XXI. Podvrátenie katolíckej Cirkvi - 90. roky - Ohavnosť v Assisi, omyly kardinála Ratzingera

Bylo to v příjemném horském městečku Brixenu, které dostali Italové roku 1919 jako válečnou kořist spolu se zbytkem Jižního Tyrolska a nazvali je Bressanone, kde prefekt Svaté kongregace pro věrouku Joseph kardinál Ratzinger trávil svou letní dovolenou 1984 v obrovském, nyní však téměř vylidněném barokním klášteře. Právě tam udělal kardinál překvapující průlom do tradiční kuriální rezervovanosti i totální obrat ve způsobu chování Svatého Officia poskytnutím interview milánskému novináři Vittorio Messorimu. Navíc to nebylo žádné běžné interview. 

Tři dny vždy po šesti hodinách zodpovídal přívětivý Bavorák s fotogenickou bílou kšticí reportérovy otázky, pravý opak Velkého inkvizitora. Dvacet let předtím skončil II. vatikánský koncil a kardinál byl ochoten tazateli připustit, že v tomto mezidobí upadla Církev do krizového stavu. Mohl snad kardinál ve svém vysokém postavení ve Vatikánu, zeptal se Messori, něco proti tomu udělat? Ratzinger se usmál: Víte, v našem tzv. někdejším Svatém officiu je nás pouze deset, tedy trochu málo na provedení státního převratu. I kdybychom tomu chtěli, sotva by se nám podařilo nastolit diktaturu. Ne, že by nevěděl, co říká. Všechno, co během rozhovorů v Brixenu zaznělo, bylo jistým způsobem pohřební písní Církve jako instituce. 

Od začátku do konce panovala smuteční nálada. Kardinál zašel dokonce tak daleko, že použil dramatického označení Pavla VI. autodestrukce. Zatímco však Pavel VI. chtěl v této souvislosti naznačit, že jistá skrytá moc podvrací Církev, byl Ratzinger opatrnější. Vina je na těch, které střídavě označoval za jisté teology, některé intelektuály a nejednoho periti. Nepadlo žádné jméno. Novinář věděl velice přesně, že Joseph Ratzinger byl již ve svých třiatřiceti letech jedním z nejprominentnějších mladých teologických periti II. vatikánského koncilu. Jeho úloha spočívala v přivedení sedmasedmdesátiletého kolínského kardinála Fringse k novému myšlení. 

Tím, že mu neustále předkládal spekulace svého učitele Karla Rahnera, který býval sám žákem rakouského existencialisty Martina Heideggera, udělal mladý kněz ze starého kardinála předáka ultraprogresivní společnosti mezi koncilními Otci, známé jako rýnská aliance. Když měla roku 1963 smrt papeže Jana za následek vynucenou přestávku mezi koncilními periodami, využil Ratzinger spolu s dalšími avantgardními teology času k vytvoření radikálního časopisu Concilium. I s vědomím toho všeho se však Messori nedokázal zdržet otázky: Eminence, nedíváte se nyní s časovým odstupem na Concilium jako na hřích nerozvážného mládí? Naopak, zněla přívětivá odpověď, od začátku jsem trval na tom, že Concilium musí zůstávat v hranicích koncilu a nikdy ho nesmí předběhnout. 

Když pak časopis opravdu šokujícím způsobem začal koncilním idejím předbíhat a mimo jiné navrhoval, aby papež jezdil veřejnou dopravou jako každý jiný, Ratzinger odešel, aby založil jiný, přiměřenější časopis, jemuž dal název Communio. Kde se kardinál v interview dostával k jádru současné krize, byl překvapivě upřímný. Katolíci ztratili své přesvědčení, že existuje pouze jediná pravda, která se dá precizně definovat. Vyslovil politování nad touto ztrátou i obavy, že se nezbytně musí projevit i na šíření Kristova evangelia. V tomto bodě dokonce shrnul svůj pohled na zhroucení veškerých misionářských snah do slov: Mnozí teologové kladou důraz na hodnoty nekatolických náboženství, jako by ukazovaly nikoli snad zvláštní, nýbrž řádnou a jedinou cestu spásy, takže naši misionáři říkají: Proč bychom měli nekřesťany znepokojovat přemlouváním k přijetí křtu a víry v Krista, když vidíme, že jejich náboženství jim ukazuje cestu spásy i v rámci jejich vlastního náboženství a vlastního světadílu. 

Mnozí teologové? Kteří? Jenom tak opovážliví muži, jakým byl svého času také mladý Joseph Ratzinger, když psal: V moderním vědomí jistota toho, že Boží milost transcenduje v zákonně ustanovené Církvi, činí tuto Církev pochybnou, protože během půl druhého tisíciletí své nárokování být jedinou cestou ke spáse nejen trpěla, nýbrž tuto ideu dokonce povýšila na podstatnou součást chápání sama sebe, na řádnou součást své víry. 

Je-li pro Ratzingera pochybné, zda si Církve tento nárok měla a má i nadále podržet, pak je nutné ptát se, jak jinak by se víra při menším nároku na pravdu dokázala rozšířit z Palestiny do Říma a odtud pak na celý západní svět? Jak by mohl islám zaplavit severní Afriku, Španělsko a Střední východ bez výhradního nároku koránu na spásu s jeho zlověstnými slovy: Ti, kteří trvají na tom, že Alláh je pouze jedním z trojice, se budou snažit ujít peklu, avšak jejich trest bude věčný? Kdyby Židé ztratili své přesvědčení, že jsou vyvoleným národem Božím, zachoval by si judaismus až dodnes své trvání? 

Ohledně současných nepořádků Messori klade otázku, kde se stala chyba. Byl začátek šedesátých let tím správným okamžikem pro svolání koncilu? 

Ale ano, jistěže byl! Právě v této době zde bylo silné očekávání. Očekávání? Bezpochyby zde byla netrpělivost ze strany mladých intelektuálních kněží, kteří procházeli kancelářemi miss Goldieové na Piazza San Calisto, aby si zde vyzkoušeli své čerstvě nabyté teologické vědomosti. Jistě však nepochybíme konstatováním, že to úplně poslední, co obyčejný klérus, řeholníci i věřící obojího pohlaví ve farnostech očekávali, bude elitou zavedená změna postoje Církve a vyhození všech článků víry na smetiště. Dokonce můžeme rozumně předpokládat, že kdyby věděli, co se v kancelářích miss Goldieové děje a co z toho pro ně osobně vzejde, mnozí z nich by napochodovali na náměstí San Calisto, aby proti tomu důrazně protestovali. 

Očekávání katolíků se v šedesátých letech soustřeďovalo na jistotu, na trvalou pomoc a ochranu, jež by jim od pradávna pevně semknutá instituce se svou všeobecně oblíbenou a ctěnou vznešeností poskytovala při jejich těžké úloze věřících. Tou dobou ještě do Církve vstupovali houfně konvertité. Jedna z nich, britská vypravěčka Muriel Sparková na otázku jednoho reportéra, proč se vzdala judaismu ve prospěch katolicismu, briskně odpověděla: Kvůli svědomí! Je ho třeba mít! 

Tehdy jen málo věřících zaslechlo něco o liturgických experimentech, pokračujících v různých evropských střediscích, ale už začaly budit podezření. Bylo zde nikdy nevyhlášené uvolnění postních příkazů i byť nevýrazné změny v liturgii spolu s okolností, že děti se už najednou nepotřebovaly učit zpaměti odpovědi na otázky katechismu. Ve skutečnosti již katechismy zmizely a tím se pak děti stávaly značně vágními vůči všemu, co víra obsahovala. Byl to papež Jan, který umožnil kardinálu Ratzingerovi přístup do vnitřních kruhů II. vatikánského koncilu, papež Pavel jej povolal do exkluzivní a radikální Papežské teologické komise, a byl to papež Jan Pavel, který ho jmenoval kardinálem a přivedl do kurie. 

Nemůže být tedy žádných pochyb o tom, že Ratzinger je mužem oddaným papeži a papežské revoluci! Jak jinak by se mohl uskutečnit citovaný interview, který pak byl rozšířen v knižním vydání a v půltuctu překladů? Při pohledu zpět se zdá být odpověď nasnadě. Dvacet let po koncilu začala všeobecná mizérie nabývat skutečně krizových rozměrů. Bylo zcela přirozené, že papež a jeho nejvyšší poradci akceptovali naléhavou potřebu urovnání situace. Připadli na postup, který je zkušenými politiky již dávno pokládán za účinný, totiž vyprovokovat opozici k vystoupení z jejího úkrytu. Následkem toho provokační gesto přišlo a muselo přijít úplně se shora. Žádná méně významnější osobnost by nemohla propůjčit svůj hlas protestům věřících, zvláště když to znamenalo průlom do dávné kuriální zdrženlivosti. V zájmu obrany Pia XII. byly otevřeny vatikánské archívy. Co bylo dalším logickým krokem? 

Problémy a stížnosti musely vyjít na povrch, aby byly kriticky přezkoumány, vážně probrány a politovány. Když se však nevyhnutelně vynořily otázky viny, byly projednávány jen s největší obezřetností. Nebylo možno zmínit žádné jméno, přinejmenším ne jméno papeže. Musela být připuštěna jistá míra zavinění, ale pouze anonymně, v nejlepším případě byla přiřčena zapomenutým nebo zemřelým teologům. Ratzingerova zpráva, jak nakonec Messoriho dílo otitulkovali, vyvolala stejně mnoho obav progresivistů jako nadějí konzervativců, a vlna se pak znovu vzedmula, když papež Jan Pavel svolal koncem r. 1985 do Říma mimořádnou synodu.

Rozčilení bylo současně měřítkem převládající nevědomosti mezi katolíky i nekatolíky o tom, jak vypadají skutečné mocenské struktury v Církvi. Stačil necelý měsíc poklidného synodního zasedání, aby už bylo zřejmé, že v Římě shromáždění biskupové jsou nejen pečlivě vybraní a secvičení přitakávači papeže, nýbrž že jde dokonce o jejich vyslovenou elitu. Právě tyto lidi nazval prefekt Ratzinger čilou menšinou, tedy těmi, jimž se vždy dařilo prosadit své zvolení do předsednictví zhruba stovky biskupských konferencí celého světa. Výsledkem jejich shromáždění bylo jakési jednoměsíční blahobytné pokračování II. vatikánského koncilu. 

Irský primas O Fiaich zde nazval koncil Boží milostí, nejvýznamnější událostí století, kdežto jugoslávský kardinál Komarić neomaleně tvrdil, že je dobrým stromem s dobrým ovocem. Stručně řečeno, jednomyslným schválením v Římě zastoupeného světového episkopátu byl veškeré kritice udělán rázný konec. Nejprve byla předložena veřejnosti, pak přiměřeně vyslechnuta, odkázána do patřičných mezí a nakonec založena ad acta. Více k tomu není co dodat. Abychom učinili kardinálu Ratzingerovi po právu, připusťme, že jeho představy o interreligiózních vztazích skutečně v posledních letech doznaly změny. Proto nás právem zajímá, co si myslel o Dni míru papeže Jana Pavla ve městě svatého Františka. 

Ráno 27. října 1986 začalo bouřlivými přeháňkami mokrého sněhu. Kromě několika hospodyň, spěchajících za nákupy, a tří autobusů s gymnasisty, dopravenými k chystané události do města Assisi z okolních míst, byly ulice liduprázdné. Vatikánské tiskové středisko očekávalo stejný nával novinářů, jaký byl při vrcholové schůzce Reagan-Gorbačov, a vydalo k tomu účelu kontingentní průkazky na jednotlivé podniky dne. Těch poměrně málo zpravodajů, kteří se nakonec ukázali, však dalo přednost sledování událostí na velké obrazovce v příjemně vyhřáté Cittadelle, tvořené komplexem budov s přednáškovými sály a tiskárnou, s jehož výstavbou se začalo již r. 1939 jako s jistým druhem hlavního stanu pro chystané přeměny Pia XII. 

Právě zde vznikly studie, jakou bylo vynalezení nové mše Annibale Bugninim pro liturgickou konferenci v Assisi roku 1956. Novináři, kteří navštívili Den modliteb za mír 1986, obdrželi zdarma přehledy o nejnovějších nakladatelských záměrech Cittadelle, tedy vesměs knih, sepsaných řadou teologů osvobození, počínaje Leonardo Boffem až po Gustavo Gutierreze. Z nečekaně malého počtu novinářů mohli být organizátoři mírového dne znepokojeni, ne však z nedostatku diváků. Spíše, než aby připravila událost jako televizní reportáž, spolehla se inscenace na profesionalitu bývalého divadelníka, který se řadou usilovných generálních zkoušek připravoval na svůj velký den. 

Tak např. to bylo v Německu vřelé holdování památce Martina Luthera v Německu, v Maroku omluva islámu za reconquistu Španělska, v římské Velké synagoze osobní papežův přednes žalmů velkorabínovi, pak se papež zúčastnil na rituálu Velkého Valdese v Togu, a v Indii si nechal na čelo udělat rituální znamení od hinduistické kněžky. Lze říci, že Assisi jakožto divadelní inscenace mělo skvělý úspěch. Kdo se letmo podíval na televizní obrazovku, mohl mít dojem, že přišel právě k poslednímu dějství Verdiho Aidy. Ztemnělý oblouk baziliky svatého Františka vytvářel působivé pozadí sněhově bílému rouchu hlavní star, v našem případě zástupce Krista na Zemi, Svatého Otce. Sólista vystoupil v popředí půlkruhu nádherně oděných statistů, počínaje buddhisty, jejichž víra v Boha je libovolná, přes muslimy a židy, jejichž Bůh nemá Syna, šintoisty, jimž je Bůh hlavou státu, a konče animisty, kteří mají za svá božstva hady. 

Dokonce i jinak vždy odměřené New York Times byly zaraženy, že si bohokrál dalajláma upravil pro svůj kult hlavní oltář kostela v Assisi, zasvěcený svatému Petrovi, když na tabernákl postavil sošku Budhy a obklopil ji vonnými tyčinkami a rodokmeny předků. 

Protestantský fundamentalista Carl McIntyre nazval papežův Den míru největší hanebností v dějinách Církve. Pro arcibiskupa Marcela Lefebvra byla tato událost vrcholnou urážkou našeho Pána. I takto neobvykle tvrdé výroky jsou ovšem zcela pochopitelné. Stačí si připomenout hlubokou úctu ke svátostem, která vládla v katolických stáncích Božích před podvrácením Církve. Za starých časů mívala v každém chrámu i kapli Nejsvětější svátost oltářní, tj. tabernákl v hedvábné a často pozlacené schránce, své místo uprostřed oltáře. Tam byly v umělecky vypracovaném a mnohdy drahokamy posázeném kalichu pečlivě uchovány konsekrované hostie, které zbyly po mši. 

Dnes už bohužel není nadbytečné připomenout, že pro věřícího katolíka nejsou hostie ničím menším než tělem a krví Ježíše Krista. Jeho opravdovou přítomnost v oltářním tabernáklu pak naznačovalo tlumené rudé světlo věčné lampy, která visela poblíž. A byla to znovu reálná přítomnost, která vyzývala věřící muže a ženy pokleknout na kolena dříve, než přistoupili k přepážce, zřízené spolu s klekadlem k příjímání. Byla to reálná přítomnost, která od přijímajícího vyžadovala, aby se od půlnoci až po mši se svatým přijímáním postil. 

Katolíci, kteří byli ve čtyřicátých a padesátých letech dětmi, si ještě dobře vzpomínají, jak si před půlnocí pozorně čistili zuby, aby při tom omylem nepolkli doušek vody. Roku 1953 rozhodl Pius XII., že tříhodinový půst před svatým přijímáním postačuje. O čtyři roky později přišel na myšlenku, že jednohodinový půst je až dost. Ale i v tom byl překonán svým délesloužícím spolupracovníkem, Pavlem VI., který stanovil směšných patnáct minut. Tajemná skutečná přítomnost také v každou denní hodinu vedla klečící postavy k tichu a příležitostnému ponoření do modliteb ve zšeřelých chrámech. Tito lidé přicházeli na návštěvu z hluku ulic, aby zde alespoň chvilku v přítomnosti Boží rozjímali. Jim všem přinášelo klid, některým z nich tušení lhostejno jak intenzivní toho, co zažívají mystikové. 

Návštěvy Nejsvětější svátosti byly druhem soukromého rozjímání. Avšak v nové, v kolektivní communio přeměněné církvi, je soukromé rozjímání zapovězeno! Již r. 1943 pojal Pius XII. ve své encyklice Mystici Corporis otázku soukromého rozjímání negativně a pokrokovým teologům byl pohled na osaměle se modlící osobu vysloveně protivný. Joseph Ratzinger byl jedním z nich! Ve svém díle Sakramentální odůvodnění křesťanské existence prohlašuje: Eucharistické uctívání, jak je známe z tichých návštěv věřících v kostele, si nelze představit jinak než jako hovor s Bohem. Předpokládat něco takového znamená, že by tam Bůh byl místně a omezeným způsobem přítomen. Přisvědčování takové představě dokazuje nedostatek pochopení christologických tajemství, správného pojmu Boha. Odporuje to současně opravdovému myšlení toho, kdo ví o všudypřítomnosti Boží. Jít do kostela s odůvodněním, že lze navštívit Boha, který je tam přítomen, je nesmyslným počinem, který moderní člověk právem odmítá. 

Zde se již Ratzinger dotýká skutečné podstaty katolické Církve, Nejsvětější svátosti, její přítomnosti v tabernáklu, jak ji Církev po staletí uchovávala a chránila nejen vůči nekřesťanům, nýbrž i proti zhruba sedmi tisícům sektám, které si ponechávají název křesťanské. Kniha Sakramentální odůvodnění je ještě dnes na pultech německých knihkupectví. Její teze nebyly nikdy odmítnuty, ani podrobeny cenzuře. Přestože však dekrety Tridentského koncilu byly zanedbávány tak dlouho, že jsou dnes prakticky zapomenuty, neztratily nijak svoji závaznost. 

Čtvrtý kánon, stanovený v polovině šestnáctého století na obranu proti útokům Martina Luthera a Jana Kalvína na reálnou přítomnost Nejsvětější svátosti, zní takto: Kdyby někdo prohlašoval, že po dokonání konsekrace není tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista přítomno ve svátosti Eucharistie... a že nezůstává pravé tělo a pravá krev našeho Pána v konsekrované hostii nebo částicích, které jsou uchovávány (v tabernáklu), budiž proklet. Anathema je řecké slovo, které jednoduše znamená to, čeho se nedbá. Anathema, namířené proti Svatému Officiu, uzavírá kruh vatikánské revoluce.