XX. Podvrátenie katolíckej Cirkvi - 90. roky - Dozor

IV SKUTEČNOST DEVADESÁTÝCH LET

Dozor 

Katolíci tradicionalistického ražení se přiklánějí ke konstatování, že bez zásahu Satana by k revoluci nedošlo. Méně apokalypticky lze také říci, že i bez nadpřirozeného zásahu k ní dojít muselo, protože všechny karty ke hře už byly odpovídajícím způsobem rozdány. Bylo zde strukturální faktum absolutní papežské autority s nezbytným protějškem poslušnosti bez jakýchkoli otázek. Existovalo neobvyklé spojení životních cest pěti mužů, kteří této autority užívali, a konečně zde bylo též dalekosáhlé odcizení katolíků společnosti, v níž žili. 

Podvrácení Církve, rozhodnuté jako hotová věc, se ukázalo být úkolem nijak herkulovských rozměrů. Vzhledem k hierarchické struktuře katolické Církve je hladký výkon autority stejně nezbytný jako v armádě. Ať už k dobrému nebo ke špatnému, je to římský papež, který řídí Církev, a tedy jenom skrze papežství je možno měnit učení nebo praxi. Teologové v tom mají jen podřízený význam bez ohledu na povyk, který kolem nich dělají senzacechtiví novináři. Podle vzoru, vytvořeného tzv. modernisty na přelomu století, diskutují mezi sebou rok co rok na příjemných a pohodlných akademických zasedáních a sympóziích. Jen tu a tam se stane, že některá z jejich myšlenek nalezne odezvu u zodpovědných vatikánských míst a nakonec od papeže přes biskupy prosákne až k farářům a jejich ovečkám. Jestliže však papežství neprojeví zájem, v nejlepším případě pak teorie udělá okružní cestu odbornými teologickými časopisy, až nakonec zajde na úbytě. 

Integrální humanismus Jacquese Maritaina svého cíle dosáhl, bod omega Pierre Teilharda de Chardin mířil chybně. Jan Pavel II. byl sice postaven před skutečnost úbytku věřících a sílících protestů, avšak uvnitř jím vedené organizace zůstala jeho autorita nepopiratelná. Jeho pevná ruka je znát za ustavením každého biskupa, za povoláním každého člena římské kurie, každého kardinála, hlavy kteréhokoli sekretariátu teologických komisí i každého většího řeholního řádu stejně, jako za jmenováním nunciů pro více než stovku diplomatických postů po celém světě.... 

Jeho ruka je cítit dokonce i v odmítání, pokud je totiž rukou, která nedbá na nápravu. Vzhledem ke svému významu pro Církev jako celek je bezpochyby rozhodující papežova plná moc určovat, který kněz bude povýšen do biskupského úřadu. Jestliže je tato pravomoc užívána jako u posledních papežů, je schopna zajistit podporu papežským rozhodnutím na všech úrovních podřízenosti. Bylo řečeno, že moderní ráz a způsob jmenování biskupů by dělal čest leckteré tajné společnosti. Prvotní impuls vychází jako dříve ze zájmu, který má úřadující biskup na určitém knězi své diecéze. Prelát nejprve nějakou dobu pokračuje v nenápadném pozorování chování, sklonů a zálib svého podřízeného, než si vyslechne názory kléru i laiků v naději, že jeho počáteční úsudek potvrdí. 

V měnící se Církvi je ovšem třeba vycházet z toho, že zde jsou také proměnlivá kritéria pro výběr kandidátů a jejich způsobilosti. Administrativní schopnosti, které dříve byly jedním z předních hledisek, musely udělat místo nadšení dotyčného kněze pro změny a jeho ochotě připojit se vždy k rozhodnutí druhých. Mladý muž s intelektuálními vlohami a se sklonem k jejich užívání si může nakonec najít místo i v některém jezuitském časopisu, ale jeho šance stát se biskupem se rovná nule.

Papež začíná do výběrového procesu zasahovat ve chvíli, kdy se biskupova zpráva dostane do rukou apoštolského vyslance v příslušné zemi. Uhlazená osoba apoštolského vyslance, přijímaná všude po světě, je téměř neznámou postavou pro průměrného katolíka, který by upřímně žasl, kdyby věděl, jak hluboce role nuncia při jmenování biskupů působí i na jeho vlastní náboženský život. Po obdržení zprávy místního biskupa o jednom nebo několika kandidátech tedy nunciovi přísluší druhá fáze zkoumání. V ovzduší nepřetržitého utajování se obrací na pečlivě vybrané zdroje, aby mohl nakonec vypracovat pro Vatikán krátký seznam pravděpodobných biskupů s připojeným osobním doporučením. Na konci všeho je papež, který na základě obdržených informací rozhodne, kdo má být povýšen do biskupské důstojnosti. 

Dopisovatel londýnských Times, Clifford Langley, nás ubezpečuje o významu role nuncia při sestavování vládního týmu papeže: Vatikánskému vyslanci Bruno Heimovi lze dosvědčit, že v relativně krátkém časovém období 1973-1985 uskutečnil ve Velké Británii pronikavou revoluci v katolické Církvi. Čtenáře při tom jistě napadne další radikální převrat, jehož realizaci napomáhal prelát švýcarský. Jako soukromý tajemník nuncia Angela Roncalliho v Paříži r. 1944 se podílel na změně ideologie asi stovky francouzských biskupů, které de Gaulle obvinil z kolaborace s Němci během okupace. Každý kněz ve Spojených státech, který se v letech 1933-1958 stal biskupem, děkuje za svou mitru souhlasu msgre Amleto Cicognaniho, progresivně zaměřeného diplomata. 

Vzpomínáme si, že jej Pius XII. pověřil delikátní úlohou nové interpretace antimarxistické encykliky Pia XI. Divini Redemptoris, aby tak r. 1940 americké katolíky, ještě šokované ze zpráv o bolševických ukrutnostech, získal pro podporu boje ve válce na straně Sovětského svazu. O dvacet let později byl Cicognani (tehdy již státní tajemník Jana XXIII.) dotázán jedním italským novinářem, co si myslí o právě probíhajícím koncilu. Osmdesátiletý tajemník zvolal nadšeně: Dějí se velké věci! Přestože se biskupové následkem spolehlivého výběru mění v ponížený chór, který aplauduje každé papežově iniciativě, stále ještě jim díky původní koncepci biskupského úřadu přísluší velká individuální autorita. Znamená plnost kněžské moci, tedy slovní obrat, který byl z nového ritu biskupského svěcení vyškrtnut. 

Sám papež je biskupem, římským biskupem. Plnost moci je pochopitelně to poslední, co by nová církev podporovala, pokud se nejedná o plnost moci papežské. Jediný biskup, který vybočí z řady viz arcibiskup Lefebvre může být vážnou překážkou na cestě změn Církve. V polovině třicátých let k tomuto problému přihlédl Pius XII., když jako tehdy teprve státní tajemník začal experimentovat s myšlenkou sdružování biskupů do národních grémií. Realizace plánů toho, co se později začalo nazývat biskupskými konferencemi, byla i během celých čtyřicátých let usilovně poháněna dopředu, takže dnes už má v podstatě každá země svůj vlastní biskupský klub a v určitých geograficky rozlehlých oblastech také superkonference, jakou je např. jihoamerická CELAM. Když v srpnu 1984 poskytl špičkový člen kurie Joseph kardinál Ratzinger italskému novináři svůj překvapující interview, nevyslovil ve stručném komentáři ke krizi v Církvi nic důrazněji, než právě to, co řekl k biskupským konferencím. 

Prohlásil, že jsou zde bez jakéhokoli teologického podkladu a pokračoval konstatováním, že připravují jednotlivé biskupy o náležitou autoritu. Kdo se zabývá fenoménem podvrácení Církve, dospěje nutně k oprávněnému předpokladu, že právě to je záměrem. Odedávna se biskup odpovídal výhradně papeži a mohl také počítat s tím, že své problémy a prosby může předložit přímo Svatému stolci. V novém systému biskupských konferencí musí být každá jeho iniciativa předložena k úvaze kolegům v úřadu biskupa, a její osud tedy závisí na tom, zda jej hlasováním schválí nebo zamítnou. Tato byrokratická struktura, říká Ratzinger, je v podstatě beztvářná, anonymní, protože členové biskupské konference se prohrabávají stohy nekonečných přípravných návrhů a nakonec vždy dospějí k rozbředlému a bezbarvému usnesení. 

Takto je rovněž paralyzován Učitelský úřad, protože je závislý na velkém množství organizátorů, které je poměrně snadné infiltrovat a ovlivňovat. Učitelský úřad biskupské konference může být průběžně manipulován k uvádění pochybností do každého věroučného problému. Prefekt dále konstatuje, že mnohé konference prostupující skupinový duch vzbuzuje u biskupů nechuť rušit navyklý klid a z toho vyplývající konformistická nálada pak vede většinu k tomu, že se nechává pasivně manipulovat směrem, který určuje čilá menšina. Marcel Lefebvre, tehdy biskup v Dakaru a apoštolský zmocněnec pro Afriku, cestoval koncem čtyřicátých let na pokyn Pia XII. v sutaně a slaměném klobouku z Konga na Madagaskar a z Kamerunu do Francouzské západní Afriky, aby tam zřídil biskupské konference. Až o léta později sám nahlédl, jak velké škody tato fáze jeho práce způsobila francouzsky mluvící Africe. 

Stejně jako Ratzinger, i on označil sjezdový učitelský úřad za likvidaci skutečné autority biskupa. Dělá z něj prakticky zajatce kolegiality. V řadě případů sice teoreticky může jednat proti výsledku hlasování skupiny, ale v praxi se to ukazuje jako nemožné, protože rozhodnutí většiny bývá zveřejněno a rozšiřováno mezi kněží a věřící ihned po skončení zasedání. Kdyby se jinak smýšlející biskup vzepřel závěrům většiny, musel by se dovolávat autority shromáždění proti sobě samému. 

Pokud jde o kardinálem zmiňovanou čilou menšinu, její členové, kteří jsou nepřetržitě voleni do předsednictví, se scházejí každé dva roky spolu s dalším prelátem své země v Římě, aby se tam účastnili tzv. Světové biskupské synody. Během celého měsíce jsou každodenní římské porady stovek jejích účastníků doslova pronásledovány pozorností reportérů mezinárodního tisku, kteří by vlastně mohli o všem informovat své čtenáře, aniž by opustili kanceláře svých redakcí. Po shromáždění v roce 1971 si už i magazín Time postěžoval: Tyto synody zřetelně ukazují vysokou cenu za ztrátu moci biskupů. Veřejnost začíná zívat. Pro nedočkavý svět je nehybnost hierarchie prostě nevysvětlitelná. Nevysvětlitelná snad pro Time, ale ne pro toho, kdo aspoň trochu nahlédl do procesu podrývání Církve. 

Jak je tento druh biskupské nehybnosti, tolik nudící světový tisk, důležitý pro absolutní autoritu papeže, můžeme si snadno odvodit z řady statistik. První vatikánský koncil navštívilo kolem 550 biskupů, tedy bezmála všichni, které Církev měla roku 1870. Zatímco během následujících devadesáti let počet biskupů průběžně stoupal, zvláště v Africe, vzrostl jejich celkový počet o téměř pět set procent, takže II. vatikánský koncil měl k dispozici 2 500 prelátů. Za další pouhé čtvrtstoletí od této události se množství praktikujících katolíků snížilo na polovinu, nicméně počet biskupů se v podstatě zdvojnásobil na více než 4 000. Aby bylo vůbec možné udržet tak velkou skupinu lidí v řadě, byť i byli sebepečlivěji vybíraní a od přírody nebo výcvikem dostatečně konformní, podnikly se začátkem šedesátých let neobvyklé kroky. 

Protože rychle přibývající změny někdy otřásly i těmi nejspolehlivějšími z nich, museli nositelé náprsního kříže, prstenu, mitry a berly jít znovu do školy. Biskupové ze všech částí světa byli donuceni strávit jeden letní měsíc v Římě, aby se tam podrobili intenzivním kursům z teologické modernizace. Bylo možno každoročně vidět téměř stovku amerických biskupů, jak na severoamerických univerzitách navštěvují přednášky pod vedením extrémního biblického kritika Raymonda Browna a římského vůdce anglicky mluvících charismatiků Francise Sullivana SJ. Hladké praktické fungování toho, čemu se důsledně říkalo biskupská kolegialita, narazilo jen velice ojediněle na nějakou nečekanou překážku. Roku 1980 se v San Salvadoru msgre Riva y Damas jako jediný ze čtyř biskupů této soužené a rozjitřené malé země zúčastnil pohřbu zavražděného biskupa Oscara Romera. Všem ostatním se výslovné Romerovo zavázání marxismu zdálo být neslučitelné s jeho úřadem. 

Protože se tou dobou pomalu blížil okamžik volby předsedy národní biskupské konference, předešel Jan Pavel zcela jistému zvolení jednoho z konzervativců tím, že Rivu v Damase jmenoval apoštolským zmocněncem a tím mu propůjčil přednostní postavení. Předchozího roku zasáhl tentýž papež do biskupského problému opačného druhu. Msgre Johannes Gijsen z Roermondu, nejmladší z devíti holandských biskupů, ztratil tváří v tvář pokoncilnímu rozmáhání se laických organizací ve své diecézi trpělivost. Vedle obvyklého asi tuctu farních spolků, které převládaly ve většině zemí, vycházeli Holanďané s vlastními třemi nebo čtyřmi. Gijsen je přemluvil, aby se lokálně rozpustily a zaútočil na jeden významný problém. V biskupské konferenci bylo totiž rozhodnuto, že by vzhledem k otřesnému úbytku zájemců měly být uzavřeny všechny kněžské semináře v zemi. 

Hrstce kandidátů kněžského úřadu se měla dát volnost navštěvovat světské univerzity s tou dodatečnou předností, jak jim bylo dáno na srozuměnou, že se tím rozšíří jejich obzor. Rozzlobený msgre Gijsen udělal dramatický krok zřídil vlastní malý seminář v Roermondu. Papež Jan Pavel zasáhl okamžitě. Předvolal si devět členů holandské hierarchie do Říma a nechal je absolvovat sedmnáctidenní přísně uzavřené porady pod dozorem nejpokrokovějšího periti lovaňské univerzity, přičemž byl osobně přítomen všem zasedáním a dokonce do nich několikrát zasáhl. Zpráva o holandské synodě ve Vatikánu se v konzervativních kruzích mnoha zemí postarala o nadějí plné vzrušení. Svatý Otec se jistě rozhodl podniknout něco ohledně radikálních holandských biskupů. 

Levice byla dotčena, a v důsledku toho proudili reportéři a religiózní novináři z celého světa houfně do Říma. Ovšem jen proto, aby se zde viděli konfrontováni s cenzurou, která byla pro ně čirým utrpením. Jestliže např. vatikánský tiskový úřad vydával v pravidelných odstupech bulletin, neuváděl vůbec žádná jména. Číst, že bylo řečeno to nebo ono, aniž by bylo možno zjistit, kdo to řekl, zbavovalo celou práci smyslu. Tak se nakonec stalo, že znepokojení progresivisté i v naději žijící konzervativci opouštěli Řím stejně chytří, jako do něj přijeli totiž s domněnkou, že papež svolal holandské biskupy do Vatikánu, aby je pokáral za jejich radikálnost. 

Pravdou byl pravý opak. Zmíněných sedmnáct dní schůzování skončilo tím, že mladý biskup Gijsen byl řádně vyplísněn, a zbývajících osm holandských biskupů v závěrečném prohlášení společně s papežem Janem Pavlem uvedlo, že bohudíky dospěli k úplnému communio. Řím promluvil, případ stejně jako Gijsenův seminář skončil.