a vyvolávání dojmu, že bychom snad měli monopol na pravdu. 

Při dnešním pohledu je nápadné, že jeho intervence během koncilu znamenala podivnou obhajobu statu quo ve Východní Evropě, zvláště pokud jde o nepřítomnost návrhů koncipování konzervativního odporu a odsouzení marxismu nebo alespoň ateismu. Skupina autorů, která si říká Xavier Rynne, ve své knize Dopisy z Vatikánu uvádí: Obvinění rozhněvaného českého biskupa Hnilici Říci o ateismu pouze to, co uvádí schéma, je jako neříci vůbec nic arcibiskup Wojtyla v závěrečné debatě o Gaudium et Spes odmítl neurčitými slovy, že ateismus může být koncilem projednáván pouze velice obtížně, protože otázka je komplexní. 

Podle Xaviera Rynne byla Wojtylova námitka rozumná a praktická, neboť ruští pravoslavní pozorovatelé pečlivě zvažovali každé zde pronesené slovo, protože jejich přítomnost byla podmíněna naprostou zdrženlivostí v jakýchkoli koncilních odsudcích směrem ven. Papež Pavel VI. odměnil roku 1967 Wojtylovu účast na koncilu kardinálskou hodností a současně jej jmenoval členem trojice kuriálních grémií a poradcem Rady pro laiky Rosemary Goldieové. Tím měl Wojtyla o celých jedenáct let předtím, než se stal papežem, zajištěnu účast na všech vrcholných poradách a rozhodováních ve čtyřech nejdůležitějších oblastech měnící se Církve, a také k její přestavbě znamenitě přispěl. 

Tedy vůbec ne žádný muž, přicházející z daleka. Roku 1971 se mu dostalo mimořádné pocty, když byl Světovou biskupskou konferencí, zasedající toho roku v Římě, zvolen do nově zřízeného dvanáctičlenného stálého ústředního výboru. Pouze tři evropští biskupové jsou členy tohoto elitního grémia, které papeži připravuje teologické iniciativy a postupy pro celou Církev prostřednictvím kontroly biskupských konferencí celého světa. Na synodě r. 1974 s jejím voláním po evangelizaci lásky, mimochodem silně upomínajícím na židovského radikála z povolání Alinského, působil Wojtyla jako teolog, stejně jako hned následujícího roku při první mezinárodní konferenci evropských biskupů pod předsednictvím pozoruhodně liberálního biskupa, Etchegaraye z Marseille. 

Z jeho zahajovacího projevu Biskupové jako služebníci víry doslova vanul Maritainsův integrální humanismus. Na další synodě o tři roky později sáhl spolu s ostatními řečníky na téma katechese po myšlenkách rakouského jezuity Jungmanna, který již r. 1929 naléhal na odmítnutí sterilního podávání teologických vědomostí. Ve svých necelých šedesáti letech už Wojtyla patřil k vnitřním vatikánským kruhům. Na jaře 1977 vedl na přání Pavla VI. postní exercia pro papeže i jeho okolí a současně připravoval devítiletý program přestavby pro vlastní diecézi v Krakově, program, o němž sám řekl, že jeho cílem je zajistit laikům plnou spolupůsobnost. Konečně večer 16. října 1978 dosáhl krakovský metropolita Karol Wojtyla po pětatřiceti letech kněžství samého vrcholu svým zvolením na Petrův stolec.